ECLI:CZ:US:2018:1.US.112.18.1
sp. zn. I. ÚS 112/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného Mgr. Hanou Bartasovou, advokátkou se sídlem Příkop 4, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 95/2017-872 ze dne 24. 10. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jmenovitě mělo dojít k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, práva na rodinný život, práva vychovávat bez omezení a neoprávněných zásahů své dítě a rozhodovat o důležitých věcech, které se dítěte týkají.
Z obsahu přiloženého listinného materiálu vyplývá, že Okresní soud ve Vsetíně (dále též "okresní soud"¨) rozsudkem č. j. 0P 104/2015-763 ze dne 13. 1. 2017, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 4. 2017, na podkladě návrhu stěžovatele změnil rozsudek Okresního soudu v Olomouci č. j. 40 Nc 6/2014-269 ze dne 27. 5. 2014 tak, že se nezletilá S. P. J. odnímá z péče matky M. J. a svěřuje se do střídavé péče matky a otce (stěžovatele) s konkrétním vymezením termínů této střídavé péče (výrok I.). V návaznosti na změnu výchovného prostředí okresní soud upravil nově výši výživného a uložil každému z rodičů přispívat na výživu nezletilé částkou 5 000 Kč měsíčně (výrok II. až IV.). Okresní soud dále zamítl návrh stěžovatele na určení bydliště nezletilé (výrok V.), jakož i návrh na vyslovení předběžné vykonatelnosti rozsudku (výrok VI.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VII. až IX.).
K odvolání stěžovatele i matky nezletilé Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 14 Co 95/2017-872 ze dne 24. 10. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích V. a VI. potvrdil, načež jej ve zbytku změnil, a to tak, že se návrh stěžovatele na změnu úpravy práv a povinností k nezletilé zamítá. Krajský soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Posledně uvedený rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž podrobil kritice postup obecných soudů ve věci rozhodování o návrhu na určení bydliště nezletilé, a především pak vyjádřil nesouhlas s tím, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci výchovného prostředí nezletilé.
Stran bydliště nezletilé stěžovatel poukázal na provedené dokazování, z něhož jednoznačně vyplynulo, že se rodiče nezletilé v dané otázce nedohodli a že ke změně bydliště nezletilé došlo jednostranným projevem vůle matky, která tak svévolně a neoprávněně zasáhla do rodičovských práv stěžovatele. Dle názoru stěžovatele za této situace plynula obecným soudům z ustanovení §877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, povinnost místo bydliště nezletilé určit. Procesní řešení zvolené obecnými soudy, tzn. zamítnutí příslušného návrhu, naopak pojmově vůbec nepřicházelo v úvahu.
Ve věci rozhodování o výchovném prostředí nezletilé stěžovatel namítal, že krajský soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu (reprezentovanou např. nálezy sp. zn. I. ÚS 823/16, I. ÚS 1554/14, I. ÚS 1506/13, I. ÚS 2482/13 atd.), a přestože byla splněna veškerá z ní plynoucí kritéria pro nařízení střídavé výchovy, tento výchovný model byl doporučen znalci a souhlasil s ním i opatrovník nezletilé, soud ponechal nezletilou ve výlučné péči matky. Stěžovatel krajskému soudu vytýkal, že v rámci hodnocení důkazů nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem (k důkazům o křivém obvinění stěžovatele ze strany matky, ke změně bydliště nezletilé bez souhlasu stěžovatele) a i ty okolnosti, jež zohlednil (opakované zmaření styku stěžovatele s nezletilou, komunikační problémy mezi rodiči), interpretoval způsobem jemu nepříznivým a odporujícím citované judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že krajský soud neuvedl ve svém rozhodnutí dostatečně silné argumenty pro vyloučení střídavé výchovy a že stěžovatele diskriminoval z důvodu jeho pohlaví. Tyto své výhrady pak stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Dodatečně zaslanými přípisy ze dne 16. 3. 2018 a 19. 3. 2018 stěžovatel informoval Ústavní soud o tom, že matka se s nezletilou v mezidobí přestěhovala do Prahy, čímž opět bez jeho souhlasu změnila bydliště nezletilé. Z tohoto důvodu stěžovatel žádal, aby o jeho stížnosti bylo rozhodnuto přednostně, neboť ve věci "jde o důležitý zájem nezl. dítěte, které může být nezodpovědným rozhodnutím matky vytrženo z výchovného působení otce".
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu dle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud v souladu s citovaným ustanovením konstatuje následující:
Stěžovatel v řízení před obecnými soudy usiloval o změnu rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 40 Nc 6/2014-269 ze dne 27. 5. 2014, jímž byly upraveny poměry nezletilé pro dobu po rozvodu rodičů mimo jiné v tom smyslu, že nezletilá byla svěřena do výlučné péče matky.
Dle §909 občanského zákoníku platí, že změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Změnu poměrů ve smyslu citovaného ustanovení lze přitom definovat jako stav odlišný od stavu, který byl rozhodný při původním (předchozím) rozhodování. Zásadně se musí jednat o změnu závažnějšího charakteru, tj. o změnu podstatnou (clausula rebus sic stantibus).
Aby tedy bylo možno přistoupit k přehodnocení původního rozhodnutí, musí být v řízení prokázáno, že se v mezidobí podstatným způsobem změnily okolnosti, za nichž bylo toto původní rozhodnutí vydáno. V opačném případě je třeba respektovat úpravu vztahů založenou původním rozhodnutím.
Krajský soud v této spojitosti konstatoval, že jedinou zjištěnou změnu poměrů představoval věk nezletilé, která byla nyní o tři roky starší (dosáhla věku šesti let) a psychicky vyspělejší, a dále navázání velmi dobré citové vazby mezi nezletilou a stěžovatelem. Tyto změny však krajský soud, vzhledem k dalším okolnostem, nehodnotil jako změny podstatné ve smyslu §909 občanského zákoníku. Skutečnost, o niž opíral svůj návrh stěžovatel, a sice že se matka bez dohody s ním přestěhovala s nezletilou na adresu H., nebylo dle krajského soudu možno považovat za změnu poměrů, neboť matka na uvedené adrese pobývala již v době vydání prvotního rozsudku Okresního soudu v Olomouci. Krajský soud se v návaznosti na zjištěné změny zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro nařízení střídavé výchovy, nicméně ani v tomto ohledu neshledal, že by došlo k posunu, odůvodňujícím změnu původního rozhodnutí, a to zejména pro trvající neschopnost rodičů efektivně komunikovat, kdy jejich aktuální vzájemný vztah označil doslova za "pole válečné".
Stěžovatel se prostřednictvím své ústavní stížnosti domáhal, aby Ústavní soud přisvědčil jeho názoru, že mělo být rozhodnuto o nařízení střídavé výchovy. Ústavní soud k tomu podotýká, že je orgánem ochrany ústavnosti, jenž stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší přehodnocovat právní a skutkové závěry, k nimž obecné soudy v rámci řízení dospějí. Ústavní soud by byl povolán do úvah obecných soudů zasáhnout a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by mezi provedenými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a na ně navazujícím právním posouzením existovaly extrémní rozpory, či pokud by nastal jiný z ústavněprávního hlediska neakceptovatelný důsledek (opomenutí klíčových důkazů, absence řádného odůvodnění, přepjatě formalistický výklad apod.). Nic takového však v nyní projednávané věci zjištěno nebylo.
Stěžovatel do značné míry pomíjel, že v řízení před obecnými soudy nebylo primárně řešeno, komu z rodičů má být dítě svěřeno do výchovy, nýbrž zda došlo k podstatné změně poměrů, jež by opodstatňovala změnu dosavadního rozhodnutí o výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud má za to, že krajský soud se touto klíčovou otázkou řádně zabýval, přičemž logicky a srozumitelně vyložil, proč ke změně výchovného prostředí nepřistoupil. Vypořádal se přitom důsledně se všemi relevantními skutečnostmi, včetně znaleckých posudků i námitek vznášených stěžovatelem. Ústavní soud k výtkám stěžovatele, týkajícím se nerespektování příslušné judikatury, podotýká, že primární východisko při rozhodování o péči o dítě představuje nepochybně premisa, že v nejlepším zájmu dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) ovšem Ústavní soud vyjádřil názor, že pojem "v péči obou rodičů" neznamená paušalizaci (upřednostnění) střídavé péče jakožto základního východiska při rozhodování o výchově dětí, a že žádoucího stavu lze dosáhnout i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, je-li současně odpovídajícím způsobem upraven styk dítěte s druhým rodičem (úprava "širokého" styku). Za situace, kdy má stěžovatel zajištěn široký styk s nezletilou a kdy nařízení střídavé výchovy bránily přetrvávající vyhrocené vztahy mezi rodiči, přičemž krajský soud dospěl k názoru, že tento problém je oboustranný, tzn., nejedná se o případ, kdy by za nedostatek komunikace byl odpovědný jen jeden z rodičů, se závěr o zachování stávajícího výchovného modelu jeví z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný. Ústavní soud upozorňuje, že tímto usnesením nemíní nijak předjímat případnou budoucí úpravu vztahů k nezletilé, nýbrž toliko konstatuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí v danou chvíli z hlediska ústavněprávního obstojí.
Co se týče návrhu stěžovatele na určení bydliště nezletilé, krajský soud uvedl, že bydliště nezletilé bylo stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č. j. 40 Nc 6/2014-269 ze dne 27. 5. 2014, kterým byla nezletilá svěřena do péče matky. Z tohoto důvodu potvrdil výrok soudu prvního stupně, jímž byl návrh stěžovatele zamítnut. Jak patrno, obecné soudy prostřednictvím napadeného výroku fakticky určily jako místo bydliště nezletilé aktuální bydliště matky, v němž se tato zdržovala již před vydáním rozhodnutí soudu o svěření nezletilé do její péče. Ústavní soud má za to, že za daných okolností, kdy obecné soudy věcně vyjádřily názor na místo bydliště nezletilé, je otázka přesné formulace výroku otázkou ryze formální, jež postrádá praktický význam a tím i příslušné ústavněprávní konsekvence. Ústavní soud ovšem upozorňuje, že rozhodnutí obecných soudů nelze v žádném případě interpretovat tak, že matka může v budoucnu libovolně určovat bydliště nezletilé. Ke změně bydliště nezletilé na jinou adresu, než která je uvedena v rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 40 Nc 6/2014-269 ze dne 27. 5. 2014, je nutný souhlas obou rodičů. V případě jejich neshody bude nutné, aby o bydlišti nezletilé rozhodl v souladu s §877 občanského zákoníku soud.
Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu