ECLI:CZ:US:2008:1.US.1292.08.1
sp. zn. I. ÚS 1292/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. D., zastoupeného Mgr. Vladimírem Trnavským, advokátem se sídlem Karviná - Fryštát, Fryštátská 2064/57b, proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 24. 3. 2004, čj. X, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2006, čj. 1 Cad 35/2004 - 115, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, čj. 6 Ads 58/2007 - 266, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V zákonné lhůtě podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí státních orgánů, kterými bylo porušeno jeho právo na rovný přístup k právu, právo na zaměstnání a právo na hmotné zabezpečení v době nezpůsobilosti k práci. Zajištění práva na práci mu bylo odepřeno za situace, kdy byl od roku 1992 do roku 1999 ve vazbě a bylo mu znemožněno ucházet se o práci a žádat o zprostředkování zaměstnání úřad práce. V době vazby se stěžovatel o práci aktivně ucházel, avšak z nedostatku pracovních příležitostí mu nebylo vyhověno. Podle přesvědčení stěžovatele mu mělo být po dobu výkonu vazby zachováno stejné právo na práci jako u jiných občanů, se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Z výše uvedeného stěžovatel dovodil, že je na něj nutno pohlížet jako na osobu splňující předpoklady ustanovení §5 odst. 1 písm. l) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, neboť faktická absence práce nebyla stěžovatelem zaviněna. Bylo tedy povinností věznice, aby jej zaevidovala jako uchazeče o zaměstnání u místně příslušného úřadu práce, z čehož by vyplynulo vyplácení hmotného zaopatření v nezaměstnanosti a následně i běh náhradní doby pojištění, což by znamenalo splnění potřebné doby pojištění, a stěžovatel by tak získal nárok na dávku důchodového pojištění.
Z listin připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím ČSSZ byla zamítnuta žádost stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §40 zákona č. 155/1995 Sb. (dále jen "zákon o důchodovém pojištění), s odůvodněním, že stěžovatel v rozhodném období před vznikem invalidity získal pouze dva roky a 333 dny pojištění.
Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, který jeho žalobu zamítl. Při přezkumu rozhodnutí ČSSZ vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování zmíněného správního orgánu. Doba pojištění potřebná pro nárok na plný invalidní důchod činí u pojištěnce nad 28 let 5 roků. Potřebná doba pojištění se zjišťuje z období 10ti let před vznikem plné invalidity. Stěžovatel v rozhodném období od 9. 7. 1993 do 8. 7. 2003 získal pouze tři roky a 333 dnů pojištění, takže potřebná doba pojištění podle §40 odst. 1 písm. f) a odst. 2 zákona o důchodovém pojištění splněna není. K námitce stěžovatele, že byl ve vazbě od roku 1992 do 1. 3. 1999 bez pracovního zařazení, soud poukázal na ustanovení §5 odst. 1 písm. l) zákona o důchodovém pojištění, podle něhož, pokud stěžovatel po dobu vazby k výkonu práce zařazen nebyl, nelze mu uvedenou dobu jako dobu pojištění hodnotit.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze zamítl. V odůvodnění uvedl, že pokud stěžovatel po dobu výkonu vazby nebyl zařazen k výkonu práce, žalovaná ČSSZ z této skutečnosti musela vycházet a nemohla přihlédnout k okolnostem, za jakých k zařazení stěžovatele k výkonu práce nedošlo. Námitka stěžovatele, že vězeňská služba měla zajistit, aby byl veden v evidenci úřadu práce jako nezaměstnaný, je zcela absurdní, protože je nepředstavitelné, aby osoba, která je ve vazbě za závažnou trestnou činnost, docházela na úřad práce a kontaktovala zaměstnavatele nabízející práci. Stěžovatel si svoji situaci zavinil sám tím, že páchal závažnou trestnou činnost, a pokud nemá potřebnou dobu pojištění, nelze mu invalidní důchod přiznat. Rozhodující je doba předcházejících 10 roků před vznikem invalidity, k předcházející době pojištění přihlédnout nelze.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se v ní dovolává svého práva na práci, zakotveného v Listině základních práv a svobod s přesvědčením, že pokud mu byl znemožněn výkon práce ve vazbě, nelze mu to klást k tíži, neboť absence výkonu práce jím nebyla zaviněna.
Posláním Ústavního soudu je zkoumat, zda rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě ústavní stížnosti Ústavní soud přezkoumal ústavnost řízení před ČSSZ i před obecnými soudy a ústavnost jejich rozhodnutí. Ve věci nezjistil nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Stěžovatel ve svých argumentech, uvedených v ústavní stížnosti, pominul, že v daném případě se nemůže jednat o porušení rovnosti subjektů, neboť stát nemá povinnost zajistit právo na zaměstnání osobám, které se dopustily trestné činnosti a jsou proto ve vazbě. Stát rovněž nemá povinnost umožnit osobám ve vazbě výkon práce. Podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, mají právo na zaměstnání osoby, které chtějí a mohou pracovat a o práci se skutečně ucházejí. Stěžovatel se nemohl o práci ucházet z důvodu výkonu vazby a navíc jeho základní životní potřeby zajišťoval stát. Bylo by proto absurdní, aby stěžovatel ještě pobíral podporu v nezaměstnanosti, když už byl hmotně zajištěn. Jak zcela přiléhavě uvedl Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel si vlastním zaviněným jednáním, tj. trestnou činností, způsobil současnou situaci, a nemůže proto vinit stát, že mu nevytvořil podmínky pro výkon práce a tím i podmínky pro vznik nároku na invalidní důchod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu