ECLI:CZ:US:2010:1.US.1110.09.1
sp. zn. I. ÚS 1110/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. září 2010 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - obchodní společnosti FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009 č. j. 6 As 24/2008-90, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2008 č. j. 9 Ca 323/2007 - 55 a proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 1. 8. 2007 sp. zn. 2006/696/kov/FTV č. j. sot/7207/07, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou faxem dne 30. 4. 2009 a doplněnou jejím originálem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že postupem nerespektujícím čl. 4 odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 17 odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 4 a čl. 26 odst. 1 a odst. 2 Listiny.
V záhlaví citovaným rozsudkem Městský soud v Praze jako nedůvodnou zamítl správní žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení citovaného rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "RRTV"), na jehož základě byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 200 000 Kč za tvrzené porušení povinnosti provozovatele vysílání stanovené §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, dle níž je povinen nezařazovat do vysílání v době od 6:00 hod do 22:00 hod pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Tvrzeného porušení této povinnosti se stěžovatelka dle RRTV měla dopustit tím, že dne 25. 3. 2006 od 13:23 hod zařadila do vysílání programu Prima televize pořad VyVolení, v němž bylo dle RRTV zjištěno úmyslné poškozování lidských vztahů a lidské důstojnosti a komunikace obsahující vulgaritu a hrubost, které jsou způsobilé ohrozit zejména mravní nebo psychický vývoj dětí a mladistvých. RRTV dále v souladu s §79 odst. 5 správního řádu a s §6 vyhlášky č. 520/2005 Sb. uložila stěžovatelce povinnost uhradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaném rozsudku shledal nedůvodnou a zamítl ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
II.
Stěžovatelka nicméně v ústavní stížnosti závěry citovaných rozhodnutí i nadále zpochybňovala a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřela obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedené kasační stížnosti a je v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy. V rovině jednoduchého práva tak stěžovatelka polemizuje zejména se závěry RRTV, a to v několika aspektech: 1) RRTV nepřípustně přenesla na stěžovatelku důkazní břemeno v otázce, zda byl či nebyl spáchán delikt; 2) RRTV (resp. její členové) se neseznámila s audiovizuálním záznamem posuzovaného pořadu; 3) RRTV neupozornila stěžovatelku na porušení zákonné povinnosti ve smyslu §59 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, čímž mj. vyvolala u stěžovatelky výraznou právní nejistotu v tom, jaké jednání RRTV bude příště považovat za jednání v rozporu se zákonem; 4) RRTV neprovedla ani v posuzovaném případě, který je dle názoru stěžovatelky hraničním případem, důkaz znaleckým posudkem. Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší správní soud, Městský soud v Praze i RRTV.
Jak Nejvyšší správní soud, zastoupený JUDr. M. Tomkovou, tak i Městský soud v Praze, zastoupený JUDr. N. Řehákovou, ve svých vyjádřeních v podstatě odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž konstatovaly, že veškeré námitky stěžovatelky byly již předmětem přezkumu v řízení před obecnými soudy. Nejvyšší správní soud nadto podrobně rekapituloval své stanovisko ohledně ústavněprávních aspektů konstrukce posuzovaného správního deliktu (ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání), které doposud ve své dosavadní judikatuře v obdobných věcech zaujímá a z něhož vycházel i v posuzovaném případě.
RRTV ve svém vyjádření k ústavní stížnosti námitku stěžovatelky, že na ní nepřípustně přenesla důkazní břemeno v otázce, zda byl či nebyl spáchán delikt, označila za irelevantní a nepravdivou. K námitce, že se RRTV, resp. její členové neseznámili s audiovizuálním záznamem posuzovaného pořadu, uvedla, že z obsahu samotného rozhodnutí vyplývá, že důkaz shlédnutím obrazově-zvukového záznamu RRTV provedla a ze samotného popisu správního deliktu obsaženého ve správním rozhodnutí je zřejmé, že RRTV mohla rozhodovat pouze na základě znalosti předmětného pořadu. Námitka, že RRTV neupozornila stěžovatelku na porušení zákonné povinnosti ve smyslu §59 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání se též nezakládá na pravdě. Jak je patrné z činnosti RRTV, Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu, stěžovatelka byla nejenom na porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání upozorněna, ale byla také za jeho porušení RRTV již dříve sankcionována. V případě pořadů VyVolení byla dokonce stěžovatelka s názorem RRTV, že jednotlivé díly mohou být v rozporu se zněním zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, seznámena od září 2005.
III.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je nejen s obsahem napadených rozhodnutí, ale i s obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 323/2007, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Jak Ústavní soud výše uvedl, stěžovatelkou předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy, zejména před Nejvyšším správním soudem, a které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatelky vůči citovanému rozhodnutí RRTV řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Zejména Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí nejprve podrobně předestřel své závěry o charakteru posuzovaného správního deliktu (§32 odst. 1 písm. g) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání) a následně blíže rozvedl, v jakých konkrétních aspektech jednání stěžovatelky shledal naplnění znaků skutkové podstaty předmětného správního deliktu (viz str. 4 - 6 rozsudku). Stejně tak se podrobně vypořádal s námitkami stěžovatelky stran namítaného porušení §59 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání ze strany RRTV v podobě absence předchozího upozornění, resp. s námitkami stěžovatelky stran nedostatečného dokazování (str. 6 - 7 rozsudku). Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí považuje v tomto směru za dostatečná a přiléhavá.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud se již zabýval obdobnými případy týchž účastníků, které se týkaly obdobného předmětu řízení - konkrétně pořadů z první a druhé série reality show VyVolení (srov. rozsudky z 14. 5. 2008, č. j. 6 As 43/2007-90, č. j. 6 As 21/2007-109 a zejména z 15. 5. 2008, č. j. 6 As 70/2007-104) a ani v posuzované věci neshledal důvody k odchýlení se od svých předchozích závěrů, na které pro stručnost odkázal.
Ústavní soud se plně ztotožňuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu obsaženými v citovaných rozhodnutích, kdy Nejvyšší správní soud nejprve v obecnější, sociálně-vědní rovině velmi důkladně posuzoval problematiku vztahu televizního vysílání a jeho vlivu na psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých na straně jedné a odpovědnosti provozovatele vysílání na straně druhé a své závěry následně aplikoval na konkrétní případ stěžovatelky, přičemž zdůraznil, že "(p)roblémem ve všech případech, kdy (RRTV) udělovala (stěžovatelce) sankce, nebylo, že takový pořad vůbec vysílala, ale kdy a v jakém čase ho vysílala." (srov. k tomu rozhodnutí NSS č. j. 6 As 70/2007-104, str. 15). Proto nelze přisvědčit námitkám stěžovatelky v ústavní stížnosti stran porušení jejího práva na svobodu projevu resp. práva podnikat a porušení zákazu cenzury, neboť sankcionované jednání stěžovatelky nespočívalo v zařazení pořadu VyVolení jako takového do vysílání, ale v odvysílání jeho některých pasáží, kde se vyskytovaly scény obsahující úmyslné poškozování lidských vztahů a lidské důstojnosti a komunikace obsahující vulgaritu a hrubost, a to v době od 6:00 do 22:00 hod (konkrétně v 13:23 hod), v níž je dle zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání (§32 odst. 1 písm. g)) provozovatel televizního vysílání povinen nezařazovat takové pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Skutečnost, že se stěžovatelka s výše předestřenými závěry obsaženými v citovaných rozhodnutích opakovaně neztotožňuje, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jejích základních práv. Nadto Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že shodnou problematiku k návrhu téže stěžovatelky v minulosti již několikrát řešil (srov. k tomu řízení ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 1171/09, sp. zn. I. ÚS 1408/09 či sp. zn. IV. ÚS 1928/09, rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz) a dospěl v nich ke stejnému závěru jako v nyní projednávaném případě.
K námitce stěžovatelky ohledně údajného nesouladu napadených rozhodnutí s judikaturou Městského soudu v Praze, v obdobných věcech Ústavní soud uvádí, že není jeho úlohou (na rozdíl od Nejvyššího správního soudu) sjednocovat judikaturu obecných soudů, a proto argumentace nejednotnou judikaturou v řízení před orgánem ochrany ústavnosti není případná.
Postup obecných soudů nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nebylo vyhověno návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť ten má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2010
Vojen Güttler
předseda senátu