ECLI:CZ:US:2000:1.US.131.2000
sp. zn. I. ÚS 131/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stížnosti stěžovatelky B. D., zastoupené JUDr. J.N., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 4. 1998, čj. 17 C 293/96 - 81, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 12. 1999, čj. 18 Co 412/98 - 101, spolu s návrhem na zrušení odst. 3 a odst. 6 ustanovení §12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým návrhem napadá v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové i instančně mu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ve věci zaplacení Kč 50 000,--- s příslušenstvím jako náhrady škody za omezení vlastnického práva. Namítá, že uvedenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 1 věta druhá, čl. 11, čl. 12 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby oba rozsudky byly zrušeny a zároveň v souladu s ustanovením §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podává návrh na zrušení §12 odst. 3 a 6 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejprve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka v návrhu především polemizuje se závěry, výklady a právními názory obecného soudu a v podstatné části odůvodnění toliko opakuje argumentaci již uplatněnou v předchozím soudním řízení, resp. na ni obecně výslovně odkazuje, nicméně Ústavní soud zjistil, že se obecné soudy s jednotlivými námitkami řádně vypořádaly. Jak vyplývá i z výše uvedeného, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především samostatnou záležitostí obecných soudů (srov. sp. zn. II. ÚS 81/95), resp. usnesení č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6).
V dané věci stěžovatelka polemizuje se závěrem, že nedošlo k uplatnění práva na náhradu v zákonem stanovené lhůtě. V této souvislosti zvláště namítá, že vlastnické právo, jehož atributy jsou věc držet, nakládat s ní jako s vlastní, užívat ji a těžit z ní užitky a přírůstky, je na rozdíl od práva obligačního ve smyslu čl. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod nepromlčitelné. Z toho dovozuje, že i možnost žádosti dotčeného vlastníka o poskytnutí přiměřené náhrady za omezení užívání jeho nemovitosti by neměla být časově omezena.
K tomu Ústavní soud konstatoval, že ačkoliv je vlastnické právo vskutku v zásadě nepromlčitelné (§100 odst. 2 obč. zákoníku), náhrada (finanční) za omezení vlastnického práva má charakter peněžité pohledávky. Právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým (srov. §488 a násl. obč. zákoníku), a nikoliv právem věcným, a tudíž ani nemůže požívat ochrany, která je ústavně zaručena právu vlastnickému. Uvedený závěr ostatně potvrzuje i návrh k soudu, kterým se stěžovatelka (v postavení žalobkyně) domáhala zaplacení částky Kč 50 000,-- a jež tedy nesměřoval proti samotnému omezení vlastnického práva.
Námitku porušení čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod považuje Ústavní soud za zcela nepřípadnou. Jednak, jak bylo naznačeno výše, žaloba nesměřovala proti samotnému omezení vlastnického práva, a proto takovou námitku nelze uplatnit až v řízení o ústavní stížnosti; především však extenzivní výklad citovaného ustanovení stěžovatelkou podaný (nedotknutelnost pozemku) zcela zjevně přesahuje, resp. deformuje smysl vyplývající z jeho dikce. Jde totiž o klasickou ústavní garanci tzv. domovní svobody.
Co se týče námitky porušení čl. 37 odst.3 Listiny základních práv a svobod, i tuto shledává Ústavní soud nepřípadnou. K principu rovnosti, resp. rovnosti účastníků řízení, lze obecně poznamenat, jak již ostatně Ústavní soud v četných případech judikoval, že princip rovnosti nemá absolutní charakter, jedná se toliko o rovnost relativní. Pokud jde o rovnost v řízení, resp. rovná práva účastníků řízení před soudem, můžeme ji chápat jako (zvláštní) konkretizaci rovnosti obecné. Rovnost účastníků řízení je procesní zásadou, která vyjadřuje nutnost stejných "pravidel hry" pro všechny účastníky řízení, resp. že v právním řízní nemá mít žádný účastník lepší postavení než druhý; tato pravidla pro občanské soudní řízení podrobněji stanovuje občanský soudní řád (např. §24, §115, §113 a §158, k tomu srov. též sp. zn. II. ÚS 74/93, resp. č. 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1). Samotná existence právní úpravy, která dává účastníkům řízení různá hmotná práva, nezakládá porušení zásady rovnosti účastníků řízení jakožto principu procesního.
Ke zkrácení ústavně garantovaného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je třeba obecně konstatovat, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V této souvislosti je třeba uvést, že námitka porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se týká rozhodnutí Městského úřadu v Ústí nad Orlicí z roku 1994, pro SPT Telecom P., o umístění stavby (tj. úložných sdělovacích kabelů), které nebylo (a ostatně sotva mohlo být) předmětem jednání a rozhodování soudu, a proto se jím nemůže zabývat ani Ústavní soud.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud neměl ani důvod zabývat se návrhem na zrušení ustanovení §12 odst. 3 a 6 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů (obdobně srov. sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 22, svazek 4).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2000 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu