ECLI:CZ:US:2017:1.US.1005.17.1
sp. zn. I. ÚS 1005/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Sedláčka, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem Nad Štolou 18, Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 35/2017-152 ze dne 26. 1. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení usnesení Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 35/2017-152 ze dne 26. 1. 2017 s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze (dále též "městský soud") k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též "obvodní soud") č. j. 64 Nc 2524/2016-105 ze dne 22. 12. 2016, jímž byl odmítnut návrh otce - stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým by byla matce uložena povinnost strpět povinnou školní docházku jejich dvou nezletilých dětí v Masarykově základní škole v P., a dále údaj o trvalém pobytu nezletilých na adrese P., a to do rozhodnutí ve věci samé.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření se týká řízení podle §466 písm. j) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."). Toto řízení lze zahájit jen na návrh zákonem oprávněné osoby, a proto se na něj nevztahuje výjimka podle ustanovení §12 odst. 3 z. ř. s., v souladu s níž se nevyžaduje složení jistoty k zajištění úhrady škody nebo jiné újmy ve výši 10 000 Kč dle §75b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Jelikož se v dané věci nejednalo ani o případ upravený v §75b odst. 3 o. s. ř. a stěžovatel nejpozději v den podání návrhu jistotu nesložil, byl podle městského soudu postup soudu prvního stupně, pokud tento přistoupil k odmítnutí návrhu, správný.
Stěžovatel s takovým posouzením věci nesouhlasil. Rozhodnutí obecných soudů označil za formalistická, neboť pomíjejí charakter předmětného řízení, jakož i smysl a účel aplikovaných právních předpisů. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že nelze automaticky požadovat, aby za jakýkoliv návrh na vydání předběžného opatření musela být skládána jistota. Obecné soudy by se naopak v každém konkrétním případě měly zabývat otázkou, zda škoda nebo jiná újma, k jejichž zajištění je složená jistota určena, může vůbec vzniknout. Jmenovitě jím zahájené řízení se týkalo úpravy poměrů nezletilých dětí a bylo vedeno v jejich zájmu, kterážto skutečnost vznik škody či jiné újmy vylučovala. Stěžovatel se navíc přikláněl k názoru, že by nemělo docházet k zásadní změně oproti právní úpravě platné a účinné do 31. 12. 2013, jež povinnost platit jistotu v situaci, kdy se rodič domáhá v zájmu dítěte soudní ochrany formou předběžného opatření, nestanovovala. Stěžovatel měl tudíž za to, že v jeho věci nebyl žádný důvod ke složení jistoty a striktní odmítnutí jeho návrhu na vydání předběžného opatření ze strany obecných soudů bylo nezákonné a zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces. Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal na rozhodnutí městského soudu vydané ve věci sp. zn. 18 Co 42/2015, které spornou problematiku složení jistoty podle něj vyhodnotilo správně. Jak současně stěžovatel poznamenal, existence tohoto rozhodnutí svědčí o nejednotném postupu různých senátů městského soudu, což nabourává důvěru v rozhodování obecných soudů.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Jádro stížnostního návrhu tvoří polemika stěžovatele s právním názorem obecných soudů vztahujícím se k povinnosti složit jistotu při podání návrhu na nařízení předběžného opatření ve věci dle §466 písm. j) z. ř. s. Jedná se v zásadě o identické námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaného opravného prostředku zabýval soud odvolací, přičemž je neshledal důvodnými. Stěžovatel výklad učiněný městským soudem, potažmo obvodním soudem, odmítá a setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvědčen o věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
K opakovaným výhradám stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že právní názor, o nějž se rozhodnutí soudu druhého stupně opírá, nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska plně akceptovatelný. Rozhodnutí odvolacího soudu je současně založeno na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti v něm zahrnutých úvah. V podrobnostech proto dále na něj odkazuje, považujíce za zbytečné se k shora rekapitulovaným námitkám stěžovatele znovu duplicitně vyjadřovat.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stanovený postup ve smyslu této ústavní garance zavazuje nejen soud, ale i účastníka řízení, což vztaženo na projednávaný případ znamená, že stěžovatel byl povinen, pokud se rozhodl využít institut předběžného opatření, respektovat zákonnou úpravu podmínek pro jeho vydání. Jestliže tak neučinil, není možné hovořit o zásahu do základních práv stěžovatele ze strany obecných soudů, když sám svá práva dostatečně nehájil.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavní stížností napadené usnesení odvolacího soudu nelze označit za rozhodnutí konečné, jímž by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele. Nic nebránilo stěžovateli v tom, aby podal nový návrh na vydání předběžného opatření za současného dodržení zákonné podmínky stanovené v §75b odst. 1 o. s. ř., tj. složení jistoty v požadované výši.
Co se týče tvrzeného nesouladu mezi rozhodnutími městského soudu řešící totožnou otázku, není Ústavní soud oprávněn jej zkoumat či perfekcionisticky "napravovat". Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování - jestliže k ní došlo - je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení běžného zákona sám o sobě nenese znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva, podávající se případně z rozhodnutí jiného, které by přirozeně zůstalo zrušovacím rozhodnutím nedotčeno, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu