ECLI:CZ:NSS:2006:1.AZS.86.2004
sp. zn. 1 Azs 86/2004 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: I. R.,
zastoupeného Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem Litomyšl, Smetanovo
nám. 77, proti žalované Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční
policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 8. 2001, č. j. PPR-4115/RCP-c-253-2001, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2004, č. j. 28 Ca 410/2001-22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 1 075 Kč, a to k rukám jeho advokátky do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 17. 8. 2001, č. j. PPR-4115/RCP-c-253-2001, žalovaný
k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje,
Odboru cizinecké a pohraniční policie, Oddělení cizinecké policie Zlín ze dne 3. 7. 2001,
č. j. PJM-22/CP-Zl-SV-2001, tak, že žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3. zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění zákona č. 140/2001 Sb. (dále jen zákon o pobytu cizinců), uložil správní vyhoštění
s dobou platnosti na 6 měsíců, tj. do 3. 1. 2002. Výrok, jímž byla žalobci stanovena
k vycestování z území České republiky doba 5 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí,
ponechal beze změny. V odůvodnění uvedl, že žalobce pracoval na území okresu Zlín
(na stavbě úložiště odpadků v O.) bez platného pracovního povolení Úřadu práce Zlín a
dopustil se tak přestupku podle §28 odst. 1 písm. j) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, za
což mu byla Okresním úřadem Zlín v blokovém řízení uložena pokuta ve výši 500 Kč, číslo
pokutového bloku F 0209313. Tímto pravomocným rozhodnutím je dle §40 odst. 1 zákona č.
71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále jen správní řád),
správní orgán rozhodující o vyhoštění vázán.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce uvedl, že Úřad práce ve Svitavách
mu vydal povolení k zaměstnání u zaměstnavatele T., s. r. o. s dobou platnosti do 31. 1. 2002.
Tento zaměstnavatel ho také v souladu s pracovní smlouvou vyslal na pracovní cestu na
stavbu v Otrokovicích. Žádný pracovněprávní předpis nebyl porušen, žalobce pouze u sebe
neměl cestovní příkaz. Tím, že mu povolení k zaměstnání nevydal Úřad práce ve Zlíně,
nemohl žalobce porušit §2a odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, neboť vydání
dalšího povolení k zaměstnání v případě pracovní cesty zákon nestanoví. Nemohlo tak být
naplněno ustanovení §119 odst. 1 písm. b) bod 3. zákona o pobytu cizinců, protože žalobce
byl zaměstnán na základě povolení k zaměstnání. Dále poukázal na neposkytnutí tlumočníka.
Navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2004 rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po právním rozboru ustanovení příslušných
pracovněprávních předpisů konstatoval, že §2a odst. 1 zákona o zaměstnanosti nelze vykládat
restriktivně tak, aby v případě vyslání na pracovní cestu musel zaměstnanec – cizinec žádat
úřad práce v obvodu, ve kterém bude dočasně vykonávat zaměstnání, o povolení
k zaměstnání. Dále uvedl, že při aplikaci §119 odst. 1 písm. b) bod 3. zákona o pobytu
cizinců musí správní orgán vždy hodnotit konkrétní situaci a posoudit, zda jednání
zaměstnanců, zaměstnavatelů či osob zprostředkovávajících zaměstnání v tom kterém případě
obchází zákon. V dané věci byl závěr správních orgánů, že žalobce byl zaměstnán na území
bez povolení k zaměstnání, předčasný. Proto soud žalovanému uložil, aby odstranil nepřesná
a neúplná zjištění skutkového stavu a řádně zhodnotil, zda vyslání žalobce na pracovní cestu
představovalo obcházení zákona. Dodal, že právní posouzení věci nemohlo být ovlivněno
v blokovém řízení vydaným rozhodnutím o přestupku dle §28 odst. 1 písm. j) zákona
o přestupcích, neboť důvodem pro správní vyhoštění z přechodného pobytu není postih
podle zákona o přestupcích, ale naplnění skutkové podstaty §119 odst. 1 písm. b) bod 3.
zákona o pobytu cizinců. Skutkový stav ve vztahu k tomuto ustanovení však nebyl zjištěn
přesně a úplně.
Proti zrušujícímu rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále též „stěžovatel“)
včas kasační stížnost založenou na důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítl,
že skutková podstata přestupku podle §28 odst. 1 písm. j) zákona o přestupcích koresponduje
s důvodem pro uložení správního vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bod 3. zákona o pobytu
cizinců. Bylo-li tedy v daném případě příslušným orgánem rozhodnuto o tom, že se žalobce
dopustil přestupku, jehož skutková podstata je shodná s důvodem pro uložení správního
vyhoštění, byl správní orgán rozhodující o správním vyhoštění rozhodnutím o přestupku
vázán ve smyslu §40 odst. 1 správního řádu a nemohl tak v řízení o správním vyhoštění
dospět k závěru, že důvod pro správní vyhoštění není dán. Správní orgán byl vázán výrokem
o tom, kdo a jakého přestupku se dopustil. Mohl toliko posuzovat, zda je naplněna podmínka
přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce mohl již v řízení
o přestupku uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním a ovlivnit výsledek řízení. Žalovaný
dále odkázal na dosavadní judikaturu Městského soudu v Praze, např. na rozsudek
ze dne 31. 5. 2002, sp. zn. 28 Ca 52/2001. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost a navrhl
její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Stěžovatel učinil spornou právní otázku, zda byl pro účely rozhodování o správním
vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bod 3. zákona o pobytu cizinců vázán podle §40 odst. 1
správního řádu rozhodnutím Okresního úřadu ve Zlíně o uložení pokuty v blokovém řízení
žalobci za přestupek dle §28 odst. 1 písm. j) zákona o přestupcích.
Podle §40 odst. 1 správního řádu vyskytne-li se v řízení otázka,
o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správní orgán takovým rozhodnutím
vázán; jinak si správní orgán může o takové otázce učinit úsudek nebo dá příslušnému orgánu
podnět k zahájení řízení. Podle odstavce 2 si správní orgán nemůže jako o předběžné otázce
učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin, provinění nebo přestupek,
nebo o osobním stavu občana, přísluší-li o něm rozhodovat soudu.
Předběžnou otázkou se rozumí taková otázka, která sama není předmětem
prováděného řízení, avšak její vyřešení je předpokladem rozhodnutí o vlastním předmětu
řízení.
Předmětem řízení o správním vyhoštění z přechodného pobytu na území je přitom
zjištění splnění podmínek pro tento typ ukončení pobytu cizince, rozhodnutí o něm a výkon
tohoto rozhodnutí.
Dle §119 odst. 1 písm. b) bod 3. zákona o pobytu cizinců vydá policie rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou platnosti až na pět
let, mimo jiné též tehdy, je-li cizinec na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání,
ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání.
Otázka, zda cizinec je na území zaměstnán bez povinného povolení k zaměstnání,
tak je přímým předmětem řízení o správním vyhoštění cizince. Zjištění skutkového stavu
ohledně této otázky a právní závěr o naplnění konkrétní skutkové podstaty, tak správní orgán
rozhodující o správním vyhoštění provádí samostatně.
Z toho plyne, že v daném případě nebyly správní orgány vázány předmětným
rozhodnutím Okresního úřadu ve Zlíně o uložení pokuty v blokovém řízení žalobci
za přestupek dle §28 odst. 1 písm. j) zákona o přestupcích, a to i přes obdobný předmět
zjišťování skutkového stavu [podle tohoto ustanovení (ve znění účinném do 30. 9. 2004)
se přestupku dopustí ten, kdo je jako cizinec zaměstnán v České republice bez pracovního
povolení, pokud je takového povolení třeba]. Otázka zaměstnání žalobce na území České
republiky bez povinného povolení k zaměstnání nebyla v rámci řízení o jeho správním
vyhoštění otázkou předběžnou, §40 správního řádu tak nebylo možno aplikovat.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelovy námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce dosáhl v řízení o kasační stížnosti žalovaného plného úspěchu, a proto má dle §60
odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení byly
stanoveny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v tomto případě za jeden úkon
právní služby spočívající v písemném podání týkajícím se věci samé ze dne 20. 4. 2004,
a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 1 x 1 000 Kč a 1 x 75 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f),
§11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 1 075 Kč. Žalovaný nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu