ECLI:CZ:US:2019:1.US.1055.19.1
sp. zn. I. ÚS 1055/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Mgr. Ilony Urbanové a Ing. Miroslava Urbana, zastoupených JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 10. 2016 č. j. 64 A 2/2016-61 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2019 č. j. 5 As 257/2016-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obce Oldřichov v Hájích (dále jen "vedlejší účastník"), která vyhodnotila námitku stěžovatelů k návrhu územního plánu pouze jako připomínku a v odůvodnění schváleného územního plánu se s ní nevypořádala. Zařazením pozemků ve vlastnictví stěžovatelů do kategorie ploch veřejného prostranství bylo podle názoru stěžovatelů zasaženo do jejich práva vlastnického a práva podnikat, neboť je jim bráněno v provozování zemědělské činnosti. K porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které uvedený postup vedlejšího účastníka aprobovaly a nezabývaly se proporcionalitou přijatého řešení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se domáhali zrušení opatření obecné povahy č. 1/2014 - územního plánu vedlejšího účastníka schváleného zastupitelstvem dne 6. 10. 2014, usnesením č. 5/32/2014 (dále též "ÚP Oldřichov v Hájích") - a to v části týkající se pozemků p. č. X1, 2095/1 a X2, vše v k. ú. Oldřichov v Hájích, které jsou ve vlastnictví stěžovatelů a které byly zařazeny do kategorie ploch veřejných prostranství (označených písmenem P). V záhlaví označenými rozsudky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zamítl žalobu stěžovatelů a Nejvyšší správní soud následně zamítl jejich kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti jako další soudní instance a ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek uplatněných stěžovateli v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti opatření obecné povahy, kterým byl vydán územní plán vedlejšího účastníka. V jejich postupu nelze spatřovat žádné prvky svévole. Oba soudy při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními správního řádu, soudního řádu správního a rovněž zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon. Zvláště podrobně se pak oba soudy zabývaly námitkou stěžovatelů spočívající v posouzení povahy jejich podání ze dne 6. 5. 2003, když došly k závěru, že "není podstatné, jak stěžovatelé své podání formálně nazvali; podstatný je jeho obsah a především pak to, že v dané fázi procesu pořízení územního plánu stavební zákon zcela jednoznačně podání námitek neumožňoval." Až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání konkrétních námitek stěžovatelů došly oba soudy k závěru, že stěžovatelé byli ve fázi "řízení o územním plánu" procesně pasivní, vedlejší účastník při jeho vydání nepochybil a opatření obecné povahy bylo vydáno v souladu s právními předpisy.
Ústavní soud k tomu dodává, že procesní pasivita stěžovatelů měla na soudní přezkum vliv z hlediska jeho intenzity, nikoliv z hlediska jeho samotné přípustnosti. Před správními soudy tak po věcném přezkumu zpravidla nelze uspět s tvrzením o nepřezkoumatelném, nedostatečném či nesprávném vyvážení veřejných a soukromých zájmů, pokud tyto zájmy nebyly uplatněny v příslušné fázi řízení o územním plánu. Závěr Nejvyššího správního soudu, že procesní pasivita stěžovatelů nebyla způsobena objektivními okolnostmi a za tohoto stavu by bylo možno jejich návrhu vyhovět toliko v případě závažných důvodů, shledal Ústavní soud ústavně konformním. Správními soudy citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 18. 1. 2011 č. j. 1 Ao 2/2010-185) přitom za tyto závažné důvody považuje porušení kogentních procesních a hmotněprávních norem chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy. Ústavní soud ověřil, že oba soudy tyto závažné důvody v napadených rozhodnutích zohlednily a svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečným způsobem odůvodnily.
Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu