ECLI:CZ:US:2001:1.US.120.99
sp. zn. I. ÚS 120/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti J. T., zastoupené advokátem Mgr. M. S., proti rozhodnutí Okresního úřadu Tachov - okresního pozemkového úřadu ze dne 28. 3. 1997, sp. zn. RPÚ/R/5039/208,724/97-72/9, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 172/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní úřad Tachov - Okresní pozemkový úřad (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 28. 3. 1997, sp. zn. RPÚ/R/5039/208,724/97-72/9, rozhodl, že stěžovatelka J. T. není vlastníkem nemovitostí v k.ú. N., které v katastru nemovitostí jsou evidovány jako dům čp. 14 se stavební parcelou č. 21 o výměře 1031 m2 a část parcely č. 69 o výměře 1721 m2 (dále jen "nemovitosti A").
V odůvodnění rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že stěžovatelka - jako dcera původních přídělců J. M. a A. M.- uplatnila dne 23. 12. 1992 podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), restituční nárok na vydání zemědělského majetku (pozn. v tomto restitučním návrhu uvedeném o celkové výměře 12 ha). Pozemkový úřad předchozím rozhodnutím ze dne 19. 1. 1995, sp. zn. RPÚ/R/2435/95-72/9, rozhodl o vlastnictví zemědělské půdy o výměře 11,5934 ha. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uplatnila restituční nárok po svých rodičích, nemohla být tímto rozhodnutím řešena otázka vlastnictví nemovitostí A, neboť tyto nemovitosti zůstaly původním přídělcům ve vlastnictví a v důsledku jejich úmrtí přešly rozhodnutím státního notářství o projednání dědictví do vlastnictví synů přídělců M. M. a J. M., každému jednou polovinou. A. M. a J. M. (zastoupení - pro nedostatek způsobilosti k právním úkonům - opatrovnicí) prodali kupní smlouvou ze dne 28. 2. 1977 nemovitosti A bývalému Státnímu statku o.z. B.. Pozemkový úřad v odůvodnění dále uvedl, že stěžovatelka dne 27. 7. 1995 (tedy po termínu daném zákonem č. 229/1991 Sb.) doplnila uplatněný restituční nárok po rodičích také na majetek (nemovitosti A) po bratrech A. M. (zemřelém dne 17. 2. 1992) a J. M. (zemřelém dne 11. 12. 1994). Oba původní vlastníci zemřeli v době, kdy platil zákon č. 229/1991 Sb. a mohli (i v zastoupení) restituční nárok uplatnit. Stěžovatelka sama měla možnost v termínu daném zákonem uplatnit restituční nárok na majetek po A. M., který zemřel dne 17. 2. 1992. Dále pozemkový úřad konstatoval, že "při přechodu na stát dům čp. 14 neměl charakter zemědělské usedlosti, a proto paní T. nemůže být ani oprávněnou osobou podle §4 zákona č. 229/1991 Sb.", a že ohledně nemovitostí A, na které stěžovatelka uplatnila dodatečný restituční nárok, došlo dne 6. 10. 1995 mezi povinnou osobou Státním statkem C., s.p., a stěžovatelkou k sepsání dohody o jejich vydání. Pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 5. 12. 1995, č.j. RPÚ/R/3824/1474/95-72/9, uzavřenou dohodu s odkazem na ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. neschválil. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala ke Krajskému soudu v Plzni, který rozhodnutím ze dne 30. 12. 1996, sp. zn. 30 Ca 614/95, rozhodnutí pozemkového úřadu o neschválení dohody potvrdil a věc vrátil pozemkovému úřadu k rozhodnutí ve věci.
V další části tohoto odůvodnění pozemkový úřad uvedl, že stěžovatelka u pozemkového úřadu uplatnila dne 14. 5. 1996 na základě zákona č. 30/1996 Sb. další nárok na vydání majetku patřícího původním přídělcům J. M. a A. M. včetně nemovitostí A, které A. M. a J. M. (v zastoupení) kupní smlouvou ze dne 28. 2. 1977 prodali bývalému Státnímu statku B., o.z. Pozemkový úřad dále konstatoval, že nárok na vydání nemovitostí mohli (i v zastoupení) uplatnit A. M. (zemřelý dne 17. 2. 1992) a J. M. (zemřelý dne 11. 12. 1994). Stěžovatelka v dodatečně uplatněném nároku poukázala na to, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, uvedla, že již deset let žije na ubytovně (byt, který měla v Habartově předala majiteli) a domnívala se proto, že v době prvého uplatnění nároku (tj. dne 23. 12. 1992) "neměla trvalý pobyt". Pozemkový úřad konstatoval, že stěžovatelka měla v období od 17. 2. 1992, tj. od smrti bratra M. M., do 31. 1. 1993, tj. do konce zákonné lhůty k uplatnění restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., možnost tento nárok uplatnit, neboť v této době měla trvalý pobyt na území České republiky a "neměla žádnou zákonnou překážku k uplatnění nároku". Pozemkový úřad proto rozhodl, že stěžovatelka není vlastníkem nemovitostí A.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Pzni bylo k opravnému prostředku stěžovatelky citované rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzeno.
V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Plzni především konstatoval, že stěžovatelka nesporně neprokázala, že by řádně a včas uplatnila v zákonné lhůtě, tj. do 31. 1. 1993, nárok na vydání nemovitostí A. Jediným podáním dokumentujícím nesporné a zřetelné uplatnění stěžovatelčina nároku na vydání nemovitostí, jež náležely jako původním vlastníkům bratrům stěžovatelky A. M. a J. M., byla listina doručená pozemkovému úřadu dne 27. 7. 1995. Tímto podáním stěžovatelka "doplnila původní restituční žádost z ledna 1993" po svých rodičích a žádala o vydání majetku, který náležel jejím bratrům J. a A. Míkovým a jenž přešel na Státní statek B.. Takto uplatněný restituční nárok byl ovšem uplatněn po uplynutí původní zákonné lhůty končící dne 31. 1. 1993 a neuplatněním práva v této lhůtě také právo na vydání nemovitostí A zaniklo.
Krajský soud v Plzni se dále zabýval tím, že stěžovatelka se domáhá zařazení do okruhu osob, které nebyly do 31. 1. 1993 oprávněnými osobami pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu. Toto tvrzení krajský soud považoval za účelové a právní úpravou nepodložené, neboť stěžovatelka byla v době běhu zákonné lhůty pro uplatnění nároku (končící dne 31. 1. 1993) hlášena k trvalému pobytu v Habartově, R. 83, okres Sokolov (pozn. odvolací soud konstatovala, že šetřením pozemkového úřad bylo u Centrální evidence obyvatelstva u Ministerstva vnitra ČR ověřeno, že stěžovatelka byla od 15. 4. 1970 do dne podávání informace, tj. do 21. 3. 1997, trvale hlášena na výše uvedené adrese a od 29. 4. 1996 do 29. 4. 2001 k přechodnému pobytu v Mariánských Lázních, Š. 582/9B). Krajský soud uvedl, že pokud se v místě trvalého pobytu stěžovatelka nezdržovala, bylo její povinností tuto skutečnost dát do souladu se zákonem č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů. Krajský soud současně poukázal na skutečnost, že trvalý pobyt není zakládán formálním přihlášením se k trvalému pobytu v souladu s uvedeným zákonem, neboť tento úkon má charakter ryze evidenční a trvalý pobyt občana je dán nikoli splněním formálního znaku, ale naplněním znaků materiálních, ke kterým náleží skutečný pobyt občana na konkrétním místě s úmyslem se zde trvale zdržovat, pracovat a pobývat. Stěžovatelka proto nemohla vycházet z předpokladu, že znak trvalého pobytu nesplňovala. Proto také na ni nelze vztáhnout prodloužení lhůt k uplatnění restitučních nároků, které vyplývá z ustanovení §13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. (pozn.: podle něhož "právo na vydání nemovitosti podle §6 citovaného zákona může po 31. 1. 1996 uplatnit oprávněná osoba, která nebyla do 31. 1. 1993 nebo do 1. 9. 1993 oprávněnou osobou pouze proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu, do šesti měsíců ode dne, kdy toto právo mohla uplatnit poprvé, jinak toto právo zaniká").
Krajský soud v Plzni konečně uvedl, že závěry pozemkového úřadu o opožděnosti uplatněného restitučního nároku stěžovatelkou, které krajský soud rovněž akceptuje, není možné zvrátit poukazem na preambuli zákona č. 229/1991 Sb. či na nezbytnost dosažení obecné spravedlnosti. Zákonné podmínky uplatnění restitučního nároku podle citovaného zákona jsou upraveny pozitivním právem a jejich nerespektování by bylo protiprávní. Odklonem od zákonných hmotněprávních podmínek založených tímto restitučním zákonem - byť v zájmu obecné spravedlnosti - by se krajský soud dostal do rozporu se zásadou rovnosti občanů před zákonem. Z uvedených důvodů krajský soud argumentaci stěžovatelky shledal za neopodstaněnou a napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 172/97, napadla stěžovatelka ústavní stížností, kterou (v souvislosti s měnícím se právním zastoupením doplňovala). V ní zejména uvedla, že v řízení provedené důkazy nebyly správně zhodnoceny, nebyly provedeny všechny potřebné důkazy a proto ve věci soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Podle názoru stěžovatelky krajský soud porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), které stanoví právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a dále čl. 90 Ústavy ČR, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Podle tvrzení stěžovatelky krajský soud "neprovedl důkaz zprávou Ministerstva zemědělství - Ústřední pozemkový úřad ze dne 22. 9. 1997, č.j. 1260/97-3152, zprávou z místa evidovaného trvalého pobytu, zda-li jsem zde měla možnost bydlet a fakticky zde bydlela, i když předmětné důkazy byly v průběhu řízení navrženy", čímž došlo i k porušení ustanovení §120 o.s.ř. Postupem soudu prý současně došlo k porušení čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny, kde je zakotveno právo každého vlastnit majetek. Stežovatelka poukázala na skutečnost, že její rodiče byly původními vlastníky předmětných nemovitostí a že otázka včasnosti uplatnění nároku a právního posouzení výzvy na vydání nemovitostí A byla soudem nesprávně posouzena (nepostupoval dle ustanovení §120 odst. 1 a §132 o.s.ř.), neboť "žádost o vydání restitučního nároku byla mnou zpracována za pomoci úředníků pozemkového úřadu" a "žádost se týkala celé zemědělské usedlosti". V doplnění ústavní stížnosti ze dne 31. 3. 1999 (a také v doplnění ze dne 29. 4. 1999) stěžovatelka dodala, že při uplatnění restitučního nároku vyplnila oficiální formulář předložený pozemkovým úřadem a v kolonce "původní vlastník" uvedla své rodiče J. a A. M., kteří "skutečně byli původními vlastníky dotčených nemovitostí. Jako předmět vydání stěžovatelka uvedla celou zemědělskou usedlost č. 14 v k.ú. N. " (v doplnění z 29. 4. 1999 prohlásila, že rodiče Jaroslav a M. M. byli skutečnými původními vlastníky "celé zemědelské usedlosti v N. .č. 14, kdy tato usedlost zahrnovala celé hospodářství"). Stěžovatelka uvedla, že nemovitosti A původně patřily k zemědělské usedlosti čp. 14 a k přídělu č. 11, a prohlásila, že k nemovitostem A uplatnila nárok řádně a včas. Poukázala také na skutečnost, že v daném případě je "právně relevantní vymezení předmětu podání" a případné nesprávné označení původních vlastníků je možno kdykoliv v průběhu řízení napravit, což také učinila. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. 4. 1999 uvedla, že "oficiální formuláře předložené jak na Státním statku K. tak na Okresním pozemkovém úřadu v Tachově za ni vyplňoval pracovník Státního statku v K., který měl na starosti vyřizování restitučních podání. Stěžovatelka tak neměla žádné pochybnosti o tom, že podané restituční výzvy jsou po formální stránce v pořádku". Stěžovatelka se proto domnívá, že pozemkový úřad jako orgán státní správy pochybil, když nedostatky ve své vlastní práci přičetl na její vrub, neboť měl-li jiný názor na obsah uplatněného restitučního nároku, než v jakém utvrzoval stěžovatelku tím, že pro restituční nároky ji nechal vyplnit úřadem připravený formulář, pak měl postupovat ve smyslu §3 odst. 2, §19 odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb. (správní řád) a vyzvat stěžovatelku, aby svůj restituční návrh uplatnila resp. opravila tak, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěla v řízení újmu. Takové pomoci se prý stěžovatelce nedostalo, byla ubezpečována, že podání je v pořádku a správní orgán prý rovněž nepostupoval v souladu s ust. §3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., tj. tak, aby se věcí zabýval včas a bez zbytečných průtahů. Stěžovatelka proto namítla, že v důsledku toho, že orgán státní správy "posoudil restituční návrh stěžovatelky bez ohledu na jeho skutečný obsah požadovaný předtištěným formulářem, zkrátil svým rozhodnutím stěžovatelku v jejím právu vlastnit majetek, na který měla ve smyslu zák. č. 229/91 Sb. zákonné právo" a omezil ji tak v jejím základním právu ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, když jí nepřiznal právo vlastnit majetek, na který svůj nárok řádně a včas uplatnila.
Stěžovatelka rovněž vyjadřila názor, že "další dopis adresovaný správnímu orgánu nelze posuzovat jako novou žádost, ale pouze jako upřesnění původní žádosti". V případě, že by soud s touto "konstrukcí nesouhlasil", stěžovatelka poukazuje na ustanovení §13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., který (poznámka: na základě novelizace provedené zákonem č. 30/1996 Sb.) dává možnost oprávněné osobě, jež v rozhodné době nesplňovala podmínku trvalého pobytu, aby uplatnila právo na vydání nemovitosti podle §6 zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatelka se domnívá, že pod uvedené ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. lze podřadit také posouzení trvalého pobytu její osoby. Stěžovatelka též poukázala na skutečnost, že dohodu o vydání nemovitostí A s ní uzavřela povinná osoba, vyjadřila pochybnosti o originárním původu "sepsané žádosti" a podpisu na ní.
Stěžovatelka konečně uvedla, že po bratru A. M., který nezanechal závět, dědila jako dědička ze zákona a rovněž poukázala na prohlášení soudem ustanovené opatrovnice bratrů A. a J. M. A. S. ze dne 26. 8. 1993, v němž potvrdila, že Státní statek B. pro nedostatek bytů naléhal na její souhlas s podpisem kupní smlouvy týkající se nemovitostí, což (opatrovnice) následně učinila. Podle názoru stěžovatelky byla tedy tato smlouva podepsána v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a proto jí vznikl nárok na vydání nemovitostí A v souladu s ustanovením §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Podle tvrzení stěžovatelky se však tyto skutečnosti v průběhu soudního řízení nezkoumaly, neboť soud dospěl k závěru, že stěžovatelka na nemovitosti A nárok neuplatnila včas.
Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 172/97, a rozhodnutí Okresního úřadu Tachov - okresního pozemkového úřadu ze dne 28. 3. 1997, sp. zn. RPÚ/R/5039/208,724/97-72/9, zrušil.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Plzni a dále Okresní úřad Tachov - okresní pozemkový úřad. Vedlejší účastníci řízení Pozemkový fond ČR a Státní statek K., st. p., se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvedl, že předmětem restitučního nároku stěžovatelky bylo vydání nemovitostí zahrnujících zemědělskou usedlost čp. 14 se st. p. č. 21, se zahradou parc. č. 69 a se souborem dalších zemědělských pozemků o výměře přibližně 12 ha v k.ú. N. Původní přídělové nemovitosti nabyli jako přídělci rodiče stěžovatelky J. M. a A. M. Tento majetek přecházel postupem doby na stát dvojím - časově odděleným způsobem. V prvém případě původní přídělci darovací smlouvou převedli zemědělské pozemky na "tehdejší Státní statek C.", přičemž zůstali vlastníky usedlosti čp. 14 se st. p. č. 21 a částí zahrady parc. č. 69 (pozn. výše a i nadále označované jako "nemovitosti A"). Nemovitosti A zůstaly původním přídělcům až do jejich smrti; vypořádáním dědictví přešly do vlastnictví synů přídělců M. M. a J. M., kteří je následně na základě kupní smlouvy z 28. 2. 1977 prodali Státnímu statku B.. Krajský soud uvedl, že pozemkový úřad na základě uvedených skutkových zjištění koncipoval svůj právní názor na otázku způsobu a včasnosti nároku uplatněného stěžovatelkou na vydání nemovitostí podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Krajský soud v Plzni dále poukázal na to, že stěžovatelka v řízení o podaném opravném prostředku nenamítala neúplnost skutkových zjištění před správním orgánem. Krajský soud vycházel ze zjištění, že stěžovatelka uplatnila dne 28. 12. 1992 u pozemkového úřadu nárok na vydání zemědělského majetku původně náležejícího jejím rodičům J. M. a A. M. a její následné podání doručené pozemkovému úřadu dne 27. 7. 1995 posoudil jako samostatné uplatnění dalšího nároku na vydání nemovitostí, tentokráte převedených z vlastnictví bratrů stěžovatelky na Státní statek B. (pozn. tj. nemovitostí A). K otázce včasnosti tohoto následně uplatněného nároku stěžovatelkou zaujal krajský soud právní názor v rozsudku napadeném ústavní stížností a na tento názor odkázal.
K samotným důvodům ústavní stížnosti krajský soud uvedl, že v řízení nepostupoval podle ust. §120 o.s.ř., neboť řízení o opravném prostředku podle části páté, hlavy třetí o.s.ř. je ovládáno principem kasačním a soud přezkoumává pouze zákonnost rozhodnutí správního orgánu vycházeje přitom ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí. Soudu proto nepřísluší provádět nové důkazy a tyto důkazy vlastní činností hodnotit, neboť "by tím nahrazoval činnost správního orgánu a protiústavně by zasahoval ze sféry moci soudní do sféry moci výkonné". Z tohoto důvodu krajský soud neporušil ust. §120 odst. 1 a §132 o.s.ř. Krajský soud proto konstatoval, že vzhledem k tomu nedošlo ani k porušení ust. čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, neboť soud nebránil stěžovatelce domáhat se stanoveným způsobem jejího práva u nezávislého a nestranného soudu. Krajský soud ve svém vyjádření poukázal i na to, že napadeným rozsudkem nedošlo ani k porušení čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny, neboť toto ustanovení poskytuje ochranu vlastnickému právu již existujícímu a v předmětném řízení vedeném podle zákona č. 229/1991 Sb. bylo rozhodováno o nároku oprávněné osoby ve vztahu k majetku, který se v jejím vlastnictví dosud nenacházel.
Ze všech uvedených důvodů Krajský soud v Plzni navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a uvedl, že na ústním jednání o ústavní stížnosti stěžovatelky před Ústavním soudem netrvá.
Okresní úřad Tachov - okresní pozemkový úřad ve svém vyjádření uvedl, že v restitučním řízení zahájeném na základě písemného uplatnění nároku stěžovatelkou (které na pozemkový úřad došlo dne 28. 12. 1992 a týkalo se vydání zemědělského majetku původně patřícímu k zemědělské usedlosti čp. 14, přídělu č. 11 v k.ú. N. a přídělu č. 5 v k.u. Konstantinovy Lázně náležejícího původním přídělcům, tj. rodičům stěžovatelky J. M. a A. M.), nemohla být "kladně řešena" ta část zemědělského majetku, která zůstala původním přídělcům ve vlastnictví, zatímco zbývající část zemědělského majetku přešla do vlastnictví státu. Ve vlastnictví manželů M. zůstala stavební parcela č. 21 s domem čp. 14 o výměře 1031 m2 a části pozemkové parcely č. 69 o výměře 1721 m2 v k.ú. N. (pozn. tj. nemovitosti A). Pozemkový úřad prohlásil, že z uplatněného předmětného písemného nároku na vydání nemovitostí nepochybně vyplynulo, že stěžovatelka uplatnila nárok na vydání nemovitostí, které původně náležely jejím rodičům J. M. a A. M., kteří předmětné nemovitosti nabyly přídělem č. 11 náležející k zemědělské usedlosti čp. 14 v N. se zemědělskými pozemky o výměře přibližně 12 ha, když z těchto nemovitostí žádala o vydání nemovitostí, jež přešly na stát nebo jiné právnické osoby v důsledku jejich darování v tísni v roce 1962. Pozemkový úřad konstatoval, že z takto nesporně projevené vůle nemohl dovodit, že uplatnění nároku se týká i majetku, který původním přídělcům zůstal a který v důsledku jejich úmrtí přešel na jejich syny M. M. a J. M. Pozemkový úřad dále uvedl, že restituční řízení je ovládáno zásadou dispoziční a v jejím důsledku může být zahájeno a vedeno správní řízení týkající se pouze návrhu účastníka řízení, který v tomto návrhu (uplatnění restitučního nároku) určuje předmět řízení. Vydání sporných nemovitostí bez uplatnění nároku stěžovatelkou by mělo za následek porušení zákona č. 229/1991 Sb., čl. 2 Ústavy ČR a příslušného ustanovení Listiny, které správnímu orgánu ukládají povinnost postupovat pouze na základě zákona.
Pozemkový úřad dále poukázal na to, že pro uplatnění nároku oprávněnou osobou u pozemkového úřadu (a pro současnou výzvu povinné osoby k vydání nemovitosti) zákonodárce založil hmotně právní prekluzivní lhůtu původně do 31. 12. 1992 a později ji prodloužil do 31. 1. 1993. Splnění dvou zákonných podmínek, tj. uplatnit nárok řádně a včas, je proto prvním předpokladem, aby se příslušný správní orgán, který postupuje - v případě, že zákon č. 229/1991 Sb. neobsahuje zvláštní ustanovení procesní povahy - ve smyslu zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád; dále jen "správní řád"), meritorně restituční záležitostí zabýval. Pozemkový úřad v tomto směru vyšel z ustanovení §19 odst. 1 a 2 správního řádu a podrobně se (jak vyplývá z odůvodnění stěžovatelkou dotčeného rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 28. 3. 1997, sp. zn. RPÚ/R/5039/208,724/97-72/9, posléze potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 172/97) zabýval otázkou zamýšlených právních důsledků jednání stěžovatelky (oprávněné osoby) a formálních náležitostí projevů její vůle.
Pozemkový úřad se vyjádřil i k povinnosti dotčených orgánů státní správy a právnických osob poskytovat v souladu s ustanovením §4a odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. tomu, kdo tvrdí, že je oprávněnou osobou, pomoc zejména tím, že jí poskytují výpisy z evidence, a kopie listin, jakož i jiné prostředky, které mohou přispět k objasnění věci. To však - podle názoru pozemkového úřadu - nic nemění na skutečnosti, že rozhodování fyzických osob, o uplatnění či neuplatnění nároku a o jeho rozsahu, spočívá výlučně na těchto osobách a správní orgán nemohl rozhodovat nad rámec nároku uplatněného oprávněnou osobou (srov. §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Pozemkový úřad proto své vyjádření uzavřel konstatováním, že stěžovatelka na zbývající část nemovitostí, která zůstala původním přídělcům ve vlastnictví a po jejich smrti přešla na jejich syny M. M. a J. M. (pozn. tj. na nemovitosti A) neuplatnila restituční nárok řádně a včas. Pozemkový úřad konečně uvedl, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Stěžovatelka ve svém vyjádření k vyjádření pozemkového úřadu uvedla, že jako oprávněná osoba uplatnila nárok na vydání celé nemovitosti ("zemědělské usedlosti v N. č.p. 14 se všemi polnostmi po původních vlastnících v návaznosti na přídělovou listinu"). Poukázala na to, že pozemkový úřad měl v době rozhodování o vydání nemovitostí k dispozici jak původní uplatnění nároku z 23. 12. 1992 adresované přímo pozemkovému úřadu, tak výzvu k vydání nemovitostí adresovanou Státnímu statku C. dne 28. 12. 1992 (poznámka: ze dne 23. 12. 1992 doručenou dne 28. 12. 1992), tak výzvu (poznámka: úředně ověřenou kopii) témuž státnímu statku ze dne 27. 1. 1993 doručenou 29. 1. 1993, jejíž součástí byly i přílohy a m.j. kupní smlouva č.j. 818/30-77 z 28. 2. 1977. Podle tvrzení stěžovatelky "byly rovněž součástí spisu správního orgánu znalecké posudky na spornou usedlost - dům č.p. 14 se st. parc. č. 21 a parc. č. 69 zahrada"; dále uvedla, že v průběhu řízení doložila úmrtní listy obou zemřelých bratrů. Stěžovatelka následně prohlásila, že uvedené listiny byly dostatečným projevem její vůle týkající se rozsahu její žádosti o vydání zemědělského majetku, tedy včetně domu č.p. 14 se st. parcelou č. 21 a zahradou.
Stěžovatelka poukázala na to, že i kdyby "strohost vyplněné žádosti vedla správní orgán k názoru, že se oprávněná domáhala vydání jen části nemovitostí, pak z doložených příloh muselo být správnímu orgánu zřejmé, že oprávněná žádala o celý majetek, tedy i o dům č.p. 14 s pozemky, kteréžto byly předmětem kupní smlouvy uzavřené dne 28. 2. 1977". Stěžovatelka proto uvedla, že neměla žádné pochybnosti o rozsahu majetku, jehož navrácení žádá, a to za situace, kdy "byla opakovaně ujišťována pracovníky okresního pozemkového úřadu při dotazech na průběh restituce, že je vše v pořádku, že má o vše včetně domu požádáno a že se vše vyřizuje". Stěžovatelka se proto domnívá, že pokud si pozemkový úřad "vyhodnotil projev vůle na základě stroze vyplněného formuláře v užším rozsahu, než jaký měla na mysli oprávněná ... pak ji měl skutečně vyzvat, aby upřesnila své podání". Podle vyjádření stěžovatelky tak pozemkový úřad neučinil a věc uzavřel v její neprospěch "na základě užšího výkladu tzv. nesporně projevené vůle, než kterou oprávněná projevovala v širším kontextu se všemi listinami, které k případu dokládala". Stěžovatelka konečně uvedla, že žádala "za oba své nesvéprávné bratry, nikoliv jen za jednoho z titulu jeho úmrtí".
K vyjádření Krajského soudu v Plzni stěžovatelka uvedla, že nesdílí soudem prezentovaný názor týkající se neporušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť se domnívá, že na základě citovaného ustanovení je ochrana poskytována nejenom vlastnickému právu již existujícímu, ale také právu, které vlastnictví zaručuje, pokud se jej lze domáhat zákonem (tj. zákonem č. 229/1991 Sb.)stanoveným způsobem. Stěžovatelka konečně namítla, že věcně příslušný soud "měl případ posoudit v celém kontextu všech doložených listin, napadené rozhodnutí zrušit a vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení za účelem posouzení té části restitučního titulu uplatněného oprávněnou, tj. uzavření kupní smlouvy z 28. 2. 1977 pod nátlakem". Stěžovatelka na účasti při ústním jednání před Ústavním soudem trvá.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a právo uvedené v ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
Tyto námitky akceptovat nelze.
V prvé řadě je nutno konstatovat, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným způsobem u obecného soudu domáhala. Toho práva ostatně také využila, takže porušení čl. 36 odst. 1 Listiny dovodit nelze.
Právě tak nelze akceptovat námitku porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. V ustálené judikatuře Ústavního soudu již bylo vícekrát konstatováno, že ochrana zaručená v uvedeném ustanovení Listiny je chápána jako ochrana vlastnického práva jako takového, vlastnického práva již konstituovaného, tedy již existujícího a nikoli pouze tvrzeného nároku na právo, o kterém má teprve být v rozhodnuto (srov. např. I. ÚS 115/94 In: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 295). Pouhý tvrzený nárok na vlastnictví ústavně chráněn není a ani být nemůže. Nelze rovněž zaměňovat základní právo vlastnit majetek s "právem" na uzavření dohody o vydání nemovitosti, s "právem" na schválení této dohody správním rozhodnutím pozemkového úřadu nebo dokonce s "právem" na její schválení soudem, které právní řád České republiky nezná. V ústavní stížnosti tvrzené zkrácení v základním právu ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny stěžovatelka dále nerozvedla a nekonkretizovala. Ústavní soud dovozuje, že v něm uvedený institut vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva se týká - stejně jak bylo konstatováno výše - vlastnického práva již existujícího. Stěžovatelčino tvrzení, že byl porušen čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny, je proto nepřijatelné.
Ve vztahu k souzené věci Ústavní soud neshledal (ve smyslu své ustálené judikatury: srov. např. sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1996, str. 255) extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry pozemkového úřadu. Ústavní soud z obsahu spisového materiálu (a zejména z "Uplatnění nároku na zem. majetek podle ust. §9 zákona č. 229/91 Sb." doručeného pozemkovému úřadu dne 28. 12. 1992, jakož i z "Uplatnění nároku na zem. majetek podle ust. §9 zákona č. 229/91 Sb." doručeného pozemkovému úřadu dne 27. 7. 1995) totiž dovozuje následující. Podání doručené pozemkovému úřadu dne 28. 12. 1992 se vzhledem k údajům v něm uvedeným (tj. za původní vlastníky jsou označeni J. Aug. M., stěžovatelka - jako oprávněná osoba - se označuje jako dcera, celková výměra pozemků je uvedena 12 ha, vlastnictví těchto pozemků přešlo na základě darovací smlouvy v tísni v roce 1962) týká pouze uplatnění nároku vůči nemovitostem, které přešly na stát (bývalý Státní statek B. - v podání označený jako Státní statek C.) v důsledku jejich darování rodiči v roce 1962. O tomto podání bylo rozhodnuto ve správním řízení pozemkovým úřadem dne 19. 1. 1995, proti němuž byl následně podán opravný prostředek ke Krajskému soudu v Plzni. Naopak podání doručené pozemkovému úřadu dne 27. 7. 1995 - i když bylo doplněno poznámkou, že se jedná o "Doplnění restituční žádosti z ledna 1993 po rodičích J. a A. M. na zemědělskou usedlost N., 14" - se týká pouze uplatnění nároku na nemovitosti A. V tomto podání stěžovatelka za původní vlastníky označuje J. a A. M., na které vlastnictví přešlo na základě rozhodnutí o dědictví z 16. 8. 1968. Stěžovatelka se - jako oprávněná osoba - označuje jako sestra. Specifikace a celková výměra pozemků - jejichž vlastnictví následně přešlo na základě kupní smlouvy mezi J. a A. M. a Státním statkem T., o.z., B. ze dne 28. 8. 1977 na právního nástupce Státního statku T., o.z., B. (v podání označeném jako Státní statek C.) - odpovídá nemovitostem A. Jde tedy o nemovitosti, jejichž původními vlastníky [tj. v době uzavření kupní smlouvy ze dne 28. 2. 1977 (pozn. stěžovatelka v podání nepřesně uvádí datum 28. 8. 1977)] již nebyli rodiče stěžovatelky, ale její bratři, na něž vlastnictví přešlo způsobem výše uvedeným. Z údajů uvedených v obou podáních vyplývá, že stěžovatelka v nich nesporně a zřetelně uplatnila nárok na vydání jednotlivých nemovitostí, u kterých se - v důsledku darování části nemovitostí v tísni - od roku 1962 uplatňoval odlišný vlastnický režim. V důsledku toho Ústavní soud usuzuje, že nedošlo ani (ke stěžovatelkou tvrzenému) pochybení správního orgánu spočívajícímu v tom, že pozemkový úřad "posoudil restituční návrh stěžovatelky bez ohledu na jeho skutečný obsah". Pozemkový úřad se naopak řádně zabýval stěžovatelkou podaným návrhem, z něhož bylo (jak výše uvedeno) zřetelně patrno, že stěžovatelka (i ve vztahu k podání z 28. 12. 1992) odlišila jednotlivé subjekty a tituly pro nabývání, pozbývání a převody vlastnictví k jednotlivým dotčeným nemovitostem. Tento zřetelně vyjadřovaný obsah proto nemohl být ovlivněn (jak uvádí stěžovatelka) tím, že pozemkový úřad "pro restituční nároky ji nechal vyplnit úřadem připravený formulář" nebo dokonce tím, že by ji v důsledku vyplnění připraveného formuláře utvrzoval v jejím názoru. Jako pouze spekulativní se proto Ústavnímu soudu jeví tvrzení stěžovatelky, že ji měl úřad vyzvat, aby "svůj restituční návrh uplatnila, resp. opravila tak, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěla v řízení újmu". Stěžovatelce proto nelze přisvědčit, že restituční nárok na vydání nemovitostí A, tj. po bratrech J. a A. M., podala včas, neboť neuplatněním tohoto titulu v původní zákonné lhůtě (končící dne 31. 1. 1993) právo na vydání nemovitostí A zaniklo. Věcná argumentace pozemkového úřadu a následně také - při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního úřadu - krajského soudu byla správná a z ústavně právního hlediska přijatelná.
Za těchto okolností Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od argumentů uvedených v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí a napadeného soudního rozsudku, a to včetně charakteristiky a argumentace vztahující se k ohlašovací a evidenční povaze trvalého pobytu provedené krajským soudem (srov. také nález Pl. ÚS 3/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H.Beck Praha, 1994, str. 279 a násl.).
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu