ECLI:CZ:US:2015:1.US.1262.14.1
sp. zn. I. ÚS 1262/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Touše, zastoupeného Mgr. Janou Šubrtovou, advokátkou, se sídlem Rakouská 686, Milovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2013 č. j. 19 Co 427/2013-544 a Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 6. 2013 č. j. 21 Nc 6355/2009-478, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze, neboť jimi byla porušena jeho základní práva, a to právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Napadená rozhodnutí byla vydána v exekučním řízení, v němž stěžovatel vystupuje jako povinný. V lednu 2010 byla usnesením okresního soudu nařízena exekuce na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky jeho syna coby oprávněného, a to dlužného výživného celkem ve výši 36.000 Kč a běžného výživného počínaje měsícem únorem 2010. Následně v říjnu 2010 byla exekuce rozhodnutím krajského soudu částečně zastavena, a to pro částku 15.000 Kč (z částky dlužného výživného). Předmětem ústavní stížností napadených rozhodnutí pak byl návrh stěžovatele na zastavení exekuce v celém rozsahu, a to z důvodu zaplacení vymáhané povinnosti. Jemu bylo nejprve usnesením okresního soudu ze dne 23. 2. 2012 vyhověno, k odvolání stěžovatele bylo ovšem toto usnesení zrušeno a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení usnesením krajského soudu ze dne 31. 12. 2012. Následně okresní soud o stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce rozhodoval znovu a vydal nynější ústavní stížností napadené usnesení ze dne 12. 7. 2013 č. j. 21 Nc 6355/2009-478, jímž exekuci částečně zastavil co do částky 84.600 Kč a dále pro běžné výživné počínaje dnem 1. 7. 2013 (výrok I.) a návrh stěžovatele na zastavení exekuce odmítl (výrok II.). K odvolání stěžovatele krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 29. 11. 2013 č. j. 19 Co 427/2013-544 usnesení okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že exekuce se zastavuje pro dlužné a běžné výživné ve výši 81.200 Kč, jinak jej v tomto výroku o zastavení exekuce pro běžné výživné od 1. 7. 2013 potvrdil (výrok I.) a dále usnesení okresního soudu zrušil ve výroku II. a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Obecné soudy dospěly k závěru, že pohledávka na výživném za období července 2009 až června 2013 činila celkem 81.200 Kč; stěžovatel přitom do konce června 2013 oprávněnému mimo rámec exekuce na výživném uhradil 84.600 Kč a již od srpna 2011 oprávněnému soudem stanovené výživné řádně měsíčně platil. Bylo tedy namístě exekuci zastavit do výše pohledávky na výživném do června 2013, zbylá částka, jež stěžovatel oprávněnému uhradil mimo exekuční řízení, představuje možné plnění na úhradu nákladů exekuce oprávněnému. O nich, stejně jako o nákladech exekuce však dosud nebylo soudním exekutorem pravomocně rozhodnuto, a proto také dosud nelze rozhodnout o zastavení exekuce v celém rozsahu. V tomto ohledu tudíž krajský soud zavázal okresní soud, aby vyzval pověřeného soudního exekutora k urychlenému rozhodnutí o nákladech exekuce a nákladech oprávněného a následně při posouzení určené výše těchto nákladů a částky, kterou stěžovatel uhradil soudnímu exekutorovi v rámci exekučního řízení, rozhodl o stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce (nyní pouze pro náklady exekuce a náklady oprávněného).
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá průběh předchozího exekučního řízení. Porušení svého práva vlastnit majetek spatřuje v tom, že přestože byla exekuce již od roku 2010 (po částečném zastavení) vedena jen pro velmi nízkou částku, stěžovatel měl na základě exekučních příkazů soudního exekutora zablokován veškerý svůj majetek. V rozsahu těchto exekučních příkazů byla exekuce jako nepřiměřená částečně zastavena až rozhodnutím okresního soudu ze dne 20. 2. 2012. K porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel zdůrazňuje, že na výživném ničeno nedluží a exekuce byla nařízena a probíhá v rozporu s dobrými mravy. Soudní exekutor navíc dosud řádně nerozhodl o nákladech exekuce, tři jím dosud vydané příkazy k úhradě nákladů exekuce byly vždy k námitkám stěžovatele zrušeny. V dané exekuční věci tak dochází k neodůvodněným průtahům. Dále stěžovatel namítá nesprávnost v exekuční věci použitého exekučního titulu, nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů o jeho opakovaných návrzích na zastavení exekuce, případně jeho souvisejících odvoláních a celkově šikanózní postup soudního exekutora.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 21 Nc 6355/2009, s nímž se seznámil, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném v době podání ústavní stížnosti je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
6. Podaná ústavní stížnost směřuje proti napadeným rozhodnutím v celém rozsahu, přitom výrokem II. usnesení krajského soudu bylo usnesení okresního soudu zrušeno ve svém výroku II., týkajícím se stěžovatelova návrhu na zastavení exekuce, a v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Napadené rozhodnutí krajského soudu ve výroku II. tedy nelze považovat za poslední procesní prostředek k ochraně stěžovatelova práva, neboť na jeho základě byl okresní soud o stěžovatelově návrhu povinen rozhodnout znovu, přičemž proti tomuto rozhodnutí se stěžovateli nabízely další opravné prostředky. Ústavní soud poznamenává, že okresní soud v tomto rozsahu ostatně v mezidobí již rozhodl (řízení o stěžovatelově návrhu zastavil z důvodu předchozího skončení exekuce), jeho rozhodnutí k odvolání stěžovatele potvrdil i krajský soud, proti jehož rozhodnutí se stěžovatel nyní brání dovoláním před Nejvyšším soudem. Je tak zřejmé, že ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II. napadeného usnesení okresního soudu a výroku II. napadeného usnesení krajského soudu je nepřípustná, neboť nerespektuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, jelikož uvedená rozhodnutí o stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce nebyla konečnými.
7. Ve zbylém rozsahu, tedy pokud směřuje proti napadeným rozhodnutím v jejich výrocích I., ústavní stížnost přípustná je, je ovšem zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud předně podotýká, že ústavní stížnost byla shledána přípustnou proti napadeným rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu, toliko pokud se týkala zastavení exekuce pro dlužné a běžné výživné, které byl stěžovatel povinen platit oprávněnému. V tomto rozsahu však napadená usnesení stěžovateli nemohla způsobit žádnou újmu na jeho základních právech, neboť bylo rozhodnuto vlastně v jeho prospěch - exekuce proti němu vedená byla zastavena. Ani z ústavní stížnosti není zřejmé, jak přesně měla napadená rozhodnutí porušit stěžovatelova ústavně zaručená práva. Ústavní soud zdůrazňuje, že obecné soudy se v nich pečlivě zabývaly všemi relevantními námitkami stěžovatele (včetně rozporu exekuce s dobrými mravy, nedůvodnosti nařízení exekuce a nesprávnosti použitého exekučního titulu), případně odkázaly na svá předchozí rozhodnutí, v nichž již tyto námitky byly podrobně vypořádány, a z ústavněprávního pohledu jim není co vytknout.
11. V ústavní stížnosti uvedené konkrétní námitky se naopak převážně vztahují k celému předchozímu exekučnímu řízení ve věci stěžovatele, zejména pak postupu soudního exekutora v ní; to však Ústavní soud na základě podané ústavní stížnosti směřující proti napadeným rozhodnutím není oprávněn posuzovat. V dané věci již bylo vydáno mnoho rozhodnutí, proti nimž se stěžovateli nabízely opravné prostředky a následně případně i podání ústavní stížnosti. K tomu ovšem stěžovatel dříve nepřistoupil, což nelze nyní kompenzovat podáním projednávané ("souhrnné") ústavní stížnosti. Ústavní soud tímto nezpochybňuje možné vady především v postupu soudního exekutora v dané věci, jež ostatně již byly uznány i obecnými soudy (viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2014 č. j. 19 Co 247/2014-627, o uložení pořádkové pokuty stěžovateli); toliko poukazuje na to, že proti nim se stěžovatel nemůže bránit podanou ústavní stížností, nýbrž jinými, zákonnými prostředky nápravy. To platí nejen pro stížnostní námitky ohledně nepřiměřenosti exekučních příkazů z roku 2010, ale obdobně i pro námitky brojící proti průtahům v řízení v souvislosti s rozhodnutím o nákladech exekuce či proti celkově šikanóznímu postupu soudního exekutora.
12. Ústavní soud tak uzavírá, že napadenými rozhodnutími okresního soudu a krajského soudu v rozsahu týkajícím se zastavení exekuce pro dlužné a běžné výživné nebyla nijak porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele.
13. Ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu