ECLI:CZ:US:2007:1.US.1278.07.1
sp. zn. I. ÚS 1278/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Praha 7, Přístavní 16a/1528, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 55/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 6 To 33/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 37 T 13/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností J. J. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Současně navrhl, aby Ústavní soud postupoval podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Shora označeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud, na základě zjištěných pochybení soudu prvního stupně, napravil chybně uvedené finanční částky ve skutcích, popsaných pod body 1) a 2) výroku o vině, doplnil chybějící právní věty a stěžovatele opětovně uznal vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného zčásti samostatně, zčásti ve spolupachatelství s E. K. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let, se zařazením do věznice s dozorem. Současně rozhodl o náhradě škody. Ve výroku, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Skutkový děj jednotlivých dílčích útoků pokračujícího trestného činu ohledně stěžovatele je podrobně popsán v bodech 1, 2, 4, 5, 7 až 10 výroku rozsudku odvolacího soudu, na který Ústavní soud odkazuje.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že dne 28. 6. 2005 bylo hlavní líčení odročeno, za účelem vyhlášení rozsudku, až na 18. 7. 2006, což je v rozporu s ustanovením §128 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), který umožňuje odročení na dobu nejdéle tří dnů. Tato neodstranitelná vada je důvodem pro zrušení napadených rozsudků. Ve svém důsledku se jedná o průtahy v řízení a vzbuzuje pochybnosti o nestrannosti soudu. V návaznosti na to tvrdil, že u odročeného hlavního líčení dne 18. 7. 2005 bylo, v nepřítomnosti spoluobviněné E. K., provedeno dokazování o listinné důkazy předložené stěžovatelem, k nimž se spoluobviněná nemohla vyjádřit a případně jeho tvrzení podpořit. Dále tvrdil, že soud prvního stupně neprovedl všechny stěžovatelem navržené důkazy, zejména jeho dodatečný výslech ke způsobu fungování systému Herbalife, nevyžádal si informace od uvedené společnosti o postavení poškozených a stěžovatele v ní, neprovedl konfrontaci poškozeného J. a stěžovatele k okolnostem vykradení chaty poškozeného a jejich neprovedení vůbec neodůvodnil. V další části stěžovatel tvrdil, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a jejich právní závěry jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, neboť výpovědi poškozených, kterým daly obecné soudy přednost, jsou zcela v rozporu se stěžovatelem předloženými listinami, z nichž vyplývá, že došlo k předání zboží poškozeným a prokazují nevinu stěžovatele. Nesouhlasil ani s hodnocením výpovědi svědkyně J. Z. Porušení svých práv spatřuje i v odmítavém rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Na podporu svých tvrzení poukázal na písemné doznání spoluobviněné E. K., že v této trestní věci křivě vypovídala a stěžovatel se žádné trestné činnosti nedopustil.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že není podložena jakoukoliv ústavně právní argumentací a tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového. Stěžovatel pouze opakuje námitky, jimiž se v podstatě domáhá změny ve skutkových zjištěních a hodnocení důkazů s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Jedná se o opakování obhajoby, kterou uplatnil již v řízení před obecnými soudy a s níž se soudy vypořádaly. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší.
Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu a je věcí obecných soudů, jak provedené důkazy vyhodnotí a jak naloží s rozpory mezi nimi. Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a není v jeho pravomoci přehodnocovat obecnými soudy provedené důkazy a jakkoliv měnit jejich hodnocení, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady volného hodnocení důkazů a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR). Průběh dokazování a na ně navazující zjištění obecných soudů může zhodnotit toliko po stránce logické provázanosti a odůvodněnosti. Zasáhnout může tehdy, pokud by postupem obecných soudů došlo k porušení principů spravedlivého procesu, což se však v projednávané věci nestalo.
V dané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ), dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěly obecné soudy k právnímu závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu a jejich závěr má oporu ve skutkových zjištěních. V odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, přesvědčivě zhodnotily, v čem spatřují věrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, které byly podpořeny dalšími důkazy a proč jim daly přednost před listinnými důkazy předloženými stěžovatelem a jak hodnotily výpověď svědkyně J. Z. Při tom respektovaly právo stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a uvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1 TrŘ). V projednávané věci je mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženým trestem patrna logická vazba, a nikoli extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno rozhodnutí považovat za protiústavní, jak tvrdil stěžovatel. Závěry, k nimž obecné soudy po zhodnocení důkazů dospěly, lze považovat za logické a ucelené.
K námitce, týkající se nedodržení pořádkové lhůty při odročení hlavního líčení za účelem vyhlášení rozsudku, již odvolací soud ve svém rozhodnutí odůvodnil, proč není námitka důvodná a že tato skutečnost neměla vliv na správnost rozsudku soudu prvního stupně (str. 16 rozsudku). S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožnil. Lhůta tří dnů uvedená v ustanovení §128 odst. 3 TrŘ je lhůtou pořádkovou, jejíž nedodržení nemá vliv na zákonnost rozsudku nebo předchozího řízení. V dané věci mělo prodloužení uvedené lhůty své opodstatnění - závěrečná porada soudu a vyhlášení rozsudku (Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád komentář - I. díl, 5. vydání, str. 982, usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 106/98).
V návaznosti na to je nutno odmítnout i tvrzení stěžovatele, že nedodržením uvedené pořádkové lhůty došlo k průtahům. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že tvrzené průtahy v řízení musí být aktuální, nelze je tedy namítat až po pravomocném skončení soudního řízení, neboť v takovém případě už zásah Ústavního soudu, spočívající v příkazu soudu, aby ve věci začal neprodleně jednat, postrádá smyslu. Jestliže se stěžovatel domníval, že v jeho věci dochází k průtahům, měl využít preventivní prostředek k odstranění průtahů, upravený v ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších zákonů. Navíc má zachovánu možnost příp. využít kompenzační prostředek nápravy nepřiměřené délky řízení, tzv. zadostiučinění, upravený v ustanovení §31a zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006. Teprve po vyčerpání těchto institutů přichází v úvahu možnost obrátit se na Ústavní soud s námitkou průtahů v řízení.
Předmětem přezkumu odvolacího a dovolacího řízení bylo i tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv z důvodu nepřítomnosti spoluobviněné E. K. u odročeného hlavního líčení dne 18. 7. 2005. I tato námitka byla obecnými soudy důvodně odmítnuta jako neopodstatněná, neboť pouze E. K. byla tou osobou, v jejíž nepřítomnosti bylo hlavní líčení konáno a jejíž práva tím mohla být dotčena, a nikoli tedy práva stěžovatele. Ten byl u hlavního líčení osobně přítomen a provedeného dokazování se zúčastnil. Současně nelze pominout, že odvolací soud, v rámci veřejného zasedání, umožnil E. K. se k důkazům, provedeným u hlavního líčení, dodatečně vyjádřit a tomuto úkonu byl přítomen i stěžovatel. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí (str. 17 - 18 rozsudku odvolacího soudu, str. 7 - 10 usnesení Nejvyššího soudu ČR).
Důvodnost postrádá i námitka stěžovatele směřující do procesu dokazování. Skutečnost, že soud prvního stupně neprovedl další stěžovatelem navržené důkazy neznamená, že takové rozhodnutí soudu je nezákonné. Je pouze věcí obecných soudů, jakými důkazními prostředky budou skutkový děj zjišťovat, proto v každé fázi řízení zvažují, jaké důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování a nemají povinnost provést veškeré navržené důkazy, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, jak tomu bylo v dané věci (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 34, C. H. Beck, 2005, str. 99). I podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. Barbera, Messsegué a Gavardo, 1988). Soud je sice povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, ale soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument"(např. Kostovski vs. Nizozemí ze dne 20. 11. 1989, www.echr.coe.int, např. sp. zn. II. ÚS 271/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 11, nález č. 76, str. 199).
V tomto případě obecné soudy konstatovaly, že byly provedeny všechny důkazy, nezbytné ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, proto nebyly další důkazy prováděny. Ústavní soud pokládá za pochybení, že soud prvního stupně výslovně neuvedl, které důkazy navržené stěžovatelem a proč neprovedl, neboť by to přispělo k přesvědčivosti a transparentnosti jeho rozhodnutí. Avšak v dané věci nedosahuje toto pochybení ústavní roviny a nemá žádný negativní vliv na celkový výsledek dokazování, neboť trestná činnost stěžovatele, tak jak je popsána v napadených rozhodnutích obecných soudů, vyplývá z provedeného dokazování a navrhované důkazy by byly nedůvodné a nadbytečné, protože nemohly ovlivnit zjištěný skutkový stav věci.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, nutno dodat, že ve vztahu k němu stěžovatel žádnou konkrétní argumentaci neuplatnil, pouze na něj odkázal a formálně mu vytkl porušení ústavně zaručených práv. V dané věci Nejvyšší soud ČR po přezkoumání námitek uvedených stěžovatelem v dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů zjistil, že část námitek směřovala do oblasti dokazování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů, aniž by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi přijatými právními závěry a skutkovými zjištěními, umožňující a odůvodňující jeho zásah. Proto je odůvodněně nepodrobil věcnému přezkumu a odmítl se jimi zabývat, protože směřovaly ke zpochybnění skutkových zjištění a obsahově neodpovídaly formálně deklarovanému důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Zbývající část námitek, ocitající se v rámci uplatněných dovolacích důvodů, přezkoumal a dospěl k řádně odůvodněnému závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
V projednávané věci obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování, postupovaly zákonem stanoveným způsobem a stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanovní trestní řád a trestní zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Bylo mu zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Věc byla projednána spravedlivě, veřejně, v přiměřené lhůtě a v přítomnosti stěžovatele, který se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), za plného respektování presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Závěry soudů o vině stěžovatele se zakládají na racionální argumentaci, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) a nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu byl uložen neadekvátní a nepřiměřený trest. Odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jak tomu bylo v dané věci, ale toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány věcné ani zákonné důvody (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud. Pokud je ústavní stížnost z důvodů zjevné neopodstatněnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.
Ústavní soud se nezabýval písemným doznání spoluobviněné E. K. o její údajně křivé výpovědi. Jedná se o důkaz, který nemohl a nebyl obecnými soudy hodnocen v rámci pravomocně ukončeného trestního řízení, neboť E. K. doznání sepsala až po jeho ukončení dne 27. 12. 2006 a nebyl předložen ani v rámci dovolacího řízení. Pokud by, za této situace, Ústavní soud předložený důkaz hodnotil, stavěl by se nikoliv na konec, ale na začátek celého trestního řízení a zasáhl tak nejen do nezávislosti soudů, ale porušil by tím i ústavně zaručená práva stěžovatele na spravedlivý proces. Tento důkaz může stěžovatel příp. využít v rámci dalších procesních institutů, které mu nabízí trestní řád, např. v návrhu na povolení obnovy řízení, ale nemůže být podkladem pro nyní projednávanou ústavní stížnost.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu