ECLI:CZ:US:2017:1.US.1051.17.1
sp. zn. I. ÚS 1051/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Štrause, t. č. ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Jiřím Janebou, advokátem, se sídlem Divišova 882, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. února 2017 č. j. 7 T 11/2016-2525 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2017 č. j. 10 To 27/2017-2676, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
A. Trestní řízení
1. Dne 2. 11. 2015 byl stěžovatel po předchozím souhlasu státního zástupce zadržen, neboť byl důvodně podezřelý ze spáchání trestných činů vydírání, vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci, nebezpečného vyhrožování a nebezpečného pronásledování. Téhož dne byla provedena domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor v místě bydliště stěžovatele. Usnesením policie bylo pak proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro uvedené přečiny, kterých se měl dopouštět dlouhodobě, systematicky a podlým způsobem; toto trestní stíhání bylo později rozšiřováno o další skutky, z nichž některé byly kvalifikovány jako zločiny, a spolu se stěžovatelem byla obviněna další osoba. Stěžovateli bylo kladeno za vinu, že opakovaně v denních i nočních hodinách telefonoval minimálně dvaceti osobám, včetně starých či nevidomých osob, příslušníků policie a pracovníků rozhlasu, a vulgárně jim nadával, slovně je obtěžoval, urážel a napadal, vyhrožoval jim újmou na zdraví a blokoval jejich telefonní linku, čímž mnoha z nich způsobil zhoršení jejich psychického stavu.
2. V přípravném řízení byl stěžovatel k věci opakovaně slyšen, přičemž popřel, že by se vytýkaného jednání dopustil. V popírání trestné činnosti, kterou označuje za virtuální, pokračuje i v průběhu trestního řízení. Další domovní prohlídka se v bydlišti stěžovatele uskutečnila dne 16. 12. 2015. Policie přistoupila také k vyhodnocení zvukových záznamů identifikovaných v telefonech zajištěných v rámci domovní prohlídky a soud vydal příkazy ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu. Výpis SMS komunikace byl proveden znaleckým posudkem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika.
3. Dne 17. 2. 2016 byl na základě opatření policie vypracován znalecký posudek z oboru psychiatrie o duševním stavu stěžovatele. Podle závěrů znalce stěžovatel nikdy netrpěl duševní chorobou; projevují se u něj sice abnormní rysy osobnosti, nejedná se však o duševní poruchu. Rozpoznávací schopnosti stěžovatele byly v době páchání trestné činnosti plně zachovány, stěžovatel byl srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit újmu na zdraví u poškozených, přinejmenším v psychické oblasti, jeho jednání lze posoudit jako cílené a systematické. Stěžovatel byl dle znalce schopen účasti v trestním řízení. Podle znaleckého posudku z oboru klinická psychologie vypracovaného dne 30. 3. 2016 nebyla u stěžovatele zjištěna duševní choroba ve vlastním slova smyslu, jeho osobnost lze charakterizovat jako smíšenou poruchu osobnosti s narcistními, emočně nestabilními rysy a jeho resocializace je spíše ztížena. Opakování trestné činnosti je spíše pravděpodobné vzhledem k tomu, že k ní stěžovatel není kritický, považuje se za neoprávněně pronásledovaného.
4. Dne 26. 8. 2016 byla na stěžovatele podána obžaloba ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále je "krajský soud") proto, že měl od roku 2011 do doby svého vazebního stíhání spáchat zločiny těžkého ublížení na zdraví a vydírání, přečiny nebezpečného vyhrožování, nebezpečného pronásledování, vydírání, vyhrožování s cílem působit na úřední osobu a pomluvy. Státní zástupce navrhl u hlavního líčení slyšet řadu svědků, zčásti v režimu utajení, a znalce, kteří provedli vyšetření stěžovatele i několika poškozených.
5. Hlavní líčení bylo nařízeno na termín 7. - 9. 12. 2016. Před ním požádal předseda senátu krajského soudu vazební věznici o lékařskou zprávu, zda je stěžovatel - vzhledem k tomu, že při posledním jednání soudu zkolaboval a byl převezen do nemocnice - schopen účasti na hlavním líčení. Ve zprávě ředitele vazební věznice ze dne 6. 12. 2016 se uvádí, že stěžovatel trpí metabolickým syndromem a vertebrogenním postižením, pohybuje s oporou francouzských berlí a je schopen základní sebeobsluhy, jakož i účasti na hlavním líčení. V případě obou nedávných záchvatů byl podrobně vyšetřen v nemocnici a příčinou byla v prvním případě stanovena tzv. disociativní porucha, tj. stav, který není spojen s žádným poškozením mozku, s hypoglykémií ani poruchou srdečního rytmu, v druhém případě benigní ortostatická presynkopa, tj. stěžovatel nebyl plně v bezvědomí; nebylo tedy prokázáno žádné závažné onemocnění.
6. Výslech stěžovatele na hlavním líčení dne 7. 12. 2016 byl přerušen z důvodu jeho zdravotní indispozice a v hlavním líčení bylo toho dne pokračováno v jeho nepřítomnosti. Lékařské vyšetření provedené následující den potvrdilo, že stěžovatel prodělal benigní záchvat a že je schopen účasti na soudním líčení, k němuž byl tedy eskortován a na němž vypovídal, přestože se podle svých slov necítil dobře. Po výslechu několika svědků bylo hlavní líčení odročeno na dny 20. - 24. 2. 2017 za účelem výslechu dalších svědků.
7. V hlavním líčení ve dnech 20. - 24. 2. 2017 byli za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce vyslechnuti další svědci a provedeny listinné důkazy; hlavní líčení bylo poté odročeno na termín 15. - 17. 5. 2017, zejména za účelem předvolání znalců. Předseda senátu požádal vazební věznici o podání zprávy o zdravotním stavu stěžovatele a o informaci, jakým způsobem snáší pobyt ve vazbě a zda je po zdravotní stránce schopen účasti na hlavním líčení. Bylo mu sděleno, že stěžovatelovo chování se v průběhu vazby zhoršilo a je značně nepřizpůsobivé.
8. V hlavním líčení konaném ve dnech 15. - 16. 5. 2017 za účasti stěžovatele a jeho právního zástupce bylo přistoupeno k výslechu znalců a ke čtení několika svědeckých výpovědí. Hlavní líčení bylo odročeno na dny 29. - 30. 6. 2017 za účelem výslechu dalšího znalce, který se nedostavil. Stěžovatel navrhl ustanovení znalce z oboru lékařství ke komplexnímu přešetření svého zdravotního stavu.
B. Rozhodování o vazbě
9. Dne 2. 11. 2015 se před Okresním soudem v Jičíně konalo vazební zasedání, na kterém bylo rozhodováno o návrhu státního zástupce na stěžovatelovo vzetí do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) trestního řádu. Stěžovatel se při výslechu vyjádřil tak, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Poté, co k dotazu soudu uvedl, že je ochoten dát do protokolu písemný slib, složil a podpisem stvrdil slib následujícího znění: "Dávám písemný slib, že povedu řádný život, zejména že se nedopustím trestné činnosti, na vyzvání se dostavím k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, vždy předem oznámím vzdálení se z místa pobytu, splním povinnosti a dodržením (sic) omezení, která se mi uloží, zejména se zavazuji, že si neopatřím žádný mobilní telefon ani SIM kartu a s výjimkou nutného telefonování na tísňové linky v případě nutnosti přivolání pomoci, se zdržím jakéhokoliv telefonování, zejména nebudu telefonovat osobám uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 11. 2015." K dotazu soudu také uvedl, že si je vědom závažnosti slibu, který dal, a jeho významu. Na to bylo vyhlášeno usnesení č. j. 25 Nt 817/2015-12, kterým soud přijal podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu uvedený písemný slib stěžovatele a propustil jej ze zadržení na svobodu. Soud sice shledal, že je dán důvod vazby uvedený v §67 písm. c) trestního řádu (nikoliv v §67 písm. b)), vyšel však z toho, že stěžovatelova komunikace s poškozenými probíhala pouze telefonicky a poškozené osoby mají v případě dalšího kontaktování ze strany stěžovatele možnost jeho hovory vůbec nepřijímat nebo okamžitě ukončit, vazba tedy v tomto případě není nezbytně nutná.
10. Dne 16. 12. 2015 byl stěžovatel policií zadržen znovu z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) trestního řádu, neboť se dle protokolu o zadržení "vyhýbá trestnímu řízení, když se nedostavuje bez omluvy ke znaleckému vyšetření u prof. Hosáka, může ovlivňovat dosud nevyslechnuté svědky a činí tak nepřímo přes živé vstupy do rádia a pokračuje v páchání trestné činnosti, když si opatřil nejméně dva mobilní telefony a dále telefonuje". V podnětu policejního komisaře k podání návrhu na vzetí do vazby se uvádí, že stěžovatel porušil slib daný dne 2. 11. 2015, neboť si po domovní prohlídce nechal vystavit novou SIM kartu a používá své telefonní číslo ve dvou mobilních telefonech. V prvním z nich, který užíval od 5. 11. do 12. 11. 2015, netelefonoval na telefonní čísla dosud zjištěných poškozených uvedených v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 11. 2015. Jelikož ale bylo zjištěno, že své telefonní číslo používal od 13. 11. 2015 v dalším nově zjištěném mobilním telefonu, nelze z dosud zajištěných informací vyloučit či prokázat, že poškozeným osobám nadále do současné doby netelefonuje. Je zcela zřejmé, že po vazebním zasedání dále telefonuje, jednak soukromě, jednak veřejně vystupuje do rádia, do živých vstupů, a tak nepřímo ovlivňuje svědky, kteří se bojí jeho dalšího jednání. S odkazem na tento podnět podal státní zástupce návrh na vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) trestního řádu, neboť byla podle něj dána obava, že bude stěžovatel působit na svědky a ovlivňovat další blíže neztotožněné osoby (přičemž jen od června 2015 do 2. 11. 2015 měl kontaktovat nejméně 650 různých osob a uskutečnit nejméně 5 788 hovorů). Účelu vazby nebylo dle státního zástupce zatím možné dosáhnout jiným opatřením, jelikož nebyla předložena nabídka převzetí záruky za další chování stěžovatele, který nedodržel slib daný soudkyni dne 2. 11. 2015, a s ohledem na jeho osobu nelze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka. Státní zástupce upozornil rovněž na to, že stěžovatel je invalidní důchodce a po zadržení byl hospitalizován v nemocnici s vysokým krevním tlakem.
11. Na vazebním zasedání konaném Okresním soudem v Jičíně dne 17. 12. 2015 bylo přistoupeno k výslechu stěžovatele, který uvedl, že po propuštění ze zadržení žil řádným životem, rozhodně nikomu nevyhrožoval a neovlivňoval žádné svědky, slib tedy dodržel. K dotazu soudkyně prohlásil, že je pravda, že po svém propuštění ze zadržení telefonoval tak, jak v návrhu uvedl státní zástupce, ale bylo to proto, že jej jako zkušeného kynologa kontaktoval kamarád s žádostí o pomoc při hledání vhodného psa. Dále volal zejména z důvodu svého zdravotního stavu. Usnesením Okresního soudu v Jičíně č. j. 25 Nt 819/2015-17 ze dne 17. 12. 2015 bylo v souladu s návrhem státního zástupce rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) trestního řádu. Stěžovatelova stížnost byla dne 28. 12. 2015 zamítnuta usnesením krajského soudu. Ze spisu dále vyplývá, že dne 30. 12. 2015 upadl stěžovatel do bezvědomí a musel být resuscitován v nemocnici. Opakovaně pak v průběhu přípravného řízení podával žádosti o propuštění z vazby a přijetí písemného slibu, které byly zamítnuty, stejně jako jeho následné stížnosti. Dne 21. 3. 2016 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) trestního řádu.
12. Po podání obžaloby na stěžovatele se dne 9. 9. 2016 konalo před krajským soudem vazební zasedání, k němuž byl stěžovatel eskortován z vazební věznice v Hradci Králové a jehož se zúčastnil i jeho obhájce. Stěžovatel v jeho průběhu uvedl, že je invalidní důchodce s těžkým poškozením páteře, ve vazbě trpí a má velké bolesti. Požádal proto o nahrazení vazby, pročež předložil písemný slib a prohlásil, že je ochoten podrobit se dohledu probační a mediační služby či některému z předběžných opatření ve smyslu §88c trestního řádu. Uvedl rovněž, že se dne 2. 11. 2015 zavázal pouze k tomu, že bude žít řádným životem a nebude páchat trestnou činnost, což dodržel, neboť telefonoval jen za účelem komunikace s lékaři a přáteli a nikoho neobtěžoval; o žádný slib v právním slova smyslu podle něj nešlo, i když v zápisu soudu je věta, která je označována za slib. Usnesením č. j. 7 T 11/2016-2196 ze dne 9. 9. 2016 krajský soud rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť i nadále trvá vazební důvod uvedený v §67 písm. c) trestního řádu, a že se jeho slib nepřijímá. Uvedl přitom, že trestní stíhání je důvodné, jelikož státní zástupce předložil dostatek důkazů nasvědčujících tomu, že se stěžovatel dopustil žalovaného jednání. S poukazem na to, že stěžovatel nerespektoval svůj slib přijatý soudkyní při jeho propuštění ze zadržení dne 2. 11. 2015, byl soud dále přesvědčen, že v případě propuštění z vazby by stěžovatel v obdobném jednání pokračoval, případně je opakoval a že jeho osoba neskýtá záruky, že by nový slib dodržel; nahrazení vazby dohledem probačního úředníka považoval za neúčelné, neboť nebylo reálně představitelné, jak by takový dohled mohl stěžovateli zabránit v opakování trestné činnosti. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, ve které tvrdil, že soud rozhodoval o trvání vazby formalisticky na základě skutečností z listopadu 2015, bez přihlédnutí ke konkrétním a aktuálním okolnostem případu a aniž by zohlednil dlouhé trvání vazby jako krajního prostředku omezujícího svobodu a její vliv na jeho zdravotní stav; kromě toho nijak nezvažoval vhodnost alternativních předběžných opatření podle §88c trestního řádu. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tuto stížnost zamítl v neveřejném zasedání dne 10. 10. 2016. Zdůraznil, že ačkoliv stěžovatel následně zpochybnil obsah svého slibu z listopadu 2015, v tomto bylo jednoznačně uvedeno, že se mimo jiné nedopustí trestné činnosti, zejména že si neopatří mobilní telefon a zdrží se jakéhokoliv telefonování s výjimkou volání na tísňové linky v případě nutnosti přivolání pomoci, zejména nebude telefonovat osobám uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání; tento svůj slib stěžovatel okamžitě porušil. Nalézací soud proto oprávněně zjistil, že stěžovateli nelze v jeho slibech věřit a že hrozí nebezpečí, že bude pokračovat v mnohonásobných útocích; i přes delší dobu trvající trestní stíhání není tato hrozba nijak zvlášť umenšena. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4180/16 byla ústavní stížnost směřující proti uvedeným vazebním rozhodnutím odmítnuta jako zjevně neopodstatněná; Ústavní soud přitom zdůraznil, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě je třeba dostatečně zkoumat důvody pro další trvání vazby, neboť tyto mohou v průběhu vazby slábnout a být nahrazeny některými ze substitutů vazby.
13. Na dalším vazebním zasedání, které se za přítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce konalo dne 7. 11. 2016, bylo rozhodováno o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby ze dne 25. 10. 2016, odůvodněné mj. špatným zdravotním stavem, zejména onemocněním páteře, astmatem a extrémními migrénami, dále starostí o jeho psa a nemovitost. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že se od přijetí slibu na vazebním zasedání dne 2. 11. 2015 nedopustil žádného kontaktu se svědky a žádné závadné činnosti, a předložil nový písemný slib. Soud si před zasedáním vyžádal zprávu vazební věznice o zdravotním stavu stěžovatele, zejména k otázce, jakými chorobami trpí, zda jsou orgány vězeňské služby schopny zajistit mu odpovídající zdravotní péči a zda je po zdravotní stránce schopen výkonu vazby. V lékařské zprávě vazební věznice předložené dne 7. 11. 2016 (č. l. 2248) se konstatuje, že stěžovatel je "schopen účasti na soudním přelíčení - povoleny franc. hole". Ve svém usnesení č. j. 7 T 11/2016-2253, kterým byla stěžovatelova žádost o propuštění zamítnuta s tím, že trvá vazební důvod uvedený v §67 písm. c) trestního řádu, poukázal soud na to, že od posledního rozhodování o vazbě nedošlo k takovým změnám, které by odůvodňovaly změnu původního rozhodnutí o trvání vazby, a vše nasvědčuje obavě, že by při propuštění na svobodu stěžovatel ve svém jednání pokračoval. Soud opět připomněl, že stěžovatel bezprostředně po svém propuštění v listopadu 2015 porušil slib, a konstatoval, že s ohledem na to, že se stěžovatel protiprávního jednání dopouštěl po dobu několika let, není další slib schopen nahradit vazbu; s ohledem na charakter předmětné trestné činnosti pak nepřichází v úvahu nahradit vazbu jinými prostředky ve smyslu trestního řádu. Po vyhlášení usnesení, proti němuž podal jeho obhájce stížnost, došlo u stěžovatele k akutnímu záchvatu a omdlení; posléze si stěžovatel u soudu stěžoval na nedostatečnou péči ze strany orgánů Vězeňské služby ČR.
14. Dne 12. 12. 2016 podal stěžovatel novou žádost o propuštění z vazby, ve které tvrdil, že jeho aktuální zdravotní stav není slučitelný s výkonem vazby a že porušení slibu z listopadu 2015 je nutno posuzovat s ohledem na to, zda se přitom dopustil nějakého protiprávního jednání, za něž však nemůže být považováno pouhé opatření mobilního telefonu a vyřizování soukromých záležitostí. Krajský soud tuto žádost v neveřejném zasedání dne 19. 12. 2016 zamítl z důvodu trvání vazebního důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu, se stejným odůvodněním jako dne 7. 11. 2016. Soud navíc poukázal na to, že měl před každým jednáním k dispozici lékařské zprávy, podle nichž byl stěžovatel schopen účasti před soudem i výkonu vazby. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost s tím, že jeho zdravotní stav je závažný a musí být posouzen odborným znaleckým posudkem.
15. Vazební zasedání nařízené vrchním soudem na den 31. 1. 2017 k projednání stížností stěžovatele proti usnesením krajského soudu ze dnů 7. 11. 2016 a 19. 12. 2016 bylo zrušeno, neboť těsně před jeho zahájením byla eskortou do jednací síně doručena lékařská zpráva vystavená lékařem zdravotního střediska Pankrác, podle které nebyl stěžovatel, t. č. nemocný s febrilním respiračním infektem, schopen ani ochoten se jednání zúčastnit. Z důvodů uvedených v §73d odst. 3 písm. a), c) trestního řádu pak bylo o obou stížnostech rozhodnuto v neveřejném zasedání dne 31. 1. 2017, a to tak, že byly zamítnuty jako nedůvodné. Podle vrchního soudu krajský soud nepochybil, pokud zohlednil způsob a dobu páchání trestné činnosti, kterou se měl stěžovatel dopustit výrazně společensky nebezpečného protiprávního jednání se závažnými dopady na psychické zdraví řady poškozených. V daném stadiu trestního řízení bylo dle vrchního soudu zřejmé, že stěžovatel byl před soud postaven důvodně, a nebylo přitom lze učinit oprávněný závěr o tom, že by stěžovatelem navržený písemný slib, popř. některý z dalších vazbu substituujících institutů, mohl vazbu plně nahradit a splnit její zákonný účel.
16. Dopisem ze dne 8. 2. 2017 požádal stěžovatel o mimořádné vazební zasedání, na kterém hodlal podle svých tvrzení přednést nové, dosud utajované skutečnosti, a zároveň požádal o propuštění z vazby. U hlavního líčení dne 20. 2. 2017, kam byl eskortován, požádal o propuštění z vazby s poukazem na své zdravotní problémy a utajované dokumenty odmítl předložit s tím, že jsou uloženy u nespecifikovaného notáře. Napadeným usnesením krajského soudu č. j. 7 T 11/2016-2525 vydaným v hlavním líčení konaném dne 22. 2. 2017 byla tato žádost zamítnuta z důvodu trvání vazebního důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu. Pokud jde o důvodnost trestního stíhání stěžovatele, ta vyplynula dle krajského soudu i z důkazů provedených v průběhu hlavního líčení ve dnech 20. - 22. 2. 2017, zejména z výslechu části svědků - poškozených a ze záznamů o provozu telekomunikačních prostředků. Důvod předstižné vazby pak vyplývá z charakteru trestné činnosti, které se měl stěžovatel dopouštět minimálně vůči dvaceti osobám, z čehož je zřejmé, že má sklony k takovému jednání, a rovněž z porušení slibu daného stěžovatelem v roce 2015. Osoba stěžovatele podle soudu neskýtá záruky, že by vazba mohla být nahrazena jiným opatřením; to nepřicházelo v úvahu ani s ohledem na charakter jeho trestné činnosti. K námitce špatného zdravotního stavu soud uvedl, že s ní stěžovatel operuje od samého počátku své vazby, přestože vězeňská služba neposkytla soudu žádné informace vedoucí k závěru, že stěžovatelův zdravotní stav mu neumožňuje výkon vazby; z jeho vystupování u hlavního líčení je patrno, že se ho může plnohodnotně a aktivně zúčastnit, v obou případech kolapsu nebyl nijak ohrožen na životě. Stěžovatel podal proti usnesení stížnost s tím, že zprávy lékařské služby ve vazební věznici nejsou dostatečným podkladem pro vyhodnocení jeho zdravotního stavu, a je proto nutné nechat vypracovat znalecký posudek, a že veškeré jeho telefonní hovory považované za porušení slibu neměly jakoukoliv protiprávní rovinu. Ke stížnosti připojil písemný slib, požádal o nahrazení vazby některým opatřením dle uvážení soudu a požádal o osobní slyšení před vrchním soudem.
17. Napadeným usnesením č. j. 10 To 27/2017-2676 vydaným dne 13. 3. 2017 Vrchní soud tuto stížnost zamítl jako nedůvodnou v neveřejném zasedání, "konaném za splnění podmínek ustanovení §74 odst. 1, §73d odst. 3 písm. b) a §240 trestního řádu". Neztotožnil se s námitkami stěžovatele, které již byly opakovaně uplatněny a v reakci na které soudy v předchozích - stále aktuálních - rozhodnutích podrobně vyložily, proč je stěžovatelova vazba opodstatněná. Žádné nové skutečnosti, které by měly vést k revizi původního stanoviska o existenci vazebních důvodů či které by měly podstatný vliv na oslabení vazebních důvodů, dle vrchního soudu nenastaly. Krajský soud označil, sice stručně, ale naprosto přiléhavě a s dostatečnou oporou ve spisovém materiálu, konkrétní skutečnosti zakládající důvody vazby podle §67 písm. c) trestního řádu, přičemž poukázal zejména na závažnost trestné činnosti. Z odůvodnění jeho usnesení výslovně vyplývá, že vztáhl své posouzení nejen na instituty výslovně uvedené a navrhované, nýbrž na všechny v zákoně uvedené, a dospěl k závěru, že vazbu nelze nahradit žádným z nich ani jejich kombinací. Na závěr vrchní soud uvedl, že pokud nyní stěžovatel nově navrhl nahradit vazbu písemným slibem a dalšími vazbu substituujícími instituty, je nutné to považovat za novou žádost o propuštění z vazby, o které je příslušný rozhodnout krajský soud.
18. Pokud jde o další rozhodování o vazbě, ve dnech 21. 3. 2017 a 24. 3. 2017 byly krajskému soudu doručeny nové žádosti stěžovatele o propuštění, odůvodněné závažnými zdravotními problémy, na základě kterých si předseda senátu znovu vyžádal lékařskou zprávu vazební věznice ke zdravotnímu stavu stěžovatele. V lékařské zprávě ze dne 5. 4. 2017 je uvedeno, že v případě stěžovatele jde o mimořádně problematického pacienta a jím uváděné zdravotní potíže nemají svědky, neboť po opakovaných neshodách s ostatními obviněnými je na cele umístěn samostatně. Stěžovatel se odmítá podrobit nabízeným specializovaným vyšetřením a navrhované medikaci, včetně antidepresívní léčby; nález z rentgenu plic, který nakonec podstoupil, byl zcela normální, léčba vysokého krevního tlaku probíhá standardně, nicméně stěžovatel odmítá spolupracovat. Dne 15. 3. 2017 pak stěžovatel (bez přítomnosti jiných osob) prodělal pravděpodobně další ortostatickou presynkopu, která je zcela benigní a nemá žádnou specifickou léčbu; v daném případě postrádala jakékoliv závažné znaky a obešla se bez zranění hlavy. Stěžovatel musel být přemluven k převozu do nemocnice, kde odmítl nabízenou hospitalizaci. Vazební zasedání, k němuž byl stěžovatel eskortován, se před krajským soudem konalo dne 13. 4. 2017. Po výslechu stěžovatele, během kterého tento popřel zprávy věznice, byly jeho žádosti o propuštění z vazby zamítnuty a jeho písemné sliby nebyly přijaty, s tím, že trvá vazební důvod uvedený v §67 písm. c) trestního řádu z důvodů uvedených v předchozích rozhodnutích o vazbě a že vazbu nelze nahradit jiným adekvátním opatřením. Soud ve svém usnesení konstatoval, že stěžovatel zřejmě zveličuje své zdravotní problémy a své obavy o život a že je, byť s určitými omezeními, schopen výkonu vazby. Stěžovatelova stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta vrchním soudem v neveřejném zasedání konaném dne 4. 5. 2017. Dne 1. 6. 2017 podal stěžovatel novou žádost o propuštění z vazby.
II. Argumentace účastníků řízení
19. Ve své ústavní stížnosti ze dne 5. 4. 2017 stěžovatel napadá usnesení krajského soudu ze dne 22. 2. 2017, kterým bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě, jakož i navazující rozhodnutí vrchního soudu ze dne 13. 3. 2017, kterým byla zamítnuta jeho stížnost. Tato rozhodnutí jsou podle něj nezákonná a porušují jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu ve smyslu článku 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na soudní ochranu ve smyslu článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny.
20. Stěžovatel zejména tvrdí, že závěry obou soudů jsou neopodstatněné a nezohledňují konkrétní a aktuální okolnosti případu, zejména dlouhé trvání jeho vazby. Oba soudy totiž spatřovaly důvody prodloužení předstižné vazby pouze v tom, že měl porušit slib učiněný v listopadu 2015 tím, že si opatřil telefon a telefonoval z něj, přestože jej nepoužil k žádné nedovolené činnosti a k ničemu, co by bylo možno považovat za pokračování v trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu. Od té doby a od jeho vzetí do vazby již navíc uplynulo téměř jeden a půl roku, přičemž důvody předstižné vazby mohou v čase podléhat změnám [viz nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)] a je třeba zkoumat, zda stále hrozí v nezmenšené míře rizika, pro která byl dotyčný vzat do vazby. Soudy navíc nepřihlédly k jeho zdravotnímu stavu a nevyžádaly znalecký posudek k otázce, zda je nadále schopen výkonu vazby.
21. Stěžovatel dále namítá, že vrchní soud i přes žádost obhajoby nenařídil veřejné zasedání, a upřel mu tak možnost řádně se hájit.
22. Krajský soud se k uvedené ústavní stížnosti ve lhůtě nevyjádřil. Vrchní soud odkázal ve svém vyjádření na napadené usnesení, ve kterém jsou prezentovány závěry přezkumu rozhodnutí krajského soudu, resp. je v něm odůvodněn výrok, kterým byla stěžovatelova stížnost zamítnuta jako nedůvodná, a rovněž odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4180/16 ze dne 31. 1. 2017. K námitce stěžovatele, že stížnost byla projednána v jeho nepřítomnosti, vrchní soud uvedl, že zákonné podmínky pro tento procesní postup dané ustanoveními §74 odst. 1, §73d odst. 3 písm. b) a §240 trestního řádu byly dodrženy a stěžovatel na to byl v písemném odůvodnění rozhodnutí výslovně upozorněn.
23. Vzhledem k obsahu tohoto vyjádření, které odkazuje pouze na skutečnosti uvedené v napadeném usnesení, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovateli k replice.
III. Hodnocení Ústavního soudu
24. Poté, co Ústavní soud ověřil splnění formálních předpokladů pro podání ústavní stížnosti a seznámil se s námitkami uplatněnými stěžovatelem, s obsahem napadených soudních rozhodnutí, jakož i se spisem sp. zn. 7 T 11/2016, jenž byl vyžádán u Krajského soudu v Hradci Králové, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
25. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).
26. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je přitom Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
27. Platí tedy, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 trestního řádu. Rovněž dle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") je třeba legitimitu ponechání obžalovaného ve vazbě hodnotit v každém případě podle konkrétních okolností dané věci. Pokud jde specificky o nebezpečí, že by mohlo dojít k opakování trestné činnosti, ESLP má za to, že pro soudce mohou mít význam konkrétní ukazatele, jako je škodlivost obviněného; závažnost trestného činu může vést příslušné orgány k tomu, že podezřelého umístí a ponechají ve vazbě, aby zabránily nové trestné činnosti, jestliže s ohledem na okolnosti případu, jako je minulost a osobnost dotyčného, je takové nebezpečí důvodné a takové opatření přiměřené (viz např. rozsudek ESLP ve věci Knebl proti České republice ze dne 28. 10. 2010 č. 20157/05, §§62 a 66).
28. V projednávané věci je stěžovatel od 2. 11. 2015 trestně stíhán pro několik přečinů a zločinů, přičemž trestnou činnost popírá, resp. ji označuje za virtuální. Po svém zadržení dne 2. 11. 2015 byl propuštěn na svobodu, neboť Okresní soud v Jičíně přijal podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu jeho písemný slib (viz bod 9). Do vazby byl vzat na základě usnesení téhož soudu ze dne 17. 12. 2015, a to z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) trestního řádu. Soud se tak ztotožnil s návrhem státního zástupce, podle kterého stěžovatel porušil svůj slib daný dne 2. 11. 2015, neboť během svého pobytu na svobodě dále telefonoval a svými vstupy do rádia nepřímo ovlivňoval svědky. Od té doby se stěžovatel nachází ve vazbě, která je od podání obžaloby odůvodněna důvodnými obavami z opakování trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, tedy podle §67 písm. c) trestního řádu.
29. Napadeným usnesením ze dne 22. 2. 2017 byla zamítnuta stěžovatelova opakovaná žádost o propuštění z vazby, kterou stěžovatel odůvodnil zejména svým zhoršeným zdravotním stavem. Soud ve svém rozhodnutí vyložil (viz bod 16), na základě kterých skutečností setrval na svém závěru, že i nadále trvá vazební důvod podle §67 písm. c) trestního řádu. Pokud jde o důvodnost trestního stíhání stěžovatele, ta byla podle něj podpořena i důkazy provedenými v hlavním líčení, jež v té době probíhalo, ze kterých vyplynuly konkrétní poznatky týkající se činnosti, pro kterou byl stěžovatel stíhán. Důvod předstižné vazby byl pak podle soudu dán charakterem trestné činnosti, které se měl stěžovatel dopouštět minimálně vůči dvaceti osobám, z čehož bylo zřejmé, že má k takovému jednání sklony, a vyplýval rovněž z porušení slibu daného stěžovatelem v roce 2015. Osoba stěžovatele podle soudu neskýtala záruky, že by vazba mohla být nahrazena jiným opatřením; to nepřicházelo v úvahu ani s ohledem na charakter jeho trestné činnosti. K posouzení zdravotního stavu stěžovatele soud uvedl, že vězeňská služba mu neposkytla žádné informace vedoucí k závěru, že by stěžovatel nebyl schopen výkonu vazby, přičemž vyšel i z toho, že se stěžovatel plnohodnotně a aktivně účastnil právě probíhajícího hlavního líčení. Vrchní soud v Praze posléze toto usnesení přezkoumal a stěžovatelem podanou stížnost zamítl v neveřejném zasedání dne 13. 3. 2017, neboť byl toho názoru, že krajský soud v Praze vycházel z dostatečného množství poznatků a podkladů, které mu umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro a proti ponechání stěžovatele ve vazbě.
30. Ústavní soud bral při posouzení zásahu do osobní svobody stěžovatele ohled i na délku jeho vazebního stíhání. Stěžovatel byl v době vydání napadeného usnesení krajského soudu ve vazbě již 14 měsíců, ke dni podání ústavní stížnosti pak více než 15 měsíců. Při takto trvající délce vazby přitom musí být důvodnost jejího dalšího trvání obzvláště silně zvažována, neboť postupem času se důvodnost trvajícího vazebního stíhání snižuje (vazba totiž nemůže být institutem fakticky nahrazujícím trest odnětí svobody). Ústavní soud takto pracuje s tzv. doktrínou zesílených důvodů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)], dle které musí soud náležitě vážit, zda i nadále existují relevantní a dostatečné důvody, jež by ospravedlnily pokračující odnětí svobody, byť k uvalení vazby mohlo dříve dojít na základě důvodného podezření. Nepostačuje proto v dalších rozhodnutích o vazbě pouze zopakovat důvody, uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by soudy náležitě vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nezbytné a odnětí svobody je tak ospravedlnitelné (viz také rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Labita proti Itálii ze dne 6. 4. 2000, §153, nebo rozsudek ESLP ve věci Smatana proti České republice ze dne 27. 9. 2007 č. 18642/04, §102). Zároveň je však nutno uvést, že nelze přesně určit (vyjma zákonem dané přípustné doby trvání vazby stanovené v ustanovení §72a trestního řádu), jaká délka vazby je přiměřená, neboť je nezbytné vyjít z konkrétních okolností každého případu. Pokračování vazby tak může být ospravedlněno pouze tehdy, existuje-li zjevně opravdový veřejný zájem, který - nehledě na presumpci neviny - převáží nad právem na osobní svobodu.
31. Ačkoliv tedy ve vazebních věcech představuje plynutí času významný faktor ovlivňující rozhodnutí soudu, v případě předstižné vazby je jeho vliv výrazně menší než v ostatních případech. Na rozdíl od útěkové či koluzní vazby je plynutí času méně podstatné pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě, protože v průběhu trvání předstižné vazby se pouhým plynutím času důvody jejího uvalení či ponechání příliš nemění (viz nález sp. zn. I. ÚS 3533/16 ze dne 17. 1. 2017, bod 15).
32. V daném případě mělo velkou relevanci při rozhodování soudů zjištění, že ač byl stěžovatel v nyní projednávané trestní věci dne 2. 11. 2015 propuštěn ze zadržení po přijetí jeho písemného slibu, tento slib okamžitě porušil. Stěžovatel sice obsah slibu posléze zpochybnil, což činí i ve své ústavní stížnosti, nepopřel však, že po svém propuštění telefonoval, přičemž nešlo o volání na tísňové linky, jak je uvedeno v textu slibu (viz bod 9). Soudy zdůraznily rovněž to, že stěžovatel se vytýkané trestné činnosti dopouštěl dlouhodobě a vůči mnoha osobám. Dospěly proto k závěru, že hrozí nebezpečí, že bude ve svém jednání pokračovat, a že tato hrozba není i přes delší dobu trvající trestní stíhání nijak zvlášť umenšena.
33. Napadená rozhodnutí tak dostatečně respektovala závěry judikatury Ústavního soudu, který k důvodům předstižné vazby uvedl, že její existence je závislá mj. na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se obviněný pohybuje [srov. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Dotčená rozhodnutí soudu vyřčené zásady naplňují, neboť je zřejmé, že při rozhodování byla brána v potaz především osobní charakteristika stěžovatele, jakož i charakteristika a frekvence jím páchané trestné činnosti. Soudy tak svá rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě podepřely relevantními a dostatečnými důvody, přičemž vycházely i z výsledků dokazování prováděného v rámci trestního řízení. Seznámily se rovněž se zdravotním stavem stěžovatele, který podle nich nebyl neslučitelný s výkonem vazby. Ze spisu je zřejmé, že zejména předseda senátu krajského soudu si opakovaně vyžádal lékařské zprávy vazební věznice ke zdravotnímu stavu stěžovatele, které považoval za dostačující, a že se s námitkami stěžovatele v tomto směru řádně vypořádal.
34. Na základě výše uvedených skutečností dospěl opětovně krajský soud v napadeném usnesení též k závěru, že vazbu nelze v tomto případě nahradit jiným opatřením podle §73 nebo §73a trestního řádu. I vrchní soud poté ke stížnosti stěžovatele zhodnotil možnost nahrazení vazby jinými instituty (viz bod 17) a ztotožnil se s odůvodněním usnesení krajského soudu, z něhož vyplývalo, že vztáhl své posouzení nejen na instituty výslovně uvedené a navrhované, nýbrž na všechny v zákoně uvedené, přičemž dospěl k závěru, že vazbu nelze nahradit žádným z nich ani jejich kombinací. Již dříve přitom soudy konstatovaly, že v případě stěžovatele je předstižná vazba s ohledem na zjištěné skutečnosti adekvátním zajišťovacím opatřením, a že navrhovaný slib, který se již jednou v této trestní věci minul účinkem, i navrhovaný dohled probačního úředníka nemohou v tomto případě splnit svůj účel (viz bod 12).
35. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečná; o vazbě rozhodovaly oprávněné orgány na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách, přičemž zákonnost tohoto opatření byla již dříve předmětem mnohačetného přezkoumání. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán nadaný pravomocí rozhodovat o trvání vazby vyhodnotí okolnosti tak, že stěžovatele ponechá ve vazbě. Je pochopitelné, že stěžovatel s takovým rozhodnutím nesouhlasí, to však samo o sobě není způsobilé založit protiústavnost postupu soudů. V daném případě obecné soudy nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem, pokud napadenými rozhodnutími zamítly žádost stěžovatele o propuštění z vazby a ponechaly jej ve vazbě. Důvody, které je k tomu vedly, zejména obava, že stěžovatel bude trestnou činnost opakovat, se zakládaly na konkrétních jednáních stěžovatele a lze je považovat za relevantní a dostatečné.
36. Je současně přiléhavé připomenout, že ústavnost vazebního stíhání stěžovatele Ústavní soud již jednou prověřil, a to konkrétně v souvislosti s rozhodnutími o ponechání stěžovatele ve vazbě přijatými ve dnech 9. 9. 2016 a 10. 10. 2016. Usnesením sp. zn. IV. ÚS 4180/16 ze dne 31. 1. 2016 byla ústavní stížnost stěžovatele směřující proti těmto usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný a na toto rozhodnutí lze pak přiměřeně odkázat.
37. Ve smyslu judikatury ESLP (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kudła proti Polsku ze dne 26. 10. 2000 č. 30210/96, §110-111, či výše cit. rozsudek ESLP ve věci Smatana proti České republice, §102) je na místě přezkoumat také to, zda příslušné vnitrostátní orgány postupovaly v trestním řízení se "zvláštní péčí". ESLP v tomto ohledu připomíná, že obzvláštní rychlost, na kterou má zadržený obžalovaný právo při přezkoumání jeho případu, nesmí být na újmu úsilí soudců splnit jejich úkol s náležitou péčí (viz např. výše cit. rozsudek ESLP ve věci Knebl proti České republice, §69). V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelova trestní věc je značně rozsáhlá, zahrnuje velké množství poškozených a vyžádala si znalecká zkoumání a poměrně široké shromažďování důkazních materiálů (viz body 1-3). Od podání obžaloby dne 26. 8. 2016 se konala tři hlavní líčení a další je nařízeno na konec června 2017. S ohledem na konkrétní okolnosti případu je tedy Ústavní soud toho názoru, že délku předmětné vazby nelze v tomto okamžiku, byť již dosahuje 18 měsíců, považovat za excesivní.
38. Zbývá tedy vypořádat se s námitkou stěžovatele týkající se toho, že vrchní soud i přes jeho výslovnou žádost nenařídil veřejné vazební zasedání. Vrchní soud v této souvislosti odkázal zejména na ustanovení §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu, podle kterého není třeba vazební zasedání konat, jestliže obviněný byl k vazbě slyšen v posledních šesti týdnech a neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě, nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně vazebního rozhodnutí. Tyto podmínky pro upuštění od osobního slyšení stěžovatele ve stížnostním řízení byly v posuzovaném případě splněny. V době rozhodování Vrchního soudu v Praze totiž neuplynula lhůta uvedená v ustanovení §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu, jelikož stěžovatel byl k vazbě slyšen v rámci hlavního líčení konaného krajským soudem dne 22. 2. 2017, kdy mu byla poskytnuta příležitost uplatnit veškeré své námitky proti vazbě. Následně byly tyto námitky podrobně rozvedeny ve stížnosti proti prvoinstančnímu rozhodnutí, podané písemně jeho obhájcem. Za těchto okolností mohl stížnostní soud důvodně předpokládat, že osobní slyšení obviněného by bylo nadbytečné a že může rozhodnout jen na podkladě spisového materiálu. Ve svém rozhodnutí stížnostní soud všechny stěžovatelovy námitky posoudil a v odůvodnění se s nimi vypořádal. Ústavní soud k tomu připomíná, že i podle ESLP není za jistých okolností, zejména tehdy, jestliže mohl dotyčný stanout před soudem rozhodujícím o jeho žádosti o propuštění z vazby v prvním stupni a jestliže měl možnost v jakémkoliv okamžiku podat nový opravný prostředek, který by byl následovně projednán ve veřejném zasedání, k dodržení procesních požadavků obsažených v článku 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod třeba, aby znovu stanul před soudem rozhodujícím o opravném prostředku (viz např. rozsudek ESLP ve věci Rahbar-Pagard proti Bulharsku ze dne 6. 4. 2006 č. 45466/99 a č. 29903/02, §67).
39. Nelze tedy uzavřít, že by napadenými rozhodnutími, vydanými v souladu s příslušnými zákonnými normami i principy spravedlivého procesu, aplikovanými ve vazebním řízení, byla osobní svoboda stěžovatele omezena neústavním způsobem či že by došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu. Ústavní soud nicméně apeluje na soudy rozhodující v trestní věci stěžovatele, aby dané řízení - a tím i nutnost vazebního stíhání - co nejrychleji ukončily, neboť dlouhodobější držení stěžovatele ve vazbě by mohlo mít za následek neproporcionální zásah do jeho práva na osobní svobodu.
40. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu