Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.03.1999, sp. zn. I. ÚS 101/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 40/13 SbNU 287 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.101.97

sp. zn. I. ÚS 101/97 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů ing. R. G. a R. Č., obou zastoupených advokátem JUDr. J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1996, sp. zn. 17 Co 322/95, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1996, sp. zn. 17 Co 322/95, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1996, č.j. 17 Co 322/95-85. Tímto rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 1994, č.j. 41 C 29/92-71, potud, pokud jím byl zamítnut návrh stěžovatelů (ve výroku pod bodem III), jímž se domáhali uzavření dohody o vydání věci, a to ideální 4/10 domu čp. 169 s pozemky p.č. 846, zastavěné plochy o výměře 487 m2 a p.č. 847, zahrady o výměře 369 m2, vše v kat. úz. Zábrdovice. Krajský soud - stejně jako soud prvého stupně - dospěl k závěru, že ideální 4/10 nemovitostí patřících původně babičce stěžovatelů Š. G., provdané S., byly zkonfiskovány výměrem Ústředního národního výboru v Brně podle ust. §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku. Ohledně této části nemovitosti neměl soud originál předmětného výměru k dispozici (neboť "přes veškerou snahu" se jej nepodařilo zajistit), avšak z dalších důkazů ve věci provedených dovodil, že konfiskační výměr ohledně Š. S. - na rozdíl od podílu K. a R. G. - nebyl zrušen. Soud považoval za nepochybné, že předmětná nemovitost přešla na stát mimo rozhodné období ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., přičemž právě o tento právní předpis stěžovatelé opírají svůj nárok. Námitce stěžovatelů, že předmětný konfiskační výměr nenabyl právní moci, neboť nebyl Š. S. doručen, prý nelze přisvědčit, neboť tehdy platné právní předpisy umožňovaly doručení i veřejnou vyhláškou. Stěžovatelé neprokázali, že by se Š. S. proti konfiskačnímu výměru odvolala. Proto odvolací soud odvoláním napadený výrok rozsudku soudu 1. stupně jako věcně správný potvrdil. Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti popřeli správnost odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně, podle něhož ideální 4/10 domu č.p. 169 s pozemky p.č. 846, zastavěná plocha o výměře 487 m2 a p.č. 847 a zahrada o výměře 396 m2, vše v k. ú. Zábrdovice, byly výměrem Ústředního národního výboru v Brně podle §1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. konfiskovány. Tento závěr soud přijal "s tím, že stejně byly konfiskovány ostatní podíly sporných nemovitostí dalších spoluvlastníků, avšak v těchto případech byla konfiskace zrušena". Podle názoru soudu však na rozdíl od těchto podílů konfiskační výměr, týkající se předmětných ideálních 4/10 nemovitostí, nebyl zrušen. Soud odůvodnil nabytí právní moci konfiskačního výměru možností jeho doručení "vyhláškou" a v této souvislosti pominul jak text §1 odst. 4 cit. dekretu, "tak i skutečnost, že po nabytí právní moci rozhodnutí by zcela jistě neprobíhalo žádné správní řízení ohledně státní spolehlivosti týkající se vlastnice ideálních 4/10 nemovitostí, jehož konání bylo stěžovateli prokázáno". Ust. §1 odst. 4 cit. dekretu stanoví: "O tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu, rozhoduje příslušný okresní národní výbor. Z rozhodnutí okresního národního výboru lze se odvolati.". Z uvedeného je zřejmé, že konfiskační výměry (vydané podle uvedeného ustanovení) neměly právní účinky okamžitého přechodu vlastnictví konfiskovaného majetku na stát. Proto je nabytí právní moci konfiskačního výměru podstatnou skutečností pro určené změny vlastnictví a pro určení způsobu a doby přechodu vlastnictví na stát. Tento právní stav nelze slučovat s datem vydání dekretu nebo s datem vydání konfiskačního výměru. Stěžovatelé v řízení před soudem prokázali, že po vydání konfiskačního výměru probíhalo i nadále správní řízení, které však vzhledem ke změně politických poměrů a vzhledem k úmrtí vlastnice ideálních 4/10 předmětných nemovitostí nebylo dokončeno. Této skutečnosti také odpovídá to, že konfiskace byla vyznačena v kartotéce ke dni 25. 3. 1947, doručení konfiskačního výměru bylo vyznačeno dne 29. 3. 1947 a nabytí právní moci dne 28. 4. 1947, to vše pouze razítkem ("datumovkou") bez uvedení data vyznačení, podpisu referenta, uvedení funkce a razítka příslušného úřadu. Tomu, že konfiskační výměr nenabyl právní moci, odpovídá podle názoru stěžovatele i zápis v pozemkové knize, který uvádí pouze poznámku národní správy, leč nikoli konfiskace, která by mohla být zapsána pouze po nabytí právní moci konfiskačního výměru. Z toho vyplývá, že soud v provedeném řízení nesprávně vyložil ust. §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. a v návaznosti na tento výklad nesprávně posoudil právní dopad konfiskačního výměru bez nabytí právní moci a bez jeho zaknihování v pozemkové knize. Napadený rozsudek krajského soudu byl tedy vydán v rozporu s ust. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Tímto postupem prý Krajský soud v Brně porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu stanovené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen. Dále navrhli, aby se Ústavní soud usnesl podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, že tato věc je naléhavá, neboť současný vlastník ideální 1/4 předmětných nemovitostí by s nimi mohl naložit tak, že by jim vznikla nenahraditelná a neodškodnitelná újma. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost byla podán včas ve lhůtě stanovené v ust. §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, splňuje zákonné formální náležitosti a proto přistoupil k vlastnímu projednání věci. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření poukázal na ustanovení §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 10/1945 Sb., z něhož plyne, že ke konfiskaci majetku došlo ex lege účinností citovaného dekretu, tj. dnem 25. 10. 1945, a správní rozhodnutí mělo pouze deklaratorní a prováděcí charakter, potvrzující, že jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle citovaného dekretu. V daném případě bylo správní rozhodnutí vydáno dne 28. 3. 1947 a nabylo právní moci dne 28. 4. 1947, tedy mimo období zakotvené v ust. §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelé sice tvrdí, že Š. G. bylo vráceno československé občanství v roce 1950, avšak toto tvrzení nedoložili. I kdyby však G. takový doklad obdržela, nestačil by sám o sobě k závěru, že byl konfiskační výměr vydán neoprávněně. Rozhodujícím dokladem pro vyloučení majetku z konfiskace bylo osvědčení o národní spolehlivosti vydané podle ust. §1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb. tehdejším okresním národním výborem a schválené ministerstvem vnitra. Takový doklad však předložen nebyl. Soudní ochrana ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nebyla stěžovatelům odepřena, oba soudy o žalobě řádně jednaly, provedly celou řadu důkazů a postupovaly ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu. Důsledným dodržením procesních předpisů nebyl porušen ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto Krajský soud v Brně navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Městský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil, odkázal toliko na odůvodnění svého rozsudku ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. 41 C 29/92, a prohlásil, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Správa nemovitostí města Brna, s.p., Brno, se postavení vedlejšího účastníka v této projednávané věci vzdala. K věci se nicméně vyjádřila a poukázala na to, že konfiskační výměr ohledně části nemovitostí Š. S. nebyl zrušen, takže soud dospěl k závěru, že nemovitost přešla na stát mimo rozhodné období stanovené zákonem č. 87/1991 Sb. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Stěžovatelé s upuštěním od ústního jednání souhlasili. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Krajského soudu Brně dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Z obsahu spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 41 C 29/92, Ústavní soud zjistil, že odvolací soud (stejně jako soud prvého stupně) - zkoumaje otázku, k jakému datu přešlo vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát - dospěl k závěru, že ideální 4/10 předmětných nemovitostí, patřících původně babičce stěžovatelů Š. S., byly zkonfiskovány výměrem Ústředního národního výboru v Brně ze dne 23. 3. 1947 podle ust. §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. Soud tak rozhodl, i když neměl originál předmětného výměru k dispozici. Jeho existenci obecný soud dovodil pouze z neověřené fotokopie výměru Ústředního národního výboru v Brně ze dne 23. 3. 1947, zn. 551/04-14/11-1949-VIII/G. Soud však ponechal bez povšimnutí, že fotokopie tohoto výměru - pokud byl výměr skutečně vydán- označuje jako osobu, jejíž majetek měl být konfiskován, G. Š., roz. S., posledně bytem v Brně, t.č. neznámého pobytu. Babička stěžovatelů - jíž se tento výměr údajně týká - se však jmenovala Š. S., roz. K., což je patrno z úmrtního listu založeného na č. l. 12 soudního spisu a z protokolu o předběžném šetření Státního notářství v Brně ze dne 30. 4. 1951, č.j. 6 D 248/55; soud ji také jako Š. S. označuje. Ve výměru tedy není jednoznačně určena osoba, které se týká. Dále nelze prokázat, zda, komu, kdy a jak byl výměr doručen, neboť je na něm pouze razítko, že byl doručen dne 29. 3. 1947 a nabyl právní moci dne 28. 4. 1947, leč jakýkoli doklad o doručení chybí. Obecný soud sice vyslovil domněnku, že tehdy platné právní předpisy umožňovaly doručení i veřejnou vyhláškou, avšak o tom, že se tak stalo, žádný doklad neexistuje. Výměr mimo to není opatřen kulatým úředním razítkem a je na něm pouze uvedeno: "Referent ÚNV: B. K. I. nám. předsedy ÚNV". Žádná z těchto nesrovnalostí nebyla do dnešního dne odstraněna. Jestliže zněl uvedený konfiskační výměr ze dne 23. 3. 1947 - pokud byl skutečně vydán - na nesprávně označenou osobu, bez uvedení její adresy jako na osobu neznámého pobytu, pak nemohl být právní předchůdkyni stěžovatelů Š. S., roz. K., řádně doručen. Poněvadž nebylo prokázáno ani to, že by byl tento výměr doručen veřejnou vyhláškou, lze dovozovat, že podklady pro zjištění, kdy se konfiskační výměr stal pravomocným, chybí. Ze spisu dále plyne, že stěžovatelé předložili soudu potřebné doklady, zejména potvrzení "stanice" (por. K.) ze dne 12. 4. 1949, č.j. 3051/49, v němž je uvedeno, že Š. S. je české národnosti, zůstala Češkou i za doby nesvobody a proti její státní a národní spolehlivosti není námitek. Na základě tohoto potvrzení Ústřední národní výbor zemského hlavního města Brna, Obvodní rada I, referátu VIII CNV v Brně, zaslal dne 14. 9. 1949 pod č. 41587/48-obv.r.I, referátu VIII. ve věci "Nemovitost V., státní spolehlivost Š. G.", přípis, v němž je uvedeno, že Š. G. je osobou státně a národně spolehlivou. Není zapsána v německém národnostním katastru. Z toho by bylo event. možné dovodit, že Š. S. nebyla osobou německé národnosti, ani fyzickou osobou ve smyslu ust. §1 odst. 1 bod 3 dekretu č. 108/1945 Sb., takže se na ni tento dekret nevztahoval. Vzdor těmto zjištěním však Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že konfiskační výměr ze dne 23. 3. 1947 nabyl mimo rozhodnou dobu právní moci a usoudil, že jeho vydání se opírá o ust. §61 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb., z čehož dovozuje, že byl uplatněn vůči osobě německé národnosti. Je nepochybné, že povinností krajského soudu bylo zkoumat, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro uplatnění nároků stěžovatelů. Jakým způsobem soud vyhodnotí provedené důkazy, je věcí jeho volného uvážení a hodnocení, jak vyplývá z principu nezávislosti soudu ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Ústavnímu soudu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů provedených soudem, jestliže obecný soud při svém rozhodování respektoval kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu. Zjistí-li však Ústavní soud očividný rozpor mezi skutkovými zjištěními vyplývajícími z důkazů provedených v řízení před obecnými soudy a právními závěry, jež z nich obecné soudy dovodily, musí konstatovat, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení zásad spravedlivého procesu podle čl. 90 Ústavy a podle hlavy páté Listiny (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 287/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 10, č. 45, Vydání 1., Praha C. H. Beck, 1998). Taková situace nastala i v souzené věci. Krajský soud v Brně usoudil na existenci a nabytí právní moci konfiskačního výměru ze dne 23. 3. 1947 pouze z jeho neověřené fotokopie, aniž by se zabýval jednak jeho obsahem, jednak úvahou, zda tento výměr obsahuje náležitosti, z nichž by bylo možno dovodit, že byl vydán a doručen Š. S.. Soud dále ponechal bez povšimnutí citované potvrzení Ústředního národního výboru zemského hlavního města Brna, Obvodní rady I, ze dne 14. 9. 1949, č. 41587/48-obv.r.I, z něhož je patrno, že "Š. G. (nesprávně uvedeno G. místo S.) je osobou státně a národně spolehlivou. není zapsána v německém národnostním katastru". Z toho lze usuzovat, že očividný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a závěry, jež z nich obecný soud dovodil - jak plyne z citované judikatury Ústavního soudu - v souzené věci skutečně existuje. V této souvislosti nelze rovněž ponechat bez povšimnutí, že Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodujícím dokladem pro vyloučení majetku z konfiskace bylo osvědčení o národní spolehlivosti vydané podle ust. §1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb. tehdejším okresním národním výborem a schválené ministerstvem vnitra. Je pravda, že takový doklad ohledně Š. S. nebyl předložen, leč nestalo se tak ani v případě dalších spoluvlastníků předmětné nemovitosti K. G. a R. G.. U K. G. je ve spisu založena pouze "zpráva" ze dne 3. 10. 1950, č.j. 27341/47-VIII/4, vydaná Ústředním národním výborem v Brně, hospodářský referát, v níž se uvádí, že K. G. je knihovním vlastníkem ideální 1/3 nemovitostí v B., a je osobou národně a státně spolehlivou. Obsahově tatáž zpráva z téhož dne, č. j. 27340/47-VIII/4, byla vydána ohledně R. G.. Na základě toho zrušil ÚNV v Brně národní správu a konfiskační návrh nad ideální 1/3 nemovitostí v B., u K. G. a nad ideální 1/3 těchže nemovitostí R. G.. Tím pozbyl platnosti výměr, č.j. 55984/46-VII, o zavedení národní správy ohledně každého z nich. Uvedený výměr se týkal i ideálních 4/10 předmětných nemovitostí patřících Š. S., o jehož existenci se Š. S., K. G. a R. G. dověděli teprve v srpnu 1947 a společně podali dne 20. 8. 1947 návrh na zrušení národní správy, neboť byla uvalena neprávem. Zda a jak bylo v tomto návrhu rozhodnuto, nelze z předložených dokladů zjistit. Všechny tyto okolnosti by bylo třeba zvážit, jednak z hlediska existence pravomocného konfiskačního výměru ohledně ideálních 4/10 předmětných nemovitostí Š. S., "jednak i z hlediska náležitostí osvědčení její národní spolehlivosti ve srovnání s "osvědčeními", která byla vydána pro K. G. a R. G.. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy tím, že některé důkazy buď nehodnotily vůbec nebo je hodnotily v rozporu s jejich obsahem, nejednaly v souladu s povinnostmi, které vyplývají z čl. 90 Ústavy. Tím porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud neshledal důvody pro rozhodnutí o naléhavosti této ústavní stížnosti ve smyslu ust. §39 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť argumenty stěžovatelů jsou obdobné, jako zpravidla připadají v úvahu i v jiných restitučních věcech. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1996, sp. zn. 17 Co 322/95, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. března 1999