ECLI:CZ:US:2006:1.US.114.06.1
sp. zn. I. ÚS 114/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti F. K., zast. Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2005, č.j. 28 Cdo 2051/2005-295, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 16.3.2005, č.j. 18 Co 552/2004-248, a proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 25.6.2004, č.j. 6 C 72/2002-211, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a Ing. J. H, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") ve věci jeho žaloby o určení, že je vlastníkem nemovitostí v žalobě blíže specifikovaných. V návrhu na zahájení řízení nejprve popisuje výsledek sporu (zamítnutí jeho žaloby okresním soudem, potvrzení zamítavého rozsudku krajským soudem a odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem) a následně obsáhle polemizuje s rozhodnutími obecných soudů. Tvrdí, že tyto soudy svými rozhodnutími porušily především čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále též čl. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), a to řadou svých pochybení, např. vyslovením nepřípustnosti dovolání, neposkytnutím ochrany jeho základním právům, tím, že nerozhodoval senát, který dle rozvrhu práce rozhodovat měl, odmítnutím předložit Soudnímu dvoru navrženou předběžnou otázku, tím, že nerozhodovaly skutečně nezávislé soudy a nezávislí soudci atd. Svoje tvrzení o porušení základních práv podrobně zdůvodňuje, přičemž nejdříve upozorňuje na svoji nezletilost v době vydání vyhlášky ONV Chrudim, z čehož vyvozuje nezbytnost svého zastoupení v konfiskačním procesu, a tuto záležitost považuje za důvod přístupnosti jeho dovolání, jakož i příčinu porušení základních práv. Posléze snáší argumenty k tvrzení o porušení rovnosti v právech, ochrany dítěte, práva na spravedlivý proces, práva na zákonného soudce.
V další části podání stěžovatel zopakoval, že v řízení před dovolacím soudem uplatnil "návrh na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku podle článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství". Šlo o otázku týkající se možnosti přenesení rozhodovací pravomoci v konkrétní věci na soudy jiného členského státu, pokud soudci určitého členského státu ztratí svoji nezávislost a nestrannost. Dovolací soud jeho návrhu nevyhověl a tím porušil jeho právo na přístup k soudu a na soudní ochranu. Protože stěžovatel má za to, že potřeba předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru nadále trvá, navrhl Ústavnímu soudu, aby Soudní dvoru byla předložena otázka tohoto znění:
Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o Evropské unii, případně jinde v právu Evropské unie, výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát Evropské unie k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nezávislost a tím i nestrannost?
Pokud bude znít odpověď kladně, je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství/domicil osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státě unie?
Pokud odpověď Evropského soudního dvora bude znít i tentokráte kladně, je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu toho státu, jehož je osoba občanem, nebo kde má domicil?
a do rozhodnutí o ní bylo řízení o ústavní stížnosti přerušeno. V této souvislosti obsáhle vysvětluje svoje stanovisko, že v jeho věci nerozhodovaly ani nezávislé soudy ani nezávislí soudci, a že toto hodnocení se vztahuje na obecné soudy všech stupňů.
Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1.11.2005 sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.) a ztotožňuje se s odlišným stanoviskem soudců Wagnerové a Výborného. V této souvislosti upozornil na odlišné nálezy Ústavního soudu ze dne 3.6.2004 ve věci sp.zn. III. ÚS 50/04 a ze dne 8.6.2005, ve věci sp.zn. II. ÚS 504/04, , které jsou s tímto stanoviskem v rozporu, a vyslovil překvapení, že příslušní soudci hlasováním pro přijetí stanoviska popřeli závěr přijatý ve vlastním nálezu.
Na základě uvedených tvrzení stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Znění příslušných článků Listiny, Úmluvy, Ústavy, Smlouvy o Evropské unii a Paktu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Ćl. 32 odst. 1 Listiny:
Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 1 Listiny:
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii:
Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod, zásadách, které jsou společné členským státům.
Čl. 14 Paktu:
1. Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho části z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tyto minimální záruky:
a) má být neprodleně a podrobně informován v jazyce, jemuž rozumí, o povaze a důvodu obvinění proti němu;
b) má mít dostatek času a možností pro přípravu své obhajoby a aby se mohl spojit s obhájcem podle své vlastní volby;
c) má být souzen bez zbytečného odkladu;
d) má být souzen za své přítomnosti a obhajovat se osobně nebo prostřednictvím obhájce, kterého si sám zvolí; má být poučen o svých právech a má mu být poskytnuta právní pomoc v každém případě, kdy toho zájmy spravedlnosti vyžadují, a aniž by v takovém případě sám platil náklady, jestliže nemá dostatečné prostředky k úhradě;
e) má mu být dána možnost, aby provedl výslech nebo dal provést výslech svědků proti sobě a aby měl možnost účasti a výslechu svědků svědčících v jeho prospěch za stejných podmínek jako u svědků svědčících proti němu;
f) má se mu dostat pomoci tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku nebo nemluví jazykem, jehož se užívá u soudu;
g) nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu.
4. V trestním řízení proti mladistvým se vezme v úvahu jejich věk a skutečnost, že je žádoucí usilovat o jejich nápravu.
5. Každý, komu bylo dokázáno, že se dopustil trestného činu, má právo, aby důkazy a rozsudek byly přezkoumány vyšším soudem.
6. Jestliže bylo někomu dokázáno spáchání trestného činu a jestliže byl později tento důkaz vyvrácen nebo byl zproštěn obžaloby na základě toho, že nějaká nová skutečnost přesvědčivě ukazuje, že výrokem soudu byl porušen zákon, poskytne se tomu, kdo byl potrestán na základě takového důkazu, náhrada podle zákona, pokud se nedokáže, že včasné uvedení ve známost dříve neznámé skutečnosti nejde zcela nebo částečně na vrub této osoby.
7. Trestní stíhání nelze zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž čin skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl obžalovaný uznán vinným nebo jímž byl obžaloby zproštěn.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, stěžovatel se žalobou u okresního soudu domáhal určení, že je vlastníkem souboru nemovitostí v kat. úz. Heřmanův Městec, o nichž tvrdil, že je nabyl z titulu dědického práva po svém otci. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel pozbyl svého vlastnického práva konfiskací majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., a proto žalobu zamítl. Rozsudek soudu I. stupně napadl stěžovatel odvoláním, které krajský soud neshledal opodstatněným, a prvostupňový rozsudek potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné; současně odůvodnil, že mu nevzniklo oprávnění či povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství se žádostí o řešení předběžné otázky.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) obč. soudního řádu určení tvrzeného vlastnického práva, je však notorietou, že úspěšnost takové žaloby je závislá - kromě jiného - na existenci naléhavého právního zájmu a na unesení důkazního břemene žalobcem.
Odborné veřejnosti, a konečně též právnímu zástupci stěžovatele, je známo, že plénum Ústavního soudu dne 1.11.1005 přijalo stanovisko sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) obč. soudního řádu, a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Tímto stanoviskem je vázán též I. senát Ústavního soudu při rozhodování této ústavní stížnosti. Poukaz stěžovatele na údajné, s tímto stanoviskem rozporné (a jemu časově předcházející) nálezy na tom nemůže nic změnit, neboť účelem stanoviska je právě sjednotit případně rozpornou judikaturu Ústavního soudu.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva, v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení, před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné, a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně, určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco v prvním případě je dána aktivní legitimace na takovém určení, ve druhém ji dovodit nelze. Nejsou tedy splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález ve věci sp.zn. II. ÚS 14/04). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zcela opomíjí, že provádění jím navržených důkazů by muselo být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, protože by se tu hodnotily skutečnosti staré desítky let (srov. nález ve věci sp.zn. I. ÚS 98/04). Typickým příkladem jsou i stěžovatelem namítané "opomenuté" důkazy a skutečnosti, které nebyly údajně obecnými soudy v jeho věci vztahy v úvahu a které není možné po šesti desetiletích, které od té doby uplynuly, v jakémkoliv představitelném procesu smysluplně provést. Eventuálním vyhověním určovací žalobě by se ve skutečnosti protiústavně zasáhlo do vlastnického práva vedlejšího účastníka. Jak totiž ve stanovisku sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 Ústavní soud uvedl, "Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů".
Ústavní soud dále upozorňuje, že podle vlastní judikatury nemůže svým právním názorem nahradit právní závěr Nejvyššího soudu o tom, zda v daném případě šlo či nešlo o rozhodnutí zásadního právního významu. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které: "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález ve věci sp.zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věci sp.zn. III. ÚS 116/94, usnesení ve věci sp.zn. III. ÚS 280/03 a mnohé další). Z tohoto pohledu jsou výtky zaměřené vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu bezpředmětné. Ústavní soud v případech usnesení Nejvyššího soudu, jimiž jsou odmítána tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, ale pouze "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejich změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod" - viz nález ve věci sp.zn. Pl. ÚS 1/03, publikován pod č. 153/2004 Sb.). Těmto požadavkům napadené usnesení Nejvyššího soudu v této věci vyhovělo více než dostatečně.
K tvrzení, že stěžovatel byl v řízení před Nejvyšším soudem odňat svému zákonnému soudci, Ústavní soud odkazuje na vysvětlení Nejvyššího soudu, stěžovateli známé též z jeho dalších obdobných věcí rozhodovaných Nejvyšším soudem a Ústavním soudem, podle něhož k projednávání věci byl příslušný senát 28 Cdo, který je rozvrhem práce povolán k rozhodování v restitučních věcech. Pokud Nejvyšší soud vyhodnotil věc stěžovatele jako restituční a následně tuto věc svěřil senátu 28 Cdo, není na takovém postupu nic protiústavního.
Ve zbývajících argumentech pak Ústavní soud plně odkazuje na citované stanovisko sp.zn. Pl. ÚS 21/05 a na nález ve věci sp.zn. II. ÚS 14/04.
Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelovu návrhu na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem prejudiciálního řízení před ESD je podle čl. 234 Smlouvy o založení ES posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Stěžovatelův návrh tento účel nesplňuje, proto by předložení věci ESD postrádalo jakýkoliv smysl. Ústavní soud dále připomíná, že jurisdikce ESD v předběžných otázkách týkajících se Smlouvy o EU je omezená. Podle čl. 46 této smlouvy je ESP příslušný rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se pouze některých taxativně vymezených oblastí působnosti Unie. Do tohoto okruhu otázek sice spadá i čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU, avšak pouze ve vztahu k jednání orgánů Unie a s tím, že čl. 6 stanoví obecnou povinnost Unie respektovat zásady svobody, demokracie a ochrany lidských práv a základních svobod a právního státu a ctít základní práva vyplývající z Úmluvy a ta, která vyplývají z ústavních tradic členských států. K otázce, kterou formuloval stěžovatel a jež se týkala posouzení příslušnosti soudů k rozhodování o jeho žalobách, by ESD v rámci řízení o posouzení předběžné otázky nebyl příslušný, neboť není v jeho pravomoci rozhodovat a určovat přímo příslušnost vnitrostátních soudů. Shodné argumenty lze uvést též ke stěžovatelově výtce, že jím formulovanou otázku nepředložil Evropskému soudnímu dvoru Nejvyšší soud.
K námitce nedostatku nezávislosti obecných soudů a jejich soudců Ústavní soud připomíná, že jeho dosavadní judikatura, stejně jako judikatura Evropského soudu pro lidská práva, je založena na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, avšak nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušeného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. nález ve věci sp.zn. I. ÚS 371/04). To znamená, že pochybnosti musí být určitým způsobem objektivizovány v tom směru, že existují a účastníkem jsou tvrzeny jisté objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna. Přitom stěžovatel za tyto skutečnosti považuje komentáře představitelů moci zákonodárné a moci výkonné týkající se rozhodování soudů v jeho věcech a ingerenci ministerstva spravedlnosti v podobě požadavku na poskytování informací o řízeních, jichž je stěžovatel účastníkem. K tomu Ústavní soud již v předešlých rozhodnutích o stěžovatelových ústavních stížnostech uvedl, že v právním státu jsou nepřípustné aktivity některých politiků, ať už měly v minulosti podobu veřejných projevů nebo se i jinak zaměřovaly na vytvoření negativní atmosféry o stěžovatelových návrzích před obecnými soudy nebo by se jednalo přímo o pokusy ingerovat do takových řízení; z tohoto hlediska považuje aktivity ministerstva spravedlnosti za neslučitelné s principem dělby moci. Nicméně Ústavní soud (viz usnesení ze dne 28.2.2006, sp.zn. II. ÚS 71/06 a navazující) zároveň poznamenal, že takové aktivity výkonné moci ještě nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudců v konkrétních řízeních Případné politické ovlivňování spočívající ve veřejných projevech politiků, jakkoliv je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelné, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující automaticky nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Pokud by stěžovatel chtěl prokázat, že tvrzený tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníkovi řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost zpochybňuje, tj. musel by existovat užší vztah mezi konkrétními projevy politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci, což stěžovatel neučinil.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu