ECLI:CZ:US:2011:1.US.1300.11.1
sp. zn. I. ÚS 1300/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ARGEMON INVEST, s.r.o., IČ: 28067592, se sídlem Dr. Stejskala 113/2, České Budějovice, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 30a, České Budějovice, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 1. 3. 2011, č. j. 15 EC 2334/2010-43, za účasti Okresního soudu v Českém Krumlově jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení výroku II. shora označeného rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově. Výrokem I. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen stěžovateli zaplatit částku 2 024,- Kč s příslušenstvím, a výrokem II. tak, že žalovaný je povinen stěžovateli nahradit náklady řízení ve výši 8 220,- Kč. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu byla porušena ústavně zakotvená pravidla, zejména právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantované čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále právo na právní pomoc, garantované čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, právo na rovnost účastníků řízení, garantované čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž vystupoval jako žalobce.
Stěžovatel dne 13. 12. 2010 podal u Okresního soudu v Českém Krumlově proti žalovanému J. B. dvě samostatné žaloby na zaplacení částek po 1 012,- Kč. V obou případech tato částka představovala dlužné jízdné (12,- Kč) a přirážku k němu (1000,- Kč).
Stěžovatel uvádí, že usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 1. 2011, č. j. 15 EC 2334/2010-7 a 15 EC 2342/2010-7 byla řízení ve věcech vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 15 EC 2334/2010 a 15 EC 2342/2010 spojena ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedena pod sp. zn. 15 EC 2334/2010.
Okresní soud v Českém Krumlově napadeným rozsudkem návrhu stěžovatele vyhověl, avšak dle stěžovatele mu přiznal na nákladech řízení pouze částku 8 220,- Kč, když tyto náklady sestávají z paušální odměny advokáta dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 6 000,- Kč, dvou režijních paušálů po 300,- Kč (převzetí zastoupení a sepis žaloby), DPH ve výši 20 % v částce 1.320,- Kč a soudního poplatku ve výši 300,- Kč. Soud však dle stěžovatele při rozhodování o nákladech řízení nezohlednil skutečnost, že v rámci řízení pod sp. zn. 15 EC 2334/2010 byla spojena řízení vedená do té doby pod sp. zn. 15 EC 2334/2010 a 15 EC 2342/2010. V každé jednotlivé právní věci bylo řízení zahájeno samostatným žalobním návrhem a stěžovatel, jak uvádí, při zahájení každého z těchto řízení vynaložil další náklady, které mu nebyly přiznány. Konkrétně se mělo jednat o soudní poplatky zaplacené při podání dalšího žalobního návrhu ve výši 300,- Kč a také režijní paušály dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, a to za převzetí zastoupení a sepis další žaloby v další věci, když v této další právní věci bylo řízení zahájeno samostatným žalobním návrhem (celkem 2x režijní paušál po 300,- Kč). Stěžovateli tak měly být přiznány náklady řízení v celkové výši 9.240,- Kč, když tyto náklady sestávají z paušální odměny advokáta dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 6 000,- Kč, čtyř režijních paušálů po 300,- Kč (převzetí zastoupení a sepis žaloby v každé jednotlivé právní věcí), DPH ve výši 20 % v částce 1 440,- Kč a ze dvou zaplacených soudních poplatků z každého podaného žalobního návrhu vždy po 300,- Kč.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že projednává-li soud ve společném řízení více sporů nebo jiných právních věcí, považuje se při rozhodování o náhradě nákladů řízení každá z těchto věcí za samostatnou. U každé takové věci je dle stěžovatele třeba samostatně posoudit podle zákonem stanovených hledisek míru úspěchu či neúspěchu účastníků řízení a v každé jednotlivé věci stanovit, zda je v ní dána povinnost k náhradě nákladů řízení podle ustanovení §142 občanského soudního řádu. Opodstatněnost této ústavní stížnosti spatřuje stěžovatel v nepřiznání zákonem (§142 odst. 1 občanského soudního řádu) stanoveného práva na náhradu účelně vynaložených nákladů pro účastníka, který měl v řízení plný úspěch. Okresní soud v Českém Krumlově dle stěžovatele na jedné straně uznal zásadu úspěchu stran ve sporu a přiznal mu proto i právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení advokátem, některých hotových výdajích a jednom zaplaceném soudním poplatku. Na druhou stranu ohledně zbývajících nákladů řízení vzniklých stěžovateli rozhodl, že náhrada těchto nákladů stěžovateli nepřísluší, když se nejedná o účelně vynaložené náklady, neboť by tyto nevznikly, kdyby stěžovatel uplatnil jednotlivé nároky vůči žalovanému jedním žalobním návrhem. Dle mínění stěžovatele jde o postup soudu, který je vnitřně protikladný a v rozporu s platnou právní úpravou. Základní zásadou, která dle stěžovatele ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §142 odst. 1 občanského soudního řádu. V této zásadě se dle stěžovatele promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, a to proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Jeví se tedy jako nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, neobdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil, v plné výši. Z výše uvedeného dle stěžovatele vyplývá, že Okresní soud v Českém Krumlově nerespektoval jednoznačné znění kogentní právní normy, čímž zatížil své rozhodování prvkem libovůle.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud výrok II. napadeného rozsudku zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 90 Ústavy České republiky:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:
Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
II.
Z předloženého rozsudku a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že před Okresním soudem v Českém Krumlově probíhalo řízení o žalobách stěžovatele proti výše uvedenému žalovanému o zaplacení částky 2 024, Kč jako dlužného jízdného za jízdy hromadnou dopravou bez dokladu ve dnech 17. 8. 2010 a 4. 9 2010. Řízení byla usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově v souladu s ustanovením §112 občanského soudního řádu spojena.
Výrokem I. rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 1. 3. 2011,
č. j. 15 EC 2334/2010-43, bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen stěžovateli zaplatit částku 2 024,- Kč s příslušenstvím. Výrokem II. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen stěžovateli nahradit náklady řízení ve výši 8 220,- Kč.
Okresní soud v Českém Krumlově v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že při jízdě městskou hromadnou dopravou v uvedených dnech se žalovaný neprokázal platným jízdním dokladem. Proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl. Co se týče náhrady nákladů řízení vycházel Okresní soud v Českém Krumlově z ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu, dle nějž platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud však v odůvodnění upozorňuje, že řízení bylo zahájeno na základě dvou samostatných žalob. Pro výpočet výše přiznané náhrady nákladů řízení proto za účelně vynaložené náklady považoval pouze ty, které by vznikly společným uplatněním obou dílčích pohledávek jedinou žalobou.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem obecného soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného rozsudku je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že předmětná ústavní stížnost směřovala proti výroku II. napadeného rozsudku, tedy pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud konstantně judikuje, že problematika nákladů řízení, ač se často může citelně dotknout majetkové sféry některého z účastníků řízení, není předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Výjimka je pak připuštěna v případě vadného procesního postupu, kdy je účastníku řízení odepřeno využití některého procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení či jestliže samotné rozhodnutí trpí tak závažnými nedostatky, že je neslučitelné s požadavky, jež Ústavní soud klade na obsah soudního rozhodnutí. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Okresní soud v Českém Krumlově v odůvodnění napadeného rozhodnutí přesně rozvádí, na základě kterých ustanoveních procesních předpisů určil konečnou výši náhrady nákladů řízení, resp. které náklady považuje za účelně vynaložené s uplatněním pohledávky stěžovatele. Ústavní soud souhlasí s argumentem stěžovatele, že projednává-li soud ve společném řízení více sporů nebo jiných právních věcí, považuje se při rozhodování o náhradě nákladů řízení každá z těchto věcí za samostatnou. Toto pravidlo však nelze uplatňovat absolutně. V řízení nalézacím musí být důsledně respektováno pravidlo, že každý při uplatňování svých oprávněných nároků musí šetřit práva druhé strany. To znamená, že v určitých případech (a rovněž v souzené věci) není možno žalovanou stranu vystavovat jiným, než nezbytně nutným nákladům, či ji jinak neúčelně a nadměrně vystavovat nepříznivým následkům nesplnění závazku.
Došel-li tedy soud k závěru, že některé z nákladů stěžovatele nebyly uplatněny účelně, a své rozhodnutí řádně a náležitě zdůvodnil, nejde v žádném případě o projev libovůle či následek svévolného rozhodování. V tomto případě jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Z těchto důvodů lze rovněž konstatovat, že nedošlo ani k zásahu do práv garantovaných čl. 90 Ústavy České republiky, ani k zásahu do práv garantovaných čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu