ECLI:CZ:US:2018:1.US.1020.18.1
sp. zn. I. ÚS 1020/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti L. S., zastoupené JUDr. Pavlem Kolaciou, advokátem se sídlem Znojmo, nám. Republiky 18, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2017 č. j. 5 To 394/2017-310, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 9. 2017 č. j. 17 T 68/2016-291 bylo rozhodnuto, že odsouzený J. F. je povinen stěžovatelce nahradit náklady vzniklé přibráním zmocněnce ve výši 54 886 Kč. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo na základě stížnosti odsouzeného J. F. nově rozhodnuto tak, že odsouzený je povinen stěžovatelce nahradit náklady vzniklé přibráním zmocněnce pouze ve výši 24 699 Kč a že ve zbytku požadovaných nákladů se návrh stěžovatelky zamítá.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala v postavení poškozené, přičemž rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 8. 2016 č. j. 17 68/2016-206 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2017 č. j. 5 To 552/2016-260 byl odsouzený J. F. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 trestního zákoníku a stěžovatelce a dalším dvěma poškozeným byl přiznán nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy.
Stěžovatelka namítá, že napadeným usnesením Krajský soud v Brně nedůvodně snížil částku, kterou je odsouzený povinen jí nahradit v souvislosti s náklady vzniklými přibráním zmocněnce. Má za to, že tyto náklady dosáhly výše 54 886 Kč, což řádně prokázala a trestní soudy tuto výši nákladů nijak nezpochybnily. Částečné plnění ze strany odsouzeného přitom nepovažuje za relevantní důvod, na základě kterého by Krajský soud v Brně mohl zrušit usnesení soudu prvního stupně, neboť náklady vzniklé přibráním zmocněnce jí měly být přiznány bez ohledu na to, zda odsouzený již částečně plnil či nikoli. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že je pak již výhradně na ní, zda při uplatnění soudem přiznaného nároku vůči odsouzenému bude přihlížet k tomu, zda odsouzený již případně plnil a v jaké výši. Vypořádání vzájemných nároků mezi poškozeným a odsouzeným je podle jejího názoru privátní záležitostí těchto subjektů, do níž soudu nepřísluší zasahovat.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že k otázce náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo II. ÚS 2135/12).
V posuzované věci Krajský soud v Brně napadeným usnesením snížil částku, kterou byl odsouzený J. F. povinen stěžovatelce uhradit coby náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce, a to o částku 30 187 Kč, neboť ta byla stěžovatelce již vyplacena Českou pojišťovnou na náklady jejího právního zastoupení. Stěžovatelka argumentuje, že trestní soudy jí měly přiznat právo na náhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce v plné výši, tj. ve výši 54 886 Kč, a to bez ohledu na skutečnost, zda odsouzený část těchto nákladů již uhradil. S takovým názorem se však Ústavní soud nemůže ztotožnit.
Stěžovatelka totiž opomíjí zásadní skutečnost, že obsah a účel rozhodnutí soudu podle §154 odst. 1 a §155 odst. 4 trestního řádu nespočívá v deklarování celkové výše nákladů poškozeného potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích, popř. na vydání bezdůvodného obohacení, a to včetně nákladů spojených s přibráním zmocněnce, ale ve stanovení povinnosti odsouzenému takové náklady uhradit. Takové rozhodnutí je, poté, co se stane vykonatelným, vynutitelné, takže stěžovatelce není možné přisvědčit ani v tom, že následné faktické vypořádání vzájemných nároků mezi poškozeným a odsouzeným představuje privátní záležitost těchto subjektů, do níž soudu nepřísluší zasahovat.
Jestliže část nákladů, jež stěžovatelce vznikly přibráním zmocněnce, již byla uhrazena, v tomto případě plněním ze strany České pojišťovny na náklady právního zastoupení (přičemž tuto skutečnost ani sama stěžovatelka nerozporuje), byla tato část jejího nároku již uspokojena. Závěr Krajského soudu v Brně, že odsouzený je z tohoto důvodu povinen stěžovatelce nahradit již jen zbylou část jejích nákladů vzniklých přibráním zmocněnce (tj. částku 24 699 Kč), je proto zcela racionální a opodstatněný a nepředstavuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu