ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.82.2016:26
sp. zn. 1 Azs 82/2016 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: M. G., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Dušní 907/10, Praha 1, proti žalovanému:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem
Kounicova 24, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2016,
č. j. KRPB-12975-36/ČJ-2016-060023-50A, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2016, č. j. 32 A 4/2016 – 53,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2016, č. j. 32 A 4/2016 – 53,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje,
ze dne 11. 2. 2016, č. j. KRPB-12975-36/ČJ-2016-060023-50A, se z r u š u j e
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti.
IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi se sídlem
Dušní 907/10, Praha 1, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení před
krajským soudem a o kasační stížnosti v částce 12.342 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl dne 16. 1. 2016 na území České republiky, ve vlaku jedoucím z Vídně
do Berlína, kontrolován policejní hlídkou. Žalobce předložil vlastní cestovní doklad Sýrie
bez platného víza nebo povolení k pobytu na území České republiky, proto byl podle
§27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., zákona o Policii České republiky zajištěn
a eskortován na oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort v Brně.
[2] Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje (dále jen
„žalovaná“) poté dne 16. 1. 2016 vydala rozhodnutí č. j. KRPB-12975-23/ČJ-2016-060023-501A
(dále jen „rozhodnutí o zajištění“), kterým rozhodla o zajištění cizince podle §129 odst. 1
ve spojení s §129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni rozhodnutí žalované (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), za účelem předání cizince zpět na území Maďarska podle přímo
aplikovatelného předpisu Evropské Unie – nařízení Evropského parlamentu a Rady EU
č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané příslušníkem třetí země nebo osobou bez
státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). Dospěla totiž
k závěru, že v jeho případě existuje vážné nebezpečí útěku, jde zároveň o opatření přiměřené
a jiné mírnější donucovací prostředky použít nelze. Doba zajištění byla správním orgánem dle
§129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců (patrně myšleno §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců,
neboť v době vydání správního rozhodnutí již byla platná a účinná právní úprava ve znění novely
č. 314/2015) stanovena na 31 dnů, tj. od 16. 1. 2016 do 15. 2. 2016.
[3] Dne 29. 1. 2016 bylo zahájeno s cizincem tzv. Dublinské řízení. Ministerstvo vnitra,
Odbor azylové a migrační politiky na základě výstupu z databáze Eurodac odeslalo do Maďarska
žádost o převzetí, resp. přijetí zpět dle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III. Lhůta pro odpověď
Maďarska, jakožto dožádaného státu, byla stanovena do 12. 2. 2016.
[4] V záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalovaná podle §129 odst. 6, ve spojení
s §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců prodloužila zajištění žalobce o 36 dní, tj. od 11. 2. 2016
do 18. 3. 2016 (dále jen „rozhodnutí o prodloužení zajištění“) .
[5] Rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí o prodloužení
zajištění. Východiskem pro rozhodnutí krajského soudu byla nespornost skutkového stavu
dokumentovaného ve správním spise žalované. Zamítnutí žaloby odůvodnil soud zejména tím,
že z hlediska přípustného účelu zajištění (tedy předání žalobce do příslušného státu Evropské
unie – Maďarska) je rozhodnutí žalované zákonné. Námitka systematických nedostatků
maďarského azylového řízení ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III je nedůvodná, neboť
předmětné ustanovení na případ žalobce vůbec nedopadá. Překážka předání podle čl. 3 odst. 2
nařízení Dublin III se uplatní výhradně na případy žadatelů o mezinárodní ochranu, o jejichž
žádosti dosud nebylo rozhodnuto. V případě žalobce již rozhodnuto bylo a byla mu poskytnuta
určitá forma ochrany. Žalobce tedy nadále není v postavení žadatele ve smyslu čl. 2 písm. c)
nařízení Dublin III. J e proto namístě činit příslušné kroky k předání žalobce do Maďarska podle
čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III. K žalobní námitce nepřezkoumatelnosti, vnitřní
rozpornosti rozhodnutí o prodloužení zajištění a nezákonnosti samotné délky zajištění krajský
soud uvedl, že žalovaná ve svém rozhodnutí respektovala čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III.
Určená doba pro realizaci přemístění nepřesáhla 6 týdnů ode dne rozhodnutí žalované
(tj. 11. 2. 2016), kdy nebylo zřejmé, zda Maďarsko v tento den na žádost České republiky
neodpovědělo. Dále uvedl, že s datem uplynutí lhůty pro odpověď ze strany dožádaného státu
je spojena domněnka souhlasu podle čl. 28 odst. 3 pododstavec druhý nařízení Dublin III. Tato
lhůta měla v daném případě uplynout den následující po dni, kdy bylo rozhodnutí o prodloužení
zajištění vydáno (tj. 12. 2. 2016). Doba zajištění k realizaci přemístění proto ani nepřesáhla dobu
6 týdnů ode dne nastoupení domněnky souhlasu s vyhověním žádosti České republiky dne
12. 2. 2016. Dále soud došel k závěru, že i v době trvání zajištění je možné rozhodnout o jeho
prodloužení a to i tak, že doba trvání zajištění stanovená v rozhodnutí o prodloužení zajištění
se bude částečně překrývat s dobou trvání zajištění podle prvního rozhodnutí o zajištění, jsou-li
respektovány lhůty plynoucí z čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III. K namítané vnitřní rozpornosti
rozhodnutí o prodloužení zajištění soud uvedl, že doba zajištění ode dne 11. 2. 2016
do 18. 3. 2016 skutečně činí 37 dnů, jak namítá žalobce, nikoliv 36 dnů, jak je uvedeno
v rozhodnutí správního orgánu. Tento nesprávný údaj však sám o sobě nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost předmětného rozhodnutí. Rozhodující je skutečnost, že délka trvání
prodloužení zajištění je ohraničena pevnými daty (tj. ode dne 11. 2. 2016 do dne 28. 3. 2016), kdy
musí být cizinec propuštěn ze zajištění, pokud by nedošlo k jeho event. opětovnému prodloužení.
Krajský soud tudíž neshledal žalobu důvodnou.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Včas podanou kasační stížností brojí žalobce (dále té ž „stěžovatel“) proti
výroku I. rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalované
o prodloužení zajištění. Kasační stížnost opírá o důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a navrhuje zrušení rozsudku krajského
soudu.
[7] Stěžejní kasační námitkou je nezákonnost doby zajištění. Stěžovatel namítá překročení
maximální doby zajištění, která podle nařízení Dublin III činí 6 týdnů. V době vydání rozhodnutí
o prodloužení zajištění byla pouze podána žádost o přijetí stěžovatele zpět Maďarskem, přičemž
dvoutýdenní lhůta k odpovědi v době vydání rozhodnutí neuplynula. Správní orgán nevěděl, zda
Maďarsko žádost akceptuje. Žalovaná tedy mohla zajištění prodloužit nejdéle o 6 týdnů od data
podání žádosti, neboť jen tak lze zajistit, že nehrozí překročení maximální doby zajišt ění (6 týdnů
od podání žádosti).
[8] Správní orgán, který vydává rozhodnutí o prodloužení zajištění, nemůže vycházet z toho,
že v době vydání rozhodnutí dosud nebyla doručena akceptace dožádaného státu. Žalovaná není
orgánem, kterému je případná akceptace protistranou doručena. Nemůže tedy předjímat
konkrétní datum doručení protistraně, ani skutečnost, zda vůbec byla protistraně žádost
doručena. Přesto však při výpočtu 6 týdenní doby žalovaná zjevně nevycházela z data podání
žádosti, které je dle stěžovatele klíčovým (tj. 29. 1. 2016), nýbrž z data vydání samotného
rozhodnutí o prodloužení zajištění. Šestitýdenní lhůta od data podání žádosti uplynula
11. 3. 2016. Doba zajištění proto po tomto datu byla dle názoru stěžovatele nezákonná, a v době
vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění otevírala prostor pro potenciálně nezákonné zajištění .
[9] V rámci úvah o nezákonnosti správního rozhodnutí krajský soud nesprávně interpretoval
nezákonnost zajištění s ohledem na jednotlivé lhůty pro trvání zajištění, jakožto omezení cizince
na osobní svobodě. Dále nesprávně vyložil závěry stěžovatelem namítaného rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015 - 32, podle kterého již
samotná potencialita rozporu s čl. 28 nařízení Dublin III v době vydání rozhodnutí o prodloužení
zajištění způsobuje nezákonnost tohoto rozhodnutí. Okamžik, od nějž lze počítat šestitýdenní
lhůtu k zajištění v případě, že je podána žádost o přijetí zpět, v době, kdy běží dvoutýdenní lhůta
pro odpověď dožádaného státu, se odvíjí od data podání žádosti. Tento postup se jeví stěžovateli
logický zejména proto, že správní orgán, který o zajištění rozhoduje, není tím, komu je případně
odpověď dožádaného státu doručena, a v okamžiku vydání rozhodnutí o zajištění proto nemá
informace, zda a případně kdy přesně byla odpověď dožádaného státu doručena.
[10] Alternativou by dle názoru stěžovatele mohl být pouze takový postup, kdy by si správní
orgán rozhodující o zajištění vyžádal potvrzení příslušného správního orgánu o tom,
že k určitému datu dosud odpověď doručena nebyla. Teprve po obdržení této informace
(a za předpokladu, že nedošlo k doručení odpovědi v den podání žádosti – data dožádání
příslušného státu), nemusí nutně správní orgán šestitýdenní lhůtu počítat od data podání žádosti.
Pokud však k tomuto nedojde, musí správní orgán vzít v úvahu variantu, že odpověď mohla být
doručena již prvního dne (data dožádání) a od tohoto data musí počítat šestitýdenní lhůtu.
[11] Stěžovatel dále naprosto odmítá právní názor krajského soudu, že zákonnost rozhodnutí
o prodloužení zajištění vyplývá ze skutečnosti, že doba, na níž bylo zajištění prodlouženo,
nepřesáhla šest týdnů od nastoupení domněnky souhlasu dožádaného státu podle čl. 28 odst. 3
nařízení Dublin III. Stěžovatel uvádí, že správnost správního rozhodnutí lze přezkoumávat pouze
k datu jeho vydání, tj. 11. 2. 2016. Z uvedeného dovozuje, že úvahy týkající se skutečností, k teré
vyplývají až z následných událostí (tedy z toho, že 12. 2. 2016 nastala domněnka souhlasu
s přijetím stěžovatele zpět), jsou pro správnost rozhodnutí zcela irelevantní.
[12] Druhou stěžejní kasační námitkou je nezákonnost rozhodnutí o prodloužení zajištění,
neboť slouží k nepřípustnému účelu, kterým je předání do Maďarska. Maďarsko není schopno
zajistit řádný průběh azylového řízení a lze předpokládat, že v daném případě jej nezajistilo.
Stěžovatel se dovolává čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, který stanovuje kritéria pro nemožnost
přemístění cizince do státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu v případě,
kdy existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům
co do azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou
riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie .
[13] Stěžovatel odmítá výklad krajského soudu, že čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III je určen
k tomu, aby byl garantován řádný průběh azylového řízení právě těm žadatelům, o jejichž
žádostech dosud nebylo rozhodnuto. Předně uvádí, že ze správního spisu není jasné, v jakém
postavení se stěžovatel v Maďarsku nachází. S vyloučením aplikace předmětného ustanovení však
nesouhlasí ani v případě, pokud o udělení mezinárodní ochrany ze strany Maďarska skutečně
rozhodnuto bylo. Eventuální systematické nedostatky azylového řízení v Maďarsku ve smyslu
čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III totiž mohly hrát zásadní roli v negativním rozhodnutí o udělení
mezinárodní ochrany. Trpí-li maďarský azylový systém těmito nedostatky, mohly právě ony
zapříčinit zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Mají-li členské státy na základě
čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III zvažovat předání s ohledem na systematické nedostatky řízení,
které teprve má proběhnout, je zde tím spíše namístě převzít věc a znovu provést řízení o udělení
mezinárodní ochrany, které v Maďarsku důsledkem systematických nedostatků vedlo k zamítnutí
žádosti stěžovatele. V opačném případě by došlo k tomu, že by stěžovateli bylo právo
na mezinárodní ochranu upřeno en bloc.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na obdobnou situaci v případě Řecka, kam
se v současnosti žadatelé nevracejí, stejně tak ani osoby, které si n a území Řecka o mezinárodní
ochranu zažádaly, a kterým následně nebyla udělena. Krajský soud proto postupoval nesprávně,
pokud odmítl aplikaci čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III s odkazem na to, že azylové řízení již
proběhlo. Rozlišování mezi osobami, jejichž řízení ve státě se systematickými nedostatky
probíhají a jejichž již byla ukončena, je nepřijatelné. Krajský soud se proto měl zabývat situací
maďarského azylového řízení.
[15] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Kasační stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a směřuje proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Kasační stížnost rovněž
obsahuje právní argumentaci podřaditelnou pod důvody §103 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel je v řízení
o kasační stížnosti zastoupen advokátem a je osvobozen od soudních poplatků na základě
§11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů. Byly tedy splněny veškeré podmínky pro věcné pr ojednání kasační stížnosti. Důvodnost
kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v rozsahu uplatněných kasačních důvodů
a námitek, jimiž je vázán (§109 odst. 3 s. ř. s.), přičemž z úřední povinnosti též zkoumal, zda
napadené rozhodnutí netrpí vadami, uvedenými v §109 odst. 4 s. ř. s.
[17] Kasační stížnost je důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud se musel dle §109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti zabývat
posouzením přezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, a to i bez stěžovatelovy námitky.
Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí
je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak,
jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že pouze přezkoumatelné odůvodnění
lze hodnotit po věcné stránce, soud se přednostně zabýval touto otázkou.
[19] Rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný.
[20] V rozsudku ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 – 27, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že je nezbytné, aby se žalovaná při rozhodování o zajištění za účelem předání podle
nařízení Dublin III vždy zabývala aktuální situací v zemi, do níž má být cizinec předán,
a výslovně se vyjádřila k otázce realizovatelnosti předání z hlediska čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III, který stanoví: „Existují-li závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým
nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou
nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie,
členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených
v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslu šný jiný členský stát.“
[21] V tehdy projednávaném případě soud uzavřel, že je -li touto zemí Maďarsko,
je nepřípustné, aby se k této otázce žalovaná vyjadřovala pouze povšechně a v rovině obecného
tvrzení o bezpečné zemi. O situaci žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarsku totiž panují, byť
v obecné rovině, značné pochybnosti a nevládní organizace a Úřad Vysokého komisaře OSN
pro uprchlíky poukazují na konkrétní skutečnosti, které by mohly nasvědčovat existenci
závažných důvodů pro existenci systematických nedostatků maďarské azylové praxe.
[22] Žalovaná v nyní posuzované věci ve svém rozh odnutí o prodloužení zajištění k otázce
realizovatelnosti předání z hlediska čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III uvedla, že: „[u]vedený stát
je bezpečnou zemí, která dodržuje právní předpisy zabývající se ochranou uprchlíků“. Je tedy zřejmé, že její
odůvodnění bylo zcela obecné, a to přesto, že si jako kompetentní správní orgán musela být
vědoma skutečností, které realizovatelnost předání do Maďarska relevantně zpochybňují.
Požadavku, aby se dostatečně zabývala tamní současnou situací, proto nedostála, a odůvodnění
napadeného rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[23] K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu přitom soud přihlíží z úřední
povinnosti, neboť je pojmově spjata s jeho soudním přezkumem. Není tedy podstatné,
že ji stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti nenamítal (jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002 – 35, publ. pod č. 359/2004 Sb. NSS).
[24] Krajský soud se v napadeném rozsudku otázkou existence překážky předání stěžovatele
v podobě systematických nedostatků azylového řízení v Maďarsku nezabýval. Dospěl totiž
k závěru, že čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III dopadá výhradně na případy žadatelů, o nichž dosud
nebylo rozhodnuto. V otázce postavení stěžovatele přitom učinil závěr, že v době rozhodnutí
o prodloužení zajištění již v postavení žadatele ve smyslu čl. 2 písm. c) nařízení Dublin III n ebyl
a v jeho případě proto aplikace čl. 3 odst. 2 pododstavec 2 nařízení Dublin III nepřipadá vůbec
v úvahu. Vyřešením této předběžné otázky následně upustil od vypořádání těch žalobních bodů,
které se vázaly výlučně k postavení žadatele ve smyslu čl. 3 odst. 2 pododstavec 2 nařízení Dublin
III. Uzavřel, že v souladu s postupem žalované bylo namístě činit příslušné kroky k předání
stěžovatele do Maďarska podle čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III, tedy jako cizince, jehož
žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta.
[25] V takovém případě se však krajský soud musel zabývat zákonností rozhodnutí žalované,
jestliže stěžovatelovo zajištění jakožto žadatele o mezinárodní ochranu bylo odůvodněno účelem
jeho předání podle čl. 18 odst. 1 písm. b).
[26] I rozsudek krajského soudu je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť
není zřejmé, proč soud nezrušil rozhodnutí žalované buď pro nedostatek důvodů spočívající
v nevyřešení otázky existence překážky předání podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, nebo pr o
nezákonnost z důvodu zajištění stěžovatele pro účel, který v jeho případě nebyl naplněn.
[27] Z obdobných důvodů ostatně zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 9. 2016,
č. j. 9 Azs 98/2016 - 46, i rozhodnutí žalované o „prvotním“ zajištění stěžovatele ze dne
16. 1. 2016, č. j. KRPB-12975-23/ČJ-2016-060023-501A. Důvodem bylo, že rozhodnutí
o zajištění bylo zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, neboť se žalovaná
ani v tomto případě nezabývala realizovatelností předání z hlediska čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III.)
[28] Skutečnosti, na jejichž podkladě žalovaná obě rozhodnutí vydala, byly totožné, pro obě
rozhodnutí je ostatně veden týž správní spis. Je tedy zřejmé, že v obou případech vycházel
správní orgán ze stejného závěru o možnosti předání do Maďarska, v případě prodloužení
zajištění dokazování nijak nedoplnil. Taktéž z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá,
že se podmínkami azylového řízení v Maďarsku ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III
v ani jednom případě nezabýval, pouze povšechně konstatoval, že je Maďarsko bezpečnou zemí
dodržující mezinárodní předpisy azylového práva.
[29] Krajský soud proto v případě obou rozhodnutí posuzoval stejné podmínky i tytéž
skutkové okolnosti, na základě kterých byla rozhodnutí vydána. Jak v případě prvotního
rozhodnutí o zajištění, tak v případě rozhodnutí o prodloužení zajištění, se proto musel zabývat
totožnou otázkou zákonnosti zajištění. V obou případech došel krajský soud k tomu, že jsou
rozhodnutí správního orgánu v souladu se zákonem, čímž se ovšem fakticky dopustil věcného
přezkumu nepřezkoumatelného správního rozhodnutí. Jak bylo uvedeno výše, obě rozhodnutí
byla ve skutečnosti nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů ve smyslu §76 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
[30] Ani výše konstatovaná nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu i rozhodnutí
žalované nebrání Nejvyššímu správnímu soudu posoudit druhou kasační námitku, týkající
se nezákonnosti doby zajištění.
[31] Při samotném stanovení doby zajištění musejí správní orgány dostát požadavku
respektování maximální doby zajištění ve smyslu čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III.
[32] Podle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III, platí: „Zajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle
než po dobu, která je nezbytná k náležitému proved ení požadovaných správních řízení do doby provedení
přemístění podle tohoto nařízení. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti
o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárod ní ochranu.
Členský stát, který vede řízení v souladu s tímto nařízením, požádá v těchto případech o urychlenou odpověď. Tato
odpověď musí být poskytnuta do dvou týdnů od okamžiku obdržení žádosti. Není- li odpověď poskytnuta v této
dvoutýdenní lhůtě, má se za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti převzít nebo
přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto
článku, přemístění této osoby z dožadujícího členského stá tu do příslušného členského státu se provede, jakmile
je to z praktického hlediska možné, a nejpozději do šesti týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti
o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět ze strany jiného členského státu nebo od okamž iku, kdy skončí odkladný
účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst. 3. V případě, že dožadující členský stát nedodrží lhůty
pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, nebo pokud se přemístění neuskuteční ve lhůtě šesti týdnů
uvedené v třetím pododstavci, nesmí být osoba dále zajištěna. Články 21, 23, 24 a 29 se použijí obdobně.“
[33] Citované ustanovení explicitně nestanoví maximální dobu trvání zajištění cizince. Touto
otázkou se však již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře zabýval. „Při rozhodování o zajištění
cizince v první fázi procesu přemístění (do podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět) může správní orgán stanovit
dobu trvání zajištění maximálně na jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Po podání
žádosti o převzetí nebo přijetí zpět pak může rozhodnout o prodloužení doby trvání zajištění tak, aby v případě
okamžité odpovědi příslušného státu nemohla být překročena šestitýdenní lhůta pro realizaci přemístění (tedy
na maximálně šest týdnů od podání žá dosti o převzetí nebo přijetí zpět). V případě, že by příslušný stát
neopověděl obratem (popř. by nastala domněnka souhlasu) a správní orgán by reálně nemohl realizovat přemístění
v době, na kterou bylo stanoveno (resp. prodlouženo) zajištění, mohl by násl edně opět rozhodnout o prodloužení
doby trvání zajištění do uplynutí lhůty pro realizaci přemístění (šest týdnů od sdělení souhlasu příslušného státu
či nastoupení domněnky takového souhlasu). Tento modelový případ řeší situaci, kdy proti rozhodnutí o přem ístění
není podán opravný prostředek s odkladným účinkem. Byl-li by podán, mohl by správní orgán v jakékoliv fázi
procesu přemístění rozhodnout o prodloužení doby trvání zajištění o předpokládanou dobu trvání řízení
o opravném prostředku. Správní orgán však nemůže předem spekulovat, zda takový opravný prostředek podán
bude.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015 - 32). Soud
došel k závěru, že účelem čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III je stanovení doby zajištění jak
za účelem urychlení administrativních kroků směřujících k realizaci přemístění, tak s ohledem
na požadavek co nekratšího omezení cizince na osobní svobodě.
[34] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 As 115/2013 - 59
(publ. pod č. 3044/2014 Sb. NSS), „i kdyby nežádoucí účinek ve formě reálného překročení limitní doby
zajištění v individuálním případě nenastal, nezákonnost rozhodnutí o prodloužení zajištění zakládá již jen fakt,
že toto rozhodnutí pro takový nezákonný postup otevíral o prostor“. Již samotná potencialita nezákonnosti
doby zajištění proto zakládá nezákonnost daného rozhodnutí.
[35] V nyní projednávaném případě žalovaná s odkazem na rozhodnutí ve věci
sp. zn. 7 Azs 11/2015 nejprve rozhodnula o zajištění stěžovatele na dobu 31 dnů od 16. 1. 2016
do 15. 2. 2016. V době trvání prvního rozhodnutí o zajištění byla dne 29. 1. 2016 podána žádost
o přijetí stěžovatele zpět do Maďarska. Dále v době trvání prvního zajištění rozhodla o jeho
prodloužení dne 11. 2. 2016. K tomuto datu nebyl dán výslovný souhlas Maďarska s přijetím
stěžovatele zpět, domněnka souhlasu vyhovění žádosti měla nastat následující den, 12. 2. 2016.
Doba zajištění byla prodloužena od 11. 2. 2016 do 18. 3. 2016.
[36] V souladu s výše citovanými závěry judikatury Nejvyššího správního soudu je při
stanovování maximální možné doby zajištění vycházet z jeho účelu, tedy předání cizince orgánům
státu, který vyslovil souhlas s jeho převzetím či přijetím zpět. Jestliže je toto předání možno
provést nejpozději do šesti týdnů od vyslovení takového souhlasu, nesmí maximální doba
zajištění za účelem předání přesahovat lhůtu šesti týdnů od dojití (skutečného či fiktivního)
souhlasu příslušnému orgánu České republiky.
[37] Pokud by tedy žalovaná v době rozhodování o prodloužení doby zajištění znala datum
dojití souhlasu Maďarska s přijetím stěžovatele zpět, musela by maximální dobu zajištění stanovit
na šest týdnů od tohoto data.
[38] V případě, kdy žalovaná k datu vydání napadeného rozhodnutí nevěděla, zda byl již
souhlas Maďarska dán (lhůta pro vylovení souhlasu měla uplynout a domněnka souhlasu nastat
následující den), musela vycházet ze skutkového stavu ke dni svého rozhodnutí. Maximální dobu
zajištění tak mohla stanovit ode dne, k němuž měla spolehlivě zjištěno, že ještě nebyl dán souhlas
Maďarska s přijetím stěžovatele zpět. Pokud nebyl žádný pozdější den, k němuž by měla tuto
skutečnost za spolehlivě zjištěnou, musela vycházet z data podání žádosti.
[39] Ze správního spisu nevyplývá, že by kdykoliv před vydáním napadeného rozhodnutí byla
žalované sdělena odpověď Maďarska na žádost o přijetí stěžovatele zpět. Ministerstvem vnitra
jí bylo doručeno oznámení o zahájení tzv. dublinského řízení, k němuž došlo dne 29. 1. 2016.
Žalovaná proto s jistotou věděla pouze to, že žádost byla odeslána dne 29. 1. 2016 a že lhůta pr o
odpověď byla stanovena do 12. 2. 2016. Maximální doba zajištění proto mohla být stanovena
na šest týdnů od 29. 1. 2016, tedy do dne 11. 3. 2016. Napadeným rozhodnutím však bylo
zajištění prodlouženo až do 18. 3., maximální doba možného zajištění tak byla překročena.
[40] Žalovaná přitom mohla buď vyčkat uplynutí dvoutýdenní lhůty pro odpověď ze strany
Maďarska a vycházet z domněnky souhlasu ke dni 12. 2. 2016 (původní zajištění trvalo do 16. 2.),
nebo si mohla vyžádat potvrzení příslušného správního orgánu o tom, že k určitému datu dosud
odpověď doručena nebyla. Pak by mohla maximální dobu zajištění odvozovat od takového data.
Jelikož tak v daném případě žalovaná neučinila, musela vycházet z možnosti bezprostřední
odpovědi a tedy z data žádosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[41] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského
soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně
se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení
rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud
v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, než zrušit rozhodnutí
žalované, v souladu s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. proto Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že sám
rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V něm je žalovaná v ázána
právním názorem Nejvyššího správního soudu [§78 odst. 5 s. ř. s.].
[42] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalované, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl v e věci úspěch, podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s., mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které
důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ze soudního spisu ovšem
nevyplývá, že by stěžovateli v řízení o kasační stížnosti nebo v řízení před krajským soudem
jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly. Žalovaná ve věci úspěch neměla, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
[43] V řízení před krajským soudem byl stěžovateli ustanoven zástupce advokát Mgr. Jindřich
Lechovský. Krajským soudem ustanovený zástupce ze zákona zastupuje účastníka i v řízení
o kasační stížnosti. Ustanovenému advokátovi platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Konkrétně mu v tomto řízení náleží mimosmluvní odměna za tři úkony
právní služby (tj. dva před krajským soudem: převzetí a příprava zastoupení podle
§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu a sepis žal oby a repliky podle
§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky; jeden úkon před Nejvyšším správním soudem: sepis
kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky). Soud mu proto přiznal v souladu
se sazbou mimosmluvní odměny 9.300 Kč za tři úkony právní služby [§7 bod 5 ve spojení
s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 900 Kč jako paušální náhradu výdajů s těmito úkony
spojenými (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce je plátcem DPH, a proto mu v souladu
s §35 odst. 8 s. ř. s. soud odměnu zvýšil o 21 % DPH. Celková výše přiznané odměny činí
12.342 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu