ECLI:CZ:US:2014:1.US.110.14.1
sp. zn. I. ÚS 110/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Kratochvíla, zastoupeného JUDr. Tomášem Kapounem, advokátem, se sídlem v Brně, Gorkého 61/11, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1475/2013, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 39 Co 171/2012 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 19 C 67/ 2010, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 a České advokátní komory se sídlem v Praze 1, Národní tř. 16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 19 C 67/2010 zamítl žalobu stěžovatele proti České advokátní komoře jako žalované, aby byla povinna žalobce, absolventa „Bratislavské vysoké školy práva“ ve Slovenské republice, zapsat ke dni podání jeho žádosti do seznamu advokátních koncipientů vedeného Českou advokátní komorou.
Proti rozhodnutí prvoinstančního soudu podal stěžovatel odvolání, který Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 39 Co 171/2012 potvrdil. Nejvyšší soud posléze odmítl svým usnesením ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1475/2013 i stěžovatelovo dovolání v dané věci. Soudy se v zásadě shodly na právním názoru, že Česká advokátní komora jako subjekt odpovědný za posuzování žádostí o zápis do seznamu advokátních koncipientů má legitimní právo střežit úroveň uchazečů o zápis. Z toho vyplývá, že advokátní komora, která vykonává veřejnou správu na úseku advokacie (§40 odst. 3 zákona o advokacii), je povolána v každém jednotlivém případě i k ověření poslední podmínky uvedené v bodě 2, tedy zda dosažené vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice.
II.
Stěžovatel je toho názoru, že citovanými rozhodnutími byla porušena jeho základní ústavní práva, a to právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu a právo na získávání prostředků pro živobytí prací dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 této Listiny. Na rozdíl od obecných soudů totiž zejména dovozuje, že zákon o advokacii stanovuje České advokátní komoře povinnost zapsat do seznamu advokátních koncipientů každého, kdo prokáže skutečnosti stanovené tímto zákonem, ale nedává jí oprávnění posuzovat a ověřovat, zda takovéto vzdělání odpovídá obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále především uvedl, že někteří uchazeči o zápis do seznamu advokátních koncipientů, kteří absolvovali stejný studijní obor na stejné vysoké škole jako on, byli do seznamu advokátních koncipientů zapsáni. V rozhodnutí prvoinstančního soudu se k tomu sice uvádí, že Česká advokátní komora vysvětlila, že uvedení uchazeči byli zapsáni na základě pochybení jejích konkrétních pracovníků, se kterými pro toto pochybení ukončila pracovní poměr, to však podle stěžovatele nestačí. Že tito uchazeči nebyli v rozporu s ustanovením §37 odst. 3 zákona o advokacii vyškrtnuti, ba dokonce jim prý bylo umožněno vykonání advokátních zkoušek, žalovaná advokátní komora již opomenula uvést. V takovém jednání spatřuje stěžovatel princip nerovného přístupu k uchazečům a dokonce i svévoli. Zdali někdo pochybil čine, není pro něj, vzhledem k faktickému stavu věci, relevantní. Svými rozhodnutími tak soudy podle jeho názoru potvrdily diskriminaci absolventů soukromých škol oproti školám veřejným.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb., v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným – nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzený zásah do práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu. Toto právo však není absolutní a může být v souladu s čl. 26 odst. 2 Listiny omezeno jednak podmínkami výkonu určité hospodářské činnosti nebo omezeními v pravém slova smyslu, pokud jsou takto stanovena zákonem. Z podstaty tohoto práva jakožto práva hospodářského nelze bez dalšího dovodit závěr, že vytváří autonomní prostor jednotlivce, v němž je jednotlivec oprávněn činit vše, co mu zákon nezakazuje (čl. 2 odst. 3 Listiny), přičemž veřejná moc smí do tohoto prostoru zasahovat toliko za zákonem stanovených podmínek (čl. 26 odst. 2 Listiny). Povaha tohoto práva je ambivalentní v tom, že nevytváří pouze status negativus, tedy prostor autonomie jednotlivce, do něhož nepřísluší veřejné moci zasahovat, nýbrž je to do jisté míry i veřejná moc, která pozitivně formuje a stanoví podmínky pro výkon povolání a hospodářských činností, a vytváří tak vlastně samotné předpoklady výkonu takových činností (status positivus). Stanovení podmínek a omezení výkonu určitého povolání a určitých hospodářských činností uskutečňuje veřejná moc ve veřejném zájmu, jímž je především zájem na kvalitě výkonu takových činností. Jedním z předpokladů kvalitní realizace činnosti je například i adekvátní stupeň dosaženého vzdělání či příslušná délka praxe v daném oboru činnosti.
Podle ustanovení čl. 41 Listiny je možné dovolávat se práva podle čl. 26 Listiny pouze v mezích prováděcích zákonů, což zároveň znamená, že i každé omezení musí být upraveno zákonem. Druhým předpokladem je, že každé omezení či podmínka výkonu práva podle čl. 26 odst. 1 Listiny musí respektovat ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Právo na svobodnou volbu povolání, jak vyplývá již z jeho zařazení do režimu čl. 41 Listiny, však není „klasickým“ základním právem, jehož omezení by muselo úspěšně projít testem proporcionality. Zákonodárci je zde - samozřejmě za podmínky, že bude respektovat podstatu a smysl tohoto práva - otevřen poměrně široký manévrovací prostor. Je navíc třeba připomenout, že právo na svobodnou volbu povolání nelze aplikovat bez současného posouzení míry účasti
veřejného zájmu a veřejné moci na podmínkách existence takového povolání.
Podmínka dosaženého vysokoškolského vzdělání v oblasti práva je stanovena zákonem, což stěžovatel nikterak nerozporuje. Předmětem sporu bylo, zda i stěžovateljako absolvent inkriminované „Bratislavské vysoké školy práva“ měl na zápis do seznamu advokátních koncipientů, vedeného Českou advokátní komorou, nárok. Obecné soudy v daném případě vyšly z již dříve vyjádřeného právního názoru Nejvyššího soudu, který i zde zopakoval, že Česká advokátní komora jako subjekt odpovědný za posuzování žádostí o zápis do seznamu advokátních koncipientů má legitimní právo střežit úroveň uchazečů o zápis a je proto mj. povolána v každém jednotlivém případě i k ověření toho, zda dosažené vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice.
Městský soud v Praze ke zkoumanému případu především doplnil, že Česká advokátní komora jako zástupce profesní komory má právo, a měla je i před novelou zákona o advokacii, provedenou zák. č. 219/2009 Sb., zabývat se obsahem a rozsahem studia kandidáta na zápis do seznamu advokátních koncipientů. Naopak stěžovatel neprokázal, že by požadované podmínky splňoval. Zároveň nebylo prokázáno, že by advokátní komora svými požadavky stěžovatele jakýmkoli způsobem diskriminovala. Tento soud sice připustil, že stěžovateli nebyl komorou zaslán dopis s doporučením dalšího možného postupu, jak komora posléze začala činit, v samotné této skutečnosti nelze spatřovat jeho diskriminaci obzvlášť za situace, kdy mohl získat požadované informace např. na webových stránkách této komory či Právnické fakulty Univerzity Karlovy. K odkazu stěžovatele na smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou
republikou o uznávání rovnocennosti a nostrifikace vysvědčení, vydaných zahraničními školami, odvolací soud uvedl, že se týká nostrifikace diplomů a nikoli práva profesní organizace zabývat se v určitých případech obsahovou stránkou studia uchazeče o zápis do této organizace.
Podle názoru Ústavního soudu uvedená interpretace směřuje k naplněnílegitimního cíle, tj. vykonávání advokacie vysoce kvalifikovanými osobami, které zajistí profesionální poskytování právních služeb. Stát jakož i Česká advokátní komora mají právo, ale zároveň i povinnost dbát toho, aby advokacie byla vykonávána kompetentními osobami. Z uvedeného lze tedy dovodit, že v daném případě se Nejvyšší soud, ani ostatní soudy, rozhodující ve věci, nedopustily extrémního výkladu obyčejného práva, který by vybočil z mezí ústavnosti.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že někteří uchazeči, kteří absolvovali stejný studijní obor na stejné vysoké škole jako on, do seznamu advokátních koncipientů zapsáni byli, a že podle něj je irelevantní, že se tak stalo na základě pochybení konkrétních zaměstnanců advokátní komory, Ústavní soud konstatuje, že takový výklad nelze přijmout. Česká advokátní komora vysvětlila, že uvedení uchazeči byli zapsáni na základě pochybení jejích konkrétních pracovníků, se kterými pro toto pochybení ukončila pracovní poměr. Došlo-li k neúmyslnému pochybení ve shora uvedeném smyslu, nelze z toho dovozovat, že stěžovatel má na stejné jednání nárok, nebo že by byl dokonce diskriminován. Takové jednání by muselo být záměrné, aby bylo možno konstatovat, že se advokátní komora vůči stěžovateli zachovala nespravedlivě, nic takového však nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno. Rovněž nemá žádnou právní oporu stěžovatelův názor, že soudy potvrdily „diskriminaci absolventů soukromých škol oproti školám veřejným“.
Ani právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod nebylo porušeno, když stěžovateli se dostalo právní ochrany ve třech instancích, i když s poněkud jiným výsledkem, než o který usiloval.
Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu