ECLI:CZ:US:2011:1.US.1254.11.1
sp. zn. I. ÚS 1254/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. T. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem Plzeň, nám. T. G. Masaryka 25, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2011, čj. 14 Co 514/2010 - 557, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Plzni změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. 7. 2010, čj. 99 P 599/2006 - 488, tak, že stěžovatel, jako otec, je povinen přispívat na výživu nezletilého R. částkou 5.000,- Kč měsíčně a na nezletilého F. částkou 4.000,- Kč měsíčně do každého 15. dne v měsíci k rukám matky, s účinností od 1. 11. 2009.
Stěžovatel nesouhlasí s argumentací krajského soudu v odůvodnění rozsudku, který sice přihlédl k tomu, že nastoupil do nového zaměstnání s průměrným čistým výdělkem 13.538,- Kč, ale na druhé straně připočítal i jeho cestovní náhrady, které dosahují měsíčního průměru 19.315,- Kč, takže vycházel z příjmu stěžovatele ve výši cca 30.000,- Kč měsíčně. Podle stěžovatele soud neměl obě položky sčítat, protože z charakteru cestovních náhrad je zřejmé, že se nejedná o příjem, ze kterého lze stanovit výživné. Stěžovatel se tak ocitl v situaci, kdy mu po odečtu výživného zbývá 4.538,- Kč na hrazení veškerých vlastních potřeb. Ve zmíněném rozhodnutí stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z přiloženého rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2011 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - město, rozsudkem ze dne 30. 7. 2010, návrh stěžovatele na snížení výživného zamítl. Vyšel ze zjištění, že příjem stěžovatele neodpovídá jeho schopnostem a možnostem. Od nástupu k současnému zaměstnavateli si nehledal výhodnější zaměstnání, své hodnotné nemovitosti převedl bezdůvodně na svoji matku a leasingové splátky na auto na svoji přítelkyni, i když auto sám používá. Jedná se o kroky vedené snahou o snížení jeho majetkového potenciálu.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž zejména tvrdil, že jeho současné pracovní zařazení odpovídá získané kvalifikaci a svoji současnou finanční situaci nemůže nijak ovlivnit. Odvolací soud řízení doplnil zprávami o výdělku obou rodičů a konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, ale dospěl k nesprávným právním závěrům, pokud dovodil, že nejsou splněny předpoklady pro snížení výživného, za situace, kdy na straně stěžovatele došlo k výrazným změnám poměrů. Zjistil, že stěžovatel nastoupil dne 22. 9. 2009 do nového zaměstnání, kde vykonává obdobnou činnost jako předtím, nikoli však u zahraniční firmy, ale u menší firmy české. Tím u něj došlo k výraznému snížení mzdy. Při úvaze o výši výživného pro nezletilé děti dospěl odvolací soud k závěru, že nadprůměrné cestovní náhrady stěžovatele, který vykonává své služební cesty prakticky výlučně po ČR, dorovnávají jeho měsíční příjem a je tak možno vycházet z jeho příjmu ve výši cca 30.000,- Kč měsíčně. Těmto finančním možnostem odpovídá výživné pro staršího syna ve výši 5.000,- Kč a pro mladšího ve výši 4.000,- Kč měsíčně. Výše výživného reaguje i na skutečnost, že stěžovatel se s dětmi nestýká, neposkytuje jim žádná jiná plnění a jeho péče se v podstatě omezuje pouze na placení výživného.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry odvolacího soudu a staví tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Ústavní stížnost tedy směřuje k tomu, aby Ústavní soud zaujal jiný názor o přiměřené výši výživného pro nezletilé děti stěžovatele. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR). Jeho posláním je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech.
Na základě argumentů stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností rozhodnutí odvolacího soudu a zjistil, že se věcí důkladně zabýval, správně aplikoval příslušná ustanovení zákona o rodině a občanského soudního řádu. S námitkami stěžovatele se přesvědčivě vypořádal. Ve věci nebylo shledáno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v §96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by měla napravovat stěžovatelem tvrzená pochybení, tedy přepočítávat výši výživného stanoveného obecnými soudy pro jeho nezletilé děti. Každý rodič nese odpovědnost za zabezpečení svých dětí, zrozených z partnerského vztahu, a to i po jeho skončení.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu