ECLI:CZ:US:1994:1.US.108.93
sp. zn. I. ÚS 108/93
Nález
rozhodl v senátě ve věci
stěžovatelů A.Z. a J.Z., účastníků řízení Okresního soudu
Praha-východ, Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze
a vedlejších účastníků MUDr. J.H. CSc. a MUDr. V. H., o ústavní
stížnosti proti rozsudkům Okresního soudu Praha-východ ze dne 11.
7. 1991, č.j. 5 C 26/91-27, Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4.
1992, č.j. 11 Co 130/92-52 a Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7.
1993, č.j. 7 Cdo 50/92-79, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti rozsudku Okresního
soudu Praha-východ ze dne 11. 7. 1991, č. j. 5 C 26/91-27, kterým
bylo rozhodnuto o žalobě MUDr. J. H. a MUDr. V. H. proti MUDr. K.
Š. a J. Š. o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 3. 8.
1970 mezi žalobci a manžely Š., neplatnosti kupní smlouvy ze dne
22. 2. 1978 s dodatkem ze dne 9. 4. 1981 uzavřené mezi MUDr. K. Š.
a J. Š. na straně jedné a A. Z. a J. Z. na straně druhé
a o vyklizení rodinného domu č.p. 105 v T., takto:
1) Určuje se, že smlouva o koupi rodinného domku čp. 105 se st.
parc. č. 132, parc. č. 853/3 - zahradou a parc. č. 854 - neplodnou
plochou, zaps. na LV číslo 72 pro kat. úz. T. u střediska geodézie
pro Prahu-východ, uzavřená dne 3. 8. 1970 F. S., v zast. MUDr. V.
H. a MUDr. J. H. na straně jedné a MUDr. K. Š. a J. Š. na straně
druhé, registrovaná státním notářstvím pro Prahu-východ dne 3.
12. 1970 pod RI 1093/70 je neplatná.
2) Určuje se, že smlouva o koupi rodinného domku čp. 105 se st.
parc. č. 132, parc. č. 853/3 - zahradou a parc. č. 854 - neplodnou
plochou, zapsaných na LV č. 72 pro kat. úz. T. u střediska
geodézie pro Prahu-východ, uzavřená dne 22. 2. 1978 s dodatkem ze
dne 9. 4. 1981 mezi MUDr. K. Š. a J. Š. na straně jedné a A. Z.
a J.Z. na straně druhé, registrovaná Státním notářstvím pro
Prahu-východ dne 9. 9. 1981 pod RI 184/81 je neplatná.
Odpůrci A. Z. a J. Z. jsou povinni vyklidit a vyklizený
navrhovatelům odevzdat domek čp. 105 v T. se shora uvedenými
pozemky a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelé rovněž podali stížnosti proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 28. 4. 1992, č. j. 11 Co 130/92-52, kterým
byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení mezi
účastníky změněn tak, že žalobcům se náhrada nákladů řízení
nepřiznává a v dalším byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen.
Dále podali stěžovatelé stížnost proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 29. 7. 1993, č. j. 7 Cdo 50/92-79, kterým
bylo zamítnuto dovolání žalovaných A. Z. a J. Z. proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1992, č.j. 11 Co 130/92-52.
Okresní soud Praha-východ odůvodnil rozsudek tím, že žalobci
manželé H. uzavřeli v roce 1970 kupní smlouvu ohledně nemovitosti
v T. s prvými dvěma žalovanými manželi Š. jen z toho důvodu, aby
nemovitost nepropadla státu, dojde-li k odsouzení žalobců pro
trestný čin opuštění republiky. Žalobci manželé H. se dohodli
s prvými dvěma žalovanými manželi Š., že manželé Š. jim předmětnou
nemovitost vrátí po jejich návratu do Československa. Z těchto
důvodů nedošlo k proplacení kupní ceny. Na základě těchto zjištění
Okresní soud Praha-východ dovodil, že účastníci smlouvy nechtěli
způsobit právní následky spojené s prodejem nemovitosti, to jest
převod vlastnictví k nemovitosti. Kupní smlouva uzavřená dne 3.
8. 1970 a registrovaná Státním notářstvím Praha-východ dne 3. 12.
1970 pod sp. zn. R I 1093/70 je proto neplatná. S ohledem na
absolutní neplatnost této smlouvy nemohlo proto dojít k platnému
převodu téže nemovitosti ani kupní smlouvou uzavřenou dne 22. 2.
1978 s dodatkem ze dne 9. 4. 1981 mezi manželi Š. a manželi Z.
a registrovanou Státním notářstvím Praha-východ dne 9. 9. 1981 pod
sp. zn. R I 184/81. Soud zamítl i námitku druhých dvou žalovaných
manželů Z., že došlo k vydržení jejich vlastnického práva, neboť
příslušná zákonná lhůta by běžela od registrace kupní smlouvy dne
9. 9. 1981; tato lhůta však nedoběhla, neboť z výpovědi manželů H.
i všech žalovaných bylo zjištěno, že manželé H. se již v roce
1990 domáhali vrácení nemovitosti a z tohoto jejich projevu
vyplývá, že manželé Z. od tohoto okamžiku neužívali nemovitost
v T.ě v dobré víře, jak má na mysli ust. §135a občanského
zákoníku.
Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu I. stupně ve
výroku o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žalobcům náhradu
nákladů řízení nepřiznal a v dalším rozsudek soudu I. stupně
potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že
mezi žalobci - manželi H. a prvými dvěma žalovanými - manželi Š.
došlo k uzavření kupní smlouvy, která byla pouze simulovaným
právním úkonem, takže je absolutně neplatná. I ohledně druhé kupní
smlouvy ze dne 22. 2. 1978 (s dodatkem ze dne 9. 4. 1981) převzal
odvolací soud skutkové i právní závěry soudu I. stupně.
Vrchní soud v Praze zamítl dovolání žalovaných A. Z. a J. Z.
s odůvodněním, že dovolací soud je oprávněn zabývat se jen tím,
zda právní posouzení platnosti v pořadí prvé kupní smlouvy
odvolacím soudem je správné. Skutkový závěr, který je v dané věci
pro dovolací soud závazný, spočívá ve zjištění odvolacího soudu
(a rovněž soudu prvního stupně), že účastníci kupní smlouvy ze dne
3. 8. 1970 pouze předstírali úmysl prodat a koupit nemovitosti,
jakož i ve zjištění nedostatku vážné vůle účastníků této smlouvy.
Proto je správný - z hlediska tohoto jedině možného dovolacího
důvodu - i rozsudek odvolacího soudu (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Dovolací soud s poukazem na toto zákonné ustanovení dovolání
zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že výše citovanými
rozsudky byla porušena jejich základní práva, konkrétně právo
vlastnit majetek, neboť těmito rozhodnutími byli zbaveni majetku,
který právoplatně nabyli. Došlo tak k porušení jejich práv
vymezených v čl. 11 odst. 1 Listiny základních lidských práv
a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky.
Tento článek Listiny poskytuje ochranu vlastnictví, neboť stanoví,
že každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech
vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
V daném případě, jak stěžovatelé uvádějí, Okresní soud Praha
- východ vyslovil právní názor, že účastníci kupní smlouvy ze dne
3. 8. 1970 (manželé H. a manželé Š.) neučinili vážný právní úkon,
neboť touto smlouvou nechtěli způsobit právní následky spojené
s prodejem nemovitosti, t.j. převod vlastnictví k nemovitosti.
Stěžovatelé nezpochybnili skutečnost, že záměrem žalobců manželů
H. při uzavření předmětné kupní smlouvy byla snaha předejít
přechodu nemovitosti na stát, jestliže by manželé H. republiku
opustili. Z této okolnosti však vyvozují, že šlo pouze o motiv,
proč byla kupní smlouva uzavřena, což však není pro platnost této
smlouvy rozhodující. Podstatná je skutečnost, že vůle účastníků
kupní smlouvy k převodu nemovitosti na jiného nepochybně
směřovala, neboť jedině tak se mohlo dosáhnout toho, aby
nemovitost nepřipadla státu v případě, že by proti manželům H.
bylo zahájeno trestní řízení pro trestný čin opuštění republiky.
To, že šlo opravdu o převod vlastnictví, vyplývá i z té části
ujednání (jehož obsah byl skutkově prokázán před soudem prvního
stupně), v níž všichni účastníci shodně potvrdili, že nemovitost
měla být vrácena v případě, nastanou-li v Československu takové
změny poměrů, které to umožní. Pro případ, že by taková změna
nenastala, nepřicházelo by v úvahu ani vrácení nemovitosti. Nešlo
tedy o simulovaný právní úkon, ale o sjednání rozvazovací
podmínky, neboť na jejím plnění záviselo, zda následky, které již
nastaly, pominou. Pokud jde o tuto rozvazovací podmínku,
stěžovatelé však dovozují, že tato podmínka nebyla mezi žalobci
a žalovanými MUDr. K. Š. a J. Š., platně sjednána, neboť se jedná
o právní úkon týkající se nemovitosti, jehož platnost byla
podmíněna písemnou formou.
Stěžovatelé dále namítají, že - jak již uvedli - motiv pro
uzavření kupní smlouvy (spočívající v předejití propadnutí věci
státu) není důvodem neplatnosti smlouvy, což lze nepřímo dovodit
z ustanovení §6 odst. 1 písm. f) zák. č. 87/1991 Sb. Podle tohoto
ustanovení povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy
v rozhodném období věc přešla na stát na základě soudního
rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu
majetku, kterou občan před odchodem do ciziny převedl majetek na
jiného, bylo-li důvodem neplatnosti opuštění republiky. V takovém
případě je oprávněnou osobou nabyvatel, nikoli ten, kdo věc
prodal.
Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby napadené rozsudky
Okresního soudu pro Prahu-východ, Krajského soudu v Praze
a Vrchního soudu v Praze, byly zrušeny.
Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální (§72, odst. 3, §43 odst. 1 zák. č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty zjistil,
že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne
13. 9. 1993. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu dne 14. října
1993, takže zákonná 60ti denní lhůta k podání stížnosti ve smyslu
ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. byla dodržena. Ani jiné
důvody k odmítnutí ústavní stížnosti ve smyslu ust. §43 odst. 1
zák. č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj neshledal.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší
účastníci řízení.
Okresní soud Praha-východ sdělil, že jeho právní názor je
obsažen v odůvodnění předmětného rozsudku tohoto soudu v uvedené
věci. Na ústním jednání Okresní soud Praha-východ netrvá.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení uvedl, že
k závěrečnému návrhu ústavní stížnosti odkazuje na odůvodnění
svého rozsudku ze dne 28. 4. 1992, č.j. 11 Co 130/92-52 a souhlasí
s tím, aby Ústavní soud od ústního jednání v této věci upustil (§44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
Vrchní soud v Praze sdělil, že přípustnost dovolání v dané
věci byla založena výrokem potvrzujícího rozsudku odvolacího
soudu, takže přezkumná činnost dovolacího soudu byla omezena jen
na posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu. Otázku,
zda bude nařízeno ústní jednání, ponechal Vrchní soud na
rozhodnutí Ústavního soudu, což lze považovat za souhlas
s upuštěním ústního jednání v této věci.
Advokát JUDr. J. N. v zastoupení A. Z. a J. Z. jako účastníků
řízení sdělil, že oba souhlasí s tím, aby v řízení o předmětné
ústavní stížnosti bylo od ústního jednání upuštěno.
Doc. MUDr. J. H., CSc. a MUDr. V. H. jako vedlejší účastníci
uvedli, že kupní smlouva uzavřená dne 3. 8. 1970 o převodu
nemovitosti byla simulovaným právním úkonem, neboť úmysl účastníků
nesměřoval k vyvolání právních účinků, které jsou s takovým
projevem vůle spojeny. Záměrem manželů H. nebylo fakticky převést
vlastnictví k nemovitosti na manžele Š. a tito neměli v úmyslu
získat předmětnou nemovitost do svého vlastnictví, tedy nemovitost
koupit. Od počátku uzavírali účastníci smlouvu s úmyslem fakticky
nemovitost nepřevádět, ale pouze dosáhnout toho, aby manželé H.
nebyli zapsáni jako vlastníci v evidenci nemovitostí a aby se tak
vyhnuli propadnutí nemovitosti státu v rámci trestního řízení.
O tom svědčí nejen shodné výpovědi všech čtyř účastníků tohoto
právního úkonu, ale i výpovědi svědků, a skutečnost, že mezi
smluvními stranami vůbec nedošlo k zaplacení kupní ceny. Šlo
o právní úkon absolutně neplatný a již proto nemohla být uzavřena
ani platná kupní smlouva o převodu nemovitosti v T. v roce 1978,
resp. v r. 1981, mezi manžely Š. a stěžovateli. Argumentaci
vyplývající z ust. §6 odst. 1 písm. f) zák. č. 87/1991 Sb.
považují manželé H. za zavádějící, neboť k přechodu majetku na
stát v tomto případě nedošlo. Toto ustanovení nelze uplatnit
v tomto konkrétním případě ani analogicky, neboť obě smluvní
strany výslovně uvedly, že jejich úmyslem nebylo převést
vlastnictví. Proto manželé H. jako vedlejší účastníci navrhli, aby
Ústavní soud zamítl ústavní stížnost jako nedůvodnou. Dále
prohlásili, že netrvají na tom, aby v této věci proběhlo ústní
jednání.
MUDr. K. Š. a J. Š. se odvolali na svoji výpověď učiněnou
před nalézacím soudem a prohlásili, že smlouva uzavřená s MUDr. J.
H. a MUDr. V. H. o koupi jejich rodinného domu v kat. úz. T.,
nebyla nikdy míněna vážně. Manželé Š. chtěli jen pomoci manželům
H. při záchraně jejich majetku před eventuální konfiskací a nikdy
si nárok na předmětnou nemovitost nečinili. Dále uvedli, že na
ústním jednání netrvají, neboť od něj nelze očekávat další
objasnění věci a prohlásili, že se postavení vedlejších účastníků
vzdávají. Proto již s nimi Ústavní soud jako s vedlejšími
účastníky nejednal.
Účastníci řízení souhlasili s tím, aby bylo od ústního
jednání upuštěno. Protože od tohoto jednání nelze očekávat další
objasnění věci, Ústavní soud tak učinil a od ústního jednání
upustil (§44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 5
C 26/91 plyne, že obecné soudy provedly ve věci obsáhlé
dokazování. Soudy vyslechly řadu svědků navržených účastníky,
provedly potřebné důkazy listinné, zejména důkazy spisy bývalého
Státního notářství pro Prahu-východ, sp. zn. R I 1093/70, sp. zn.
R I 184/81 a učinily následující závěry:
Okresní soud Praha-východ provedeným dokazováním dovodil, že
účastníci kupní smlouvy ze dne 3. 8. 1970 neučinili vážný právní
úkon ve smyslu ust. §37 občanského zákoníku, neboť nechtěli
způsobit právní následky spojené s převodem nemovitosti, to jest
převod vlastnictví k nemovitosti. Tvrzení manželů H., že k převodu
nemovitosti došlo pouze naoko, bylo potvrzeno i výpověďmi odpůrců
Dr. Š., J. Š. a svědků Dr. K., Z. K., F. T., MUDr. B. a MUDr.
J. Š.. Vzhledem k absolutní neplatnosti této kupní smlouvy nemohlo
dojít ani k platnému převodu nemovitosti druhou kupní smlouvou ze
dne 22. 2. 1978 (s dodatkem z 9. 4. 1981) z manželů Š. na manžele
Z..
I krajský soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně,
že v roce 1970 zcela nepochybně mezi žalobci - manželi H. a prvými
dvěma žalovanými - manželi Š. došlo k uzavření kupní smlouvy,
která byla pouze simulovaným právním úkonem, jímž účastníci
smlouvy chtěli zabránit propadnutí předmětného majetku státu.
Pokud odvolatelé - manželé Z. dovozují, že tato smlouva byla
uzavřena platně s odkazem na zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, je tato argumentace právně irelevantní. Je sice
správné tvrzení odvolatelů, že tento zákon obecně vychází
z konstrukce, že smlouvy uzavírané proto, aby věc nepropadla
státu, jsou smlouvami platnými, podle nichž skutečně přešlo
vlastnické právo na nabyvatele, který je nyní také podle tohoto
zákona oprávněnou osobou. To však nic nemění na tom, že v tomto
konkrétním případě bylo prokázáno tvrzení žalobců H., že od
počátku účastníci uzavírali kupní smlouvu s úmyslem fakticky
vlastnictví k nemovitostem nepřevádět, nýbrž pouze dosáhnout toho,
aby žalobci nebyli jako vlastníci zapsáni v evidenci nemovitostí
a aby se tak vyhnuli propadnutí nemovitosti státu v rámci
očekávaného trestního řízení. Proto dospěl i odvolací soud
k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a prvými dvěma
žalovanými manželi Š., nebyla uzavřena vážně z důvodů shora
uvedených a jde tedy o právní úkon absolutně neplatný. Rovněž při
úvaze o platnosti druhé kupní smlouvy krajský soud převzal
skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Přihlédl dále
k tomu, že manželé Z. se léta důvěrně přátelili s Š., takže věděli
o tom, za jakých okolností a s jakým úmyslem byla sepsána kupní
smlouva mezi žalobci a prvými dvěma žalovanými. (To ostatně
vyplynulo i z výpovědí odpůrců a většiny svědků.) I když odvolací
soud dále vyslechl svědka JUDr. B. C., který sepisoval kupní
smlouvu uzavřenou mezi manželi Š. a manželi Z. ohledně předmětné
nemovitosti a uvedl, že neměl poznatky o tom, že by šlo
o fingovanou smlouvu, nevzal jeho výpověď za základ svého
zjištění, neboť svědek nebyl detailně zasvěcen do širších
okolností vedoucích nejprve k uzavření kupní smlouvy mezi manželi
H. a manželi Š. a později k uzavření kupní smlouvy mezi manželi Š.
a manželi Z..
Obecné soudy se zabývaly i námitkou stěžovatelů, že došlo
k vydržení jejich vlastnického práva, neboť kupní smlouva
o převodu nemovitosti byla registrována dne 9. 9. 1981, takže
následujícího dne se mohli domnívat, že se stali vlastníky
nemovitosti a od tohoto data by běžela 10ti letá promlčecí,
(správně vydržecí) doba. Tato doba však nedoběhla, neboť
z výpovědi manželů H., Š. i Z. je zřejmé, že již v roce 1990 se
manželé H. domáhali vrácení nemovitosti. Z toho vyplývá, že
manželé Z. od tohoto okamžiku nemovitost v dobré víře ve smyslu
§134 občanského zákoníku neužívali.
Obecné soudy provedené důkazy takto jednotlivě i ve svém
souhrnu zhodnotily a dospěly k závěru, že je neplatná kupní
smlouva uzavřená dne 3. 8. 1970 mezi MUDr. V. H. a MUDr. J. H., na
straně jedné a MUDr. K. Š. a J. Š. na straně druhé, a že je
neplatná i kupní smlouva ze dne 22. 2. 1978 s dodatkem ze dne 9.
4. 1981 uzavřená mezi MUDr. K. Š. a J. Š. na straně jedné a A. Z.
a J. Z. na straně druhé, neboť obě kupní smlouvy byly uzavřeny jen
naoko. Proto soudy rozhodly, že A. Z. a J. Z. jsou povinni
vyklidit a odevzdat domek čp. XXX v T.ě se st. parc. č. XXX, parc.
č. XXX/3 - zahrada a parc. č. XXX - neplodná plocha, zapsaných na
LV č. XX pro kat. úz. T., MUDr. J. H., CSc. a MUDr. V. H..
Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a řízení,
které jim předcházelo z hlediska čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy
a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost důvodná
není.
Po právní stránce je třeba zdůraznit, že Ústavní soud není
běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho
úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických
nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním
zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové
porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody
těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou
podle čl. 10 Ústavy (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72
odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Tato zásada má význam
i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní
soud by mohl vzhledem k zásadě přímosti dokazování provedené
důkazy hodnotit odchylně od hodnocení učiněného obecnými soudy jen
tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tomu však
v souzené věci nebyl důvod. Ústavní soud se může zabývat
správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud
zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní
principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36
odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1
Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo
každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo na
možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2
Listiny). V zásadě stejně judikoval i Ústavní soud ČSFR (srov.
R 13/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR). Žádný
ústavní procesní princip a zejména žádná ústavní zásada dokazování
však v předchozím soudním řízení, které proběhlo řádně a pečlivě,
v této věci porušeny nebyly. To je patrno i z předchozí části
tohoto nálezu.
Stejné stanovisko zastává Ústavní soud pokud jde o právní
závěry, které učinily obecné soudy. Nelze totiž dovodit, že by
těmito právními závěry byla porušena základní práva a svobody
stěžovatelů zaručená ústavními zákony nebo mezinárodnímu smlouvami
ve smyslu článku 10 Ústavy (článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy,
§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.).
V ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - vznesli
stěžovatelé ještě další námitku, podle níž motiv pro uzavření
kupní smlouvy, který měl vést k předejití propadnutí věci státu,
není důvodem neplatnosti smlouvy. To lze podle jejich názoru
dovodit nepřímo z ustanovení §6 odst. 1, písm. f) zák. č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V tomto ustanovení se
uvádí, že povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy
v rozhodném období věc přešla na stát na základě soudního
rozhodnutí, kterým byla prohlášena za neplatnou smlouva o převodu
majetku, kterou občan před odchodem do ciziny převedl věc na
jiného, bylo-li důvodem neplatnosti opuštění republiky; v takovém
případě je oprávněnou osobou nabyvatel podle smlouvy. Tento
argument však neobstojí, neboť citované zákonné ustanovení se týká
jen těch případů, kdy soud v rozhodném období prohlásil za
neplatnou smlouvu o převodu majetku uzavřenou mezi občanem, který
opustil republiku a mezi osobou trvale v republice žijící.
O takový případ však v předmětné věci nejde.
Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti tvrdili, že první kupní
smlouva mezi manžely H. a Š. nebyla simulovaným právním úkonem,
neboť mezi účastníky byla sjednána rozvazovací podmínka, že
nemovitost bude navrácena H., pokud nastane v Československu
taková změna poměrů, která to umožní. Uvedená podmínka je podle
názoru stěžovatelů neplatná, neboť měla být sjednána písemnou
formou. Tuto právní kvalifikaci však obecné soudy neakceptovaly,
neboť náležitě zjištěný skutkový stav zhodnotily tak, že účastníci
smlouvy pouze předstírali úmysl nemovitost prodat a koupit, takže
právní úkon nebyl učiněn vážně a je proto absolutně neplatný.
Hodnocení provedených důkazů obecnými soudy, jak již bylo uvedeno,
váže v konkrétním případě i Ústavní soud, který je nemůže bez
opakování provedených důkazů měnit.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že právo
stěžovatelů vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 prvé věty
Listiny základních práv a svobod nebylo porušeno. Nebylo porušeno
ani ustanovení článku 11 odst. 1 druhé věty Listiny, podle níž
vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah
a ochranu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v celém rozsahu zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. 11. 1994