ECLI:CZ:US:2008:1.US.1175.08.1
sp. zn. I. ÚS 1175/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Ostravě-Moravská Ostrava, Husova 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. února 2008 č. j. 3 Cmo 416/2007-211 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2007, č. j. 14 Cm 177/2005-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně došlo k porušení čl. 1 Listiny a to v porušení základní právní zásady rovnosti subjektů, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že shora uvedeným usnesením soud prvního stupně rozhodl tak, že nepřipustil vstup vedlejšího účastníka společnosti XIO.CZ a.s., IČ: 26226260 do řízení. Stěžovatelka jako žalobkyně v průběhu řízení navrhla, aby soud připustil vstup společnosti XIO.CZ a.s., do řízení, a tato se svým vstupem na straně žalobce souhlasila. Žalovaný vznesl námitku proti vstupu společnosti XIO.CZ a.s. do řízení s odůvodněním,, že nemůže mít zájem na výsledku řízení. Námitku proti vstupu společnosti XIO.CZ a.s. do řízení podal teprve po poučení soudu, jež ho nepřípustně upozornil, že dosud nepodal námitku proti vstupu vedlejšího účastníka do řízení. Soud vyhověl vznesené námitce a rozhodl, že se nepřipouští přistoupení vedlejšího účastníka do řízení. Stěžovatelka namítala, že po dobu od 11. května do 21. září 2007 bylo se společností XIO.CZ a.s. jednáno jako s účastníkem řízení a že má společný zájem na výsledku řízení, aby nemusela samostatně žalovat na plnění, postačí se připojit k žalobě stěžovatelky.
Stěžovatelka uvedla, že řízení před obecnými soudy neprobíhalo spravedlivě, právní zástupce žalovaného byl v rozporu s ustanoveními o. s. ř. nepřípustně poučen. Postupem soudu byla stěžovatelka zkrácena na svých základních právech, zejména tím, že došlo k porušení zásady rovnosti účastníků před soudem a dále došlo k porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, když dle názoru stěžovatelky zvýhodnil postavení žalovaného a námitce soud vyhověl i přes to, že byla uplatněna opožděně
K odvolání stěžovatelky odvolací soud usnesení soudu prvého stupně, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, projednal věc bez nařízení ústního jednání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto napadené rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelce odvolací soud podal poučení, že dovolání k Nejvyššímu soudu v daném případě není přípustné.
Ústavní soud dle tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti i dotazem na kancelář Městského soudu v Praze zjistil, že stěžovatelka napadla výše uvedená rozhodnutí i dovoláním. Stěžovatelka podala "blanketní" dovolání a současně požádala o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení; ten jí byl ustanoven Městským soudem v Praze dne 14. května 2008 sp. zn. 14 Cm 177/2005. Z připojené kopie doplnění dovolání ze dne 26. května 2008, které bylo doručeno Městskému soudu v Praze dne 28. května 2008, tedy v zákonné lhůtě jeho přípustnost stěžovatelka dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Argumenty uvedené v dovolání byly po věcné i formální stránce shodné s argumenty, o něž se opírá i ústavní stížnost. Nejvyšší soud dosud o věci stěžovatelky nerozhodl. V souzené věci tedy stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy současně podala i dovolání k Nejvyššímu soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu České republiky. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy Česká republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatelka podala dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě z důvodu procesní opatrnosti, a tedy zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. S ohledem na princip subsidiarity musí být také rozhodnutí dovolacího soudu napadeno ústavní stížností. Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) .
V Brně dne 2. července 2008
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj