ECLI:CZ:US:2013:1.US.1303.12.1
sp. zn. I. ÚS 1303/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky I. P., zastoupené JUDr. Ivanem Brožem, advokátem se sídlem Střelecká 672, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1547/2011, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 12 To 67/2010, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2010 sp. zn. 9 T 13/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z předložených dokladů následující.
Stěžovatelka byla v záhlaví rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové uznána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obsahem skutku mělo být jednání, podle kterého obžalovaná (stěžovatelka), aby získala od Ing. Navrátila, potažmo firmy SECHMET, a. s., finanční prostředky k úhradě svých závazků, sdělila tomuto svědkovi nepravdivé informace ohledně údajné možnosti koupě DOS Olomouc. Firma SECHMET, a. s., jí poskytla částku 16.500.000 Kč, kterou však obžalovaná neužila tak, jak Ing. Navrátilovi slíbila a jak mu tvrdila, že peníze použije, tzn., že je použila v rozporu s tím, co měli domluveno a uhradila firmě SECHMET, a. s., pouze část půjčených finančních prostředků (4.440.000 Kč) a to až po opakovaných urgencích ze strany Ing. Navrátila. Už v době, kdy obžalovaná finanční prostředky získala, byla její osobní situace tíživá, nebyla schopna v době, kdy jí firma SECHMET, a. s., peníze poskytla, věrohodným způsobem dostát svému závazku a peníze vrátit, a Ing. Navrátilovi lhala v tom, jak peníze použije. Obžalovaná nevedla žádná konkrétní jednání k prodeji dané nemovitosti, takže veškerá její snaha směřovala k tomu, aby od Ing. Navrátila (prostřednictvím firmy SECHMET, a. s.) získala uvedenou finanční částku, kterou nutně potřebovala k tomu, aby uhradila svoje předchozí závazky a k tomu použila právě smyšlenou historku o údajné možnosti koupi DOS Olomouc za velmi výhodnou cenu, což Ing. Navrátil za společnost SECHMET, a. s., akceptoval, sehnal si kupce na tuto nemovitost a počítal s jistým výdělkem z této transakce. S ohledem na podvodné jednání obžalované však nedošlo ani k prodeji nemovitosti a ani mu značná část svěřených peněz vrácena nebyla. Tohoto jednání si obžalovaná byla vědoma již od počátku své komunikace s Ing. Navrátilem, která směřovala k získání částky 16.500.000 Kč.
Za to byla odsouzena podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněné zaplatit na náhradě škody poškozené SECHMET, a. s., se sídlem v O. částku 12.060.000 Kč.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. K výkonu tohoto trestu obviněnou zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem, přičemž ostatní výroky napadeného rozsudku zůstaly nedotčeny. Vrchní soud v podstatě uvedl, že pokud se stěžovatelka snažila zpochybnit svědectví Ing. Navrátila, není zde jen tvrzení Ing. Navrátila oproti tvrzení stěžovatelky. Pokud Ing. Navrátil v souvislosti s kárným řízením proti E. P. (matce stěžovatelky) prohlásil, že její újmu, kterou by mohla utrpět, by pociťoval jako újmu vlastní, nemá toto prohlášení vliv na posouzení věrohodnosti svědka, neboť ten před nalézacím soudem toto vysvětlil snahou získat alespoň nějaké prostředky zpět, neboť v případě znemožnění výkonu advokacie P. by jeho pozice byla značně ztížena. Svědci Jiří Marek, Jan Sábel a Petr Mokrý vypovídali oproti svědkovi Ing. Matějkovi konzistentně, přičemž Ing. Matějka před soudem pozměnil svoji výpověď z přípravného řízení; ostatně ani on k údajné ochotě prodat DOS Olomouc prostřednictvím stěžovatelky nevypověděl nic konkrétního, pouze uvedl, že se stěžovatelkou jednal obecně o prodeji všech nemovitostí. Pokud jde o schopnost stěžovatelky dostát svým závazkům v kritickém období, majetkové podíly (navíc menšinové) v různých firmách není totéž co hotové, disponibilní peníze na úhradu vlastních závazků. Provedené důkazy ohledně majetkové účasti stěžovatelky v různých firmách a ohledně činnosti těchto firem neprokázaly její solventnost v kritickém období. K tomu se přidávají krátké časové horizonty, ve kterých měla plnit své závazky vůči poškozené firmě, a fakt, že již byla za obdobné jednání pravomocně odsouzena, rovněž svědčí o tom, že stěžovatelka nebyla reálně schopna závazek uhradit a ani objektivně nemohla žádné významné příjmy v kritickém období očekávat.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením ve výroku podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Uvedl, že ve vyjádřeném popisu skutku rozsudku krajského soudu skutečně není dostatečně pregnantně vyjádřen podvodný úmysl obviněné, tedy zda do jednání s Ing. N. již vstoupila se záměrem vylákat z něj předmětnou finanční částku za účelem svého obohacení, a to pod nepravdivým příslibem zprostředkování koupě nemovitosti. Jak již však bylo v minulosti vícekrát Nejvyšším soudem judikováno, takovýto nedostatek sám o sobě nemůže vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, pokud alespoň v jeho odůvodnění je chybějící zákonný znak trestného činu dostatečně popsán a vyjádřen. V konkrétním případě tomu tak je, neboť na str. 13 až 14 rozsudku krajského soudu je mj. jednoznačně konstatováno zjištění soudu, že obviněná aby získala finanční prostředky k úhradě svých závazků, sdělila Ing. N. nepravdivé informace ohledně údajné možnosti koupě DOS O., načež jí SECHMET, a. s. (za níž jednal Ing. N.) poskytla částku 16.500.000 Kč, kterou obviněná nepoužila přislíbeným způsobem, nýbrž na úhradu svých závazků a poškozené tak způsobila škodu v uvedeném rozsahu. Další podrobný popis prokázaného skutkového děje pak rovněž dokresluje počáteční uvedení v omyl Ing. N., potažmo společnosti SECHMET, a. s., ze strany obviněné, i to, jak naložila se získanými peněžními prostředky. Krajský soud pak podrobně rozebírá i neutěšenou finanční situaci obviněné v té době a její neschopnost splácet dlužné závazky ve smluvené lhůtě. Obhajoba obviněné, že v kritické době měla důvod očekávat významné příjmy z jiných obchodů, případně z majetkových účastí v jiných společnostech, z nichž by dlužné částky byla schopna uhradit, je nevěrohodná.
II.
Stěžovatelka navrhla zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení svých základních práva, zejména podle čl. 8 odst. 2 a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech uvádí hlavně následující.
Celé důkazní řízení bylo vedeno ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 zák. č. 140/1961 Sb. v úplném znění, který byl účinný do 31. 12. 2009. Ve vztahu k tomuto deliktu, jehož podstatou je přisvojení si cizí věci či jiné majetkové hodnoty, která byla pachateli svěřena, směřovala veškerá její obhajoba a procesní obrana v průběhu celého trestního řízení. Teprve při závěrečném návrhu v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové navrhl státní zástupce, aby jednání stěžovatelky bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) účinného od 1. 1. 2010. Tento návrh byl nalézacím soudem ve vyhlášeném rozsudku akceptován, převzat byl i rozsudkem soudu odvolacího a nedoznal změny ani v řízení dovolacím. Tím došlo k porušení ústavou garantovaných práv stěžovatelky na účinnou procesní obranu, neboť tato byla po celou dobu jednání zaměřena k jinému průběhu skutkového děje.
Stěžovatelka dále prohlásila, že podvodný úmysl není dostatečně popsán ani ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Konstatováno je pouze to, že stěžovatelka nevešla v žádné konkrétní jednání vedoucí k samotné přípravě a realizaci tam popsaného prodeje. Toto tvrzení je však v rozporu s provedenými důkazy, neboť někteří svědci, především Ing. Jiří Matějka, potvrdili opakovaná jednání zaměřená na zakoupení nemovitosti, o kterou projevil zájem Ing. Navrátil.
III.
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě jen odkázal na své napadené rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze uvedl ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě následující. Ve smyslu §220 odst. 3 tr. ř. není soud vázán právním posouzením skutku v obžalobě. V projednávaném případě nebyla soudem použita přísnější právní kvalifikace, jestliže oproti obžalobě, která jednání stěžovatelky kvalifikovala jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. l, odst. 4 tr. zák., soud kvalifikoval jednání stěžovatelky jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. l, odst. 5 písm. a/ tr.zákoníku, a tudíž nebyl založen důvod k důslednému postupu presumovaném ustanovením §225 odst.2 tr.ř. (poskytnutí prostoru k doplnění obhajoby apod.). Pokud jde o údajnou absenci zákonného znaku - subjektivní stránky, tj. úmyslu stěžovatelky v popisu skutku, odkázal vrchní soud na napadené usnesení Nejvyššího soudu a na jeho odůvodnění na str. 8 a 9.
Nejvyšší soud se i přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Stěžovatelka ve své replice setrvala na svých názorech. Uvedla, že rozdíl mezi zpronevěrou a podvodem je jednoznačný. Úmysl pachatele zpronevěry může vzniknout kdykoli v době, kdy již má majetkovou hodnotu v dispozici, tedy může to být relativně delší dobu poté, co mu tato bude svěřena. U podvodného jednání naopak musí pachatel přistupovat k poškozenému s úmyslem obohatit se na jeho úkor již v okamžiku, kdy získává jeho finanční prostředky či jinou majetkovou hodnotu. Překvalifikace jednání na delikt podvodu bylo provedeno těsně před vynesením rozsudku, a proto stěžovatelka neměla dostatek prostoru uplatnit svoji obhajobu.
IV.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce.
Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv či svobod stěžovatelky neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy co do spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelkou opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení a s jejími návrhy na doplnění dokazování. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.
Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
IV.
V konkrétnostech uvádí Ústavní soud následující.
Stěžovatelka namítá, že podvodný úmysl není dostatečně popsán, a to ani ve výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. S touto námitkou se však řádně vypořádal v napadeném usnesení již Nejvyšší soud; tu lze odkázat na výše uvedenou rekapitulaci jeho rozhodovacích důvodů.
Stěžovatelka se dále dovolává svědectví hlavně Ing. Jiřího Matějky, leč na to již přiléhavě reagoval soud odvolací (srov. výše uvedenou rekapitulaci rozhodovacích důvodů odvolacího soudu).
Nejzávažnější námitkou stěžovatelky bylo, že v důsledku překvalifikace jejího jednání ze zpronevěry na podvod až těsně před vyhlášením rozsudku krajského soudu došlo k porušení jejích práv na účinnou procesní obranu, neboť tato byla po celou dobu jednání zaměřena k jinému průběhu skutkového děje.
Vrchní soud se s touto námitkou vypořádal ve svém vyjádření jen v rovině podústavního práva. Dospěl - s odkazem na doslovné znění §225 odst. 2 tr. řádu - k závěru, že z důvodu překvalifikace ve prospěch stěžovatelky (nižší trestní sazba) nebylo zapotřebí ji o této překvalifikaci poučit před vyhlášením rozsudku a vyzvat, zda chce doplnit svá tvrzení či důkazní návrhy apod.
Tu Ústavní soud dovozuje, že v konkrétním případě stěžovatelky nelze objektivně tvrdit, že by došlo k porušení jejích práv na účinnou procesní obranu s argumentem, že její obrany byla po celou dobu jednání zaměřena k jinému průběhu skutkového děje.
Sama stěžovatelka v replice dovozuje rozdíl zpronevěry a podvodu v tom, že úmysl pachatele u zpronevěry může vzniknout kdykoli v době, kdy již má majetkovou hodnotu v dispozici, tedy může to být relativně delší dobu poté, co mu tato bude svěřena; naopak, u podvodného jednání musí k pachateli pojmout úmysl obohatit se na úkor poškozeného již v okamžiku, kdy získává jeho finanční prostředky či jinou majetkovou hodnotu.
Avšak, i k této skutečnosti (tj. k event. podvodnému jednání) stěžovatelka (též) před krajským soudem sama svoji obranu směřovala. Namítala například, že počítala s tím, že by svůj dluh vůči Ing. Navrátilovi mohla umořit z výdělku firem Makabisa a Nakieta, kde očekávala výdělek v řádu desítek milionů korun; tedy, že počítala s tím, že mu peníze vrátí ze svých jiných obchodních aktivit, které však ne její vinou pro ni nedopadly dobře. Stěžovatelka v rámci své obhajoby rovněž brojila i ve vztahu k dalším skutečnostem relevantním z hlediska pozdější kvalifikace jejího skutku jako podvodu (srov. rekapitulaci její obhajoby na str. 4 - 5 napadeného rozsudku krajského soudu). Tyto námitky pak byly nalézacím soudem posouzeny jako nedůvodné (srov. např. str. 13 napadeného rozsudku: "...byla ve špatné finanční situaci, kterou řešila výše popsaným způsobem, neměla reálnou možnost uvedené prostředky vrátit a spoléhala na něco, co nemohla ovlivnit, (např. na údajný zisk ze společností Nakieta a Makabisa, který měl být sice dle jejího vyjádření značný, avšak podle názoru soudu naprosto nereálný, ať již tato nereálnost byla zapříčiněna naivitou obžalované nebo jinými skutečnostmi.)".
Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze tedy objektivně dovozovat, že stěžovatelka neměla možnost účinné obhajoby proti právní kvalifikaci svého jednání jako podvodu. V této konkrétní věci tak nejde o klasické tzv. překvapivé rozhodnutí krajského soudu (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 78/04). Nad rámec toho lze pro úplnost dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti omezuje jen na povšechné tvrzení o porušení svého práva na obhajobu, aniž by uvedla, co jiného by v řízení před nalézacím soudem uplatnila, pokud by na překvalifikaci byla před vynesením jeho rozsudku upozorněna.
V.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovateky napadenými rozhodnutími obecných soudů zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu