ECLI:CZ:US:2022:1.US.1025.22.1
sp. zn. I. ÚS 1025/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Pražské teplárenské a.s., se sídlem Partyzánská 1/7, Praha 7, zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 12. 2021 č. j. 16 C 322/2020-164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se v řízení o vyklizení nemovité věci, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4, domáhala jeho přerušení. Důvodem bylo zahájení vyvlastňovacího řízení o zřízení věcného břemene. Stěžovatelka měla za to, že rozhodnutí o žádosti o vyvlastnění zcela zásadně ovlivní výsledek řízení o vyklizení nemovitosti. Soud návrh stěžovatelky na přerušení řízení zamítl. Stěžovatelku poučil, že odvolání proti tomuto rozhodnutí je přípustné. Odvolací soud však odvolání podané stěžovatelkou odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jaké úvahy soud k vydání napadeného rozhodnutí vedly, jaké okolnosti vzal v potaz a jak je hodnotil. Dále upozorňuje, že se soud nevypořádal s tím, že může dojít k ohrožení dodávek tepelné energie a teplé vody velkému množství osob, na sporu nezúčastněných. Rozhodnutí pak vytýká, že soud rozhodl také formulačně nepřesně, když zamítl návrh na přerušení řízení až do nabytí právní moci řízení týkajícího se vyvlastnění, namísto do nabytí právní moci rozhodnutí příslušného vyvlastňovacího úřadu o žádosti o vyvlastnění. Druhá část zamítavého výroku formulovaná do uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, nemá jakoukoliv oporu v návrhu stěžovatelky. V rozhodnutí není nijak vypořádán dřívější návrh stěžovatelky na přerušení řízení.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným. Stěžovatelka byla soudem prvního stupně nesprávně poučena o přípustnosti odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na přerušení řízení. Nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže v rozporu se zákonem založit jeho přípustnost. Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že takové pochybení obecného soudu nelze klást stěžovatelce k tíži, neboť postupovala v souladu s (byť nesprávným) poučením soudu, přičemž nelze odmítat takové ústavní stížnosti pro opožděnost či nepřípustnost (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3514/19, nález sp. zn. II. ÚS 397/06).
Ústavní soud však došel k závěru, že je ústavní stížnost nepřípustná z jiného důvodu.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti. Je tomu tak proto, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci obecných soudů, může se uplatnit ochrana poskytovaná Ústavním soudem. Ta je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného.
Usnesení o přerušení či nepřerušení řízení je však rozhodnutím procesní povahy, nikoliv rozhodnutím ve věci samé. Je tak třeba konstatovat, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, neboť ta má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 1710/20, I. ÚS 1257/20, II. ÚS 2392/19, II. ÚS 1925/18 a I. ÚS 1199/17). K nepřípustnosti ústavní stížnosti proti zamítnutí návrhu na přerušení řízení srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1953/20, II. ÚS 3013/15.
Předmětné řízení napadeným rozhodnutím nebylo skončeno a dosud tak nemohlo dojít k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky. Změní-li se okolnosti, může stěžovatelka podat návrh na přerušení řízení znovu. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudu zde proto není na místě. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí je tedy nepřípustná, neboť v tomto rozsahu není napadeno konečné rozhodnutí soudu a nebyly tak splněny předpoklady pro projednání návrhu ve smyslu §42 odst. 1 a 2 §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Nadto Ústavní soud dodává, že byť lze stěžovatelce přisvědčit, že obvodní soud ve výroku zamítavého rozhodnutí používá nepřesnou terminologii, toto pochybení je pouze formální povahy a není schopné zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv. Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na přerušení řízení bylo soudem řádně odůvodněno. Pokud se stěžovatelka odvolává na to, že soud měl vzít v potaz, že může dojít k ohrožení dodávek tepelné energie a teplé vody velkému množství osob, byla to právě stěžovatelka, která si měla být vědoma těchto možných následků a situaci řešit již dříve.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2022
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj