ECLI:CZ:US:2020:1.US.1293.20.1
sp. zn. I. ÚS 1293/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, právně zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3359/2019-329 ze dne 4. 2. 2020, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 339/2018-302 ze dne 2. 5. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 14 C 159/2017-217 ze dne 18. 7. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Povodí Vltavy, s. p., se sídlem v Praze 5, Holečkova 3175/8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se jako žalobce v řízení před obecnými soudy domáhal proti vedlejšímu účastníkovi nahrazení projevu vůle - uzavření dohody o vydání specifikovaného pozemku (vodní plochy) v katastrálním území Voltýřov, a to s odkazem na §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), dále jen "zákon č. 428/2012 Sb.".
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "nalézací soud") byla žaloba zamítnuta a stěžovateli bylo uloženo nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek v meritu potvrdil, změnil pouze nákladové výroky a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") odmítnuto pro nepřípustnost (výrok I); výrokem II Nejvyšší soud uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady dovolacího řízení.
3. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit a pokojně užívat majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na ochranu legitimního očekávání ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá v nesouhlasu se způsobem, jakým obecné soudy posoudily podmínku "funkční souvislosti celku" ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., kterou má stěžovatel, na rozdíl od obecných soudů, ve vztahu k žalovanému pozemku za splněnou. Obecné soudy podle stěžovatele nedostály své povinnosti postupovat v případě pochybností ex favore restitutionis, jak jim ukládá nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.); naopak ve věci stěžovatele postupovaly formalisticky, nezohlednily dostatečně individuální rozměr věci a rezignovaly na svou povinnost nalézt spravedlivé řešení věci. Konečně se stěžovatel vymezuje vůči odvolacím soudem uložené povinnosti nahradit náklady řízení vedlejšího účastníka, který je státním podnikem s vlastním právním oddělením (nově viz nález sp. zn. IV. ÚS 2434/19 ze dne 24. 3. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud neodůvodnil změnu nákladového výroku rozsudku nalézacího soudu ve světle judikatury Ústavního soudu dostatečně.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
5. K povaze nároků církví a náboženských společností na vydání majetku podle zákona č. 428/2012 Sb. a existence jejich legitimního očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě již měl Ústavní soud opakovaně příležitost se vyjádřit, jak při samotném přezkumu ústavnosti uvedeného zákona (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13), tak při projednávání individuálních ústavních stížností jednotlivých oprávněných osob. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3397/17 ze dne 29. 1. 2019 dospěl Ústavní soud k závěru, že právo na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci (čl. 1 odst. 1 Ústavy) není porušeno v případě, bylo-li očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil. Legitimní očekávání, založené v §29 zákona o půdě, bylo "transformováno" zákonem č. 428/2012 Sb. do konkrétních majetkových práv konkrétních subjektů práva a přestalo ve své původní podobě existovat; restitučních nároků se proto lze dovolávat jen v mezích stanovených tímto zákonem.
6. Rozhodnutím odčinit pouze některé (nikoli všechny) majetkové křivdy zákonodárce neporušuje legitimní očekávání oprávněných subjektů ani další ústavně zaručená práva. Stanoví-li zákon pro vznik restitučního nároku určité podmínky (legitimní, nediskriminující - jako tomu v projednávané věci podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 je) a aplikující orgány - především soudy - tyto podmínky přezkoumatelným způsobem vyloží a použijí na konkrétní projednávaný případ, své závěry v odůvodnění vydaných rozhodnutí přesvědčivým způsobem obhájí, není jejich postupu z ústavněprávního hlediska co vytknout.
7. Příznivý výsledek řízení nezaručuje jeho účastníkovi ani právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny, které měly obecné soudy ve věci stěžovatele porušit; jeho smyslem je garance procesních práv zajišťujících účastníkům řízení rovné postavení s rovnými příležitostmi vyjádřit se ve věci ke všem relevantním skutečnostem a právem dočkat se v soudním rozhodnutí jeho přesvědčivého odůvodnění, včetně vypořádání všech námitek a procesních (zejména důkazních) návrhů. Ani v tomto ohledu nebyl stěžovatel v řízení před obecnými soudy na svých právech zkrácen.
8. Nalézací soud dospěl po podrobně provedeném dokazování k závěru, že sporný pozemek, jenž by nově vznikl dle geometrického plánu předloženého stěžovatelem, je součástí vodního díla Orlík; jako takový jej proto podle nalézacího soudu nelze vydat. Nalézací soud nadto neshledal splněnou podmínku funkční souvislosti požadované části pozemku s ostatními pozemky vlastněnými stěžovatelem, neboť není dána skutečná užitná souvztažnost.
9. Odvolací soud se sice neztotožnil se závěrem nalézacího soudu o zastavěnosti předmětného pozemku vodním dílem, neboť se nachází nad hranicí maximálního vzdutí vodního díla - zátopovou čárou (viz i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1499/09 ze dne 27. 8. 2009); stavbou vodního díla Orlík tak žalovaný pozemek dotčen není. Potvrdil však jako správné posouzení nalézacího soudu stran nedostatku podmínky funkční souvislosti pozemku požadovaného s pozemky stěžovatelem již vlastněnými a vypořádal přiléhavě stěžovatelem vznesené námitky (např. k principu ex favore restitutionis viz s. 8 rozsudku). Odvolacímu soudu nelze důvodně vytknout ani, že by se nevypořádal s judikaturou Ústavního soudu ohledně náhrady nákladů řízení státnímu podniku. Odvolací soud přiléhavě uvedl, že právní oddělení vedlejšího účastníka se zaměřuje na předmět jeho podnikání, tedy výkonu správy povodí, přičemž posuzování restitučního nároku mezi jeho běžnou činnost nepatří.
10. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, neboť odvolací soud posoudil otázku funkční souvislosti pozemků v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (kterou řádně zohlednil a aplikoval v poměrech projednávané věci); dovolací soud neshledal důvod posoudit danou otázku jinak. Podrobně rekapituloval svou judikaturu k věci a nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele stran vad dokazování, kritiky správnosti učiněných skutkových zjištění či přehnaně restriktivního výkladu zákona č. 428/2012 Sb.
11. Jak patrno ze stručné rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí, nejsou zatížena svévolí či nepřezkoumatelností; stěžovateli se zároveň v řízení dostalo adekvátního prostoru k prezentaci vlastního náhledu na věc. Skutečnost, že jeho argumentaci obecné soudy nepřisvědčily, porušení jeho základních práv nezakládá. Jak přiléhavě poznamenal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nelze interpretovat jako právo na úspěch ve věci.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu