ECLI:CZ:US:2008:1.US.116.08.1
sp. zn. I. ÚS 116/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 8 To 442/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení, kterým Městský soud v Praze, jako soud odvolací, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 7. 2007, sp. zn. 4 T 11/2005, a nařídil, aby trestní věc stěžovatele byla projednávána v jiném složení senátu podle §262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen tr. ř.). Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím (ve výroku o nařízení projednání věci v jiném složení senátu) byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiloženého usnesení městského soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je, na základě obžaloby obvodního státního zástupce, stíhán jako obviněný z trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Z podnětu odvolání státního zástupce byl tento rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2006. Dalším rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 3. 2006 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odložením na zkušební dobu čtyř let. K odvolání stěžovatele byl i tento rozsudek zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2006. Dalším, v pořadí již třetím, rozsudkem téhož obvodního soudu, ze dne 9. 7. 2007, byl stěžovatel zproštěn obžaloby. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze usnesením napadeným touto ústavní stížností poslední rozsudek obvodního soudu zrušil a věc nařídil projednat v jiném složení senátu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. Stěžovatel má za to, že Městský soud v Praze přikročil k tomuto rozhodnutí proto, aby dosáhl jiného hodnocení důkazů ze strany obvodního soudu, čímž zasáhl do jeho základních práv a svobod, zejména do práva na zákonného soudce, aniž by pro takový postup byly dány důvody.
Ústavní soud neshledal ve věci takové pochybení, které by dosáhlo ústavněprávní úrovně. Jak vyplývá z napadeného usnesení městského soudu, i z jeho vyjádření k ústavní stížnosti, důvodem postupu podle §262 tr. ř. (tj. nařízení projednání věci v jiném složení senátu) nebyla snaha docílit, aby nalézací soud hodnotil důkazy v souladu s názorem odvolacího soudu, jak předkládá stěžovatel, ale snaha zajistit stěžovateli spravedlivý proces, neboť v průběhu řízení před stávajícím senátem došlo k opakovaným pochybením, která nebyla odstraněna a odůvodnění předcházejících rozsudků neměla požadované náležitosti.
Ústavní soud tedy neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu odvolacího soudu při vydání napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace obecného práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, resp. některé z ústavních kautel.
Nutné poznamenat, že v tomto případě není relevantní stěžovatelův odkaz na judikaturu Ústavního soudu, neboť městský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a opíral se přitom o platné právní předpisy, jejichž aplikace na předmětnou věc nepostrádá racionální základnu. S ohledem na to, že stěžovatelem zpochybněný postup soudu není příkladem svévole ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, není namístě vyslovení protiústavnosti právního závěru odvolacího soudu.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud tedy dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu