ECLI:CZ:US:2014:1.US.1210.14.1
sp. zn. I. ÚS 1210/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Mgr. Radka Klempery, zastoupeného Mgr. Janem Škopem, advokátem, se sídlem Slivenecká 50/6, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 30 Cdo 1510/2013-557, za účasti Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podáním splňujícím podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky, práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z přiložené ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel coby otec nezletilého dítěte podal dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 6. 2. 2013, č. j. 62 Co 1/2013-500, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o přenesení místní příslušnosti na jiný věcně a místně příslušný soud podle §177 odst. 2 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění zákona č. 241/2013 Sb. (tj. ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 19. 12. 2013, č. j. 30 Cdo 1510/2013-557, dovolání stěžovatele zamítl s tím, že "odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že lepší podmínky (především z pohledu dítěte samotného) pro projednání a rozhodnutí věci budou dány u Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolací soud uvážil místní souvislosti (bydliště všech účastníků v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4, jakož i to, že nezletilý zde dochází do školky), aniž by současně shledal důvody, které by s ohledem na konkrétně vyjádřený (jedinečnými okolnostmi případu podmíněný) zájem dítěte umožňovaly rozhodnout jinak. Za takové důvody ani dovolací soud nepovažuje poukaz na nutnost Obvodního soudu pro Prahu 4 studovat obsáhlý spis, ani vysokou lidnatost Městské části Praha 4, neboť připuštění takovýchto argumentů by aplikaci ust. §177 odst. 2 o. s. ř. nevyhnutelně činilo neživotnou."
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy nevypořádaly řádně s jeho námitkami, že nebyly naplněny předpoklady pro uplatnění §177 odst. 2 o. s. ř., když se jejich rozhodnutí omezilo toliko na formální argument, že pro příslušnost soudu v opatrovnických řízeních je rozhodující pouze trvalý pobyt nezletilého. Dle stěžovatele je takový výklad nepřípustný a postup obecných soudů formalistický a v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, které stěžovatel uvedl ve svých podáních. Usnesení Nejvyššího soudu potom dle stěžovatele není náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněno. Stěžovatel také poukazuje na průtahy, které v řízení probíhají, když od jeho návrhu na svěření dítěte do střídavé výchovy uplynulo již více než jeden a půl roku, aniž by přitom bylo nařízeno jednání. Na základě uvedeného stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud prohlásil porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že opatrovnické řízení je ovládáno zásadou perpetuatio fori, nicméně s ohledem na zájem dítěte je možno dle §177 odst. 2 o. s. ř. přenést místní příslušnost soudu na jiný věcně příslušný soud. Rozhodným hlediskem pro přenesení příslušnosti na jiný soud je zájem dítěte uvažovaný především ve vztahu ke konkrétnímu řízení, přičemž Nejvyšší soud zcela zřetelně vysvětlil, proč je nutno vycházet především z místa bydliště dítěte (viz strana 5 usnesení). Není však pravdou, že by Nejvyšší soud vycházel pouze z místa bydliště dítěte, jak se snaží stěžovatel interpretovat poněkud nepřesně jeho závěry. Podle Nejvyššího soudu je nutno zjišťovat, zdali zájem dítěte výjimečně neodůvodňuje, aby bylo řízení nadále vedeno u původního soudu. Je sice pravdou, že stěžovatel obecným soudům přednesl několik argumentů, proč by o věci měl nadále rozhodovat původní soud prvního stupně a nikoliv Obvodní soud pro Prahu 4, Nejvyšší soud se však s těmito argumenty neztotožnil a své závěry zcela logicky ozřejmil (viz strana 6 usnesení), tudíž jim není z ústavněprávního hlediska co vytknout. Nesouhlas stěžovatele s těmito závěry a jejich odůvodněním sám o sobě nezakládá úspěšnou ústavní argumentaci, která by vedla k vytvoření ústavní stížnosti
Jelikož je usnesení Nejvyššího soudu zcela logicky a věcně správně odůvodněno a netrpí ani jinou vadou, která by dosahovala ústavně právní roviny (například svévole či nepřípustný formalismus), shledal Ústavní soud, že v projednávané věci k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele zcela zjevně nedošlo.
Co se týče namítaných průtahů v opatrovnickém řízení, dle názoru Ústavního soudu, s projednávanou věcí zjevně nesouvisí. Vzhledem k tomu, že jednou z obecných podmínek přípustnosti ústavní stížnosti její subsidiarita, Ústavní soud odkazuje stěžovatele nejdříve na jiné prostředky, které mu právní řád v případě soudních průtahů k ochraně jeho práv nabízí.
III.
Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu