ECLI:CZ:US:2009:1.US.1312.09.1
sp. zn. I. ÚS 1312/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti K. K., zast. Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, ze dne 13.2.2009, č.j. 73 Co 126/2008-466, a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 27.6.2007, č.j. 19 C 211/2001-368, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a podniku Lesy České republiky, s.p., sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Soudu první instance Evropských společenství k rozhodnutí o předběžné otázce se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podanou ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud"), jež byly vydány v řízení, v němž se jeho otec domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí v žalobě blíže specifikovaných. V návrhu na zahájení řízení popsal výsledek sporu (zamítnutí žaloby okresním soudem, potvrzení zamítavého rozsudku krajským soudem, vždy s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 21/05) a tvrdí, že postupem soudů došlo k porušení garantovaných práv jeho otce, konkrétně že došlo k porušení čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 1 Listiny, čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 4 odst. 1, 2, 3, 4, Listiny, čl. 7 odst. 2 Listiny, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (pozn. správně má být "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod", dále jen "Úmluva"), a to řadou specifikovaných pochybení, např. upřením jeho otci práva nakládat s vlastním majetkem, odůvodněním, že se nelze domáhat určení vlastnictví jinak než prostřednictvím restitučních předpisů, aplikací zmíněného stanoviska Ústavního soudu, a též zbavením práva samotného stěžovatele dědit kapitál, který vlastnicky náležel jeho otci.
V další části podání stěžovatel předložil Ústavnímu soudu návrh k přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení soudu první instance Evropských společenství tuto předběžnou otázku: Lze posuzovat stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1.11.205 (pozn. správně má být "2005"), sp.zn. Pl ÚS St. 21/05, zveřejněném pod č. 477/2005 Sb., uplatněné proti občanům Evropské unie, jejichž kapitálu se chopila Česká republika bez řádného nabývacího titulu, jako nedovolené zastřené opatření, příčící se článku 56 Smlouvy o založení Evropských společenství a Článku 6 Smlouvy o evropské unii.
Na základě uvedených tvrzení stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Znění příslušných článků Listiny, Úmluvy, Ústavy, a Dodatkového protokolu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 2 odst. 3 Listiny:
Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl.4 Listiny:
1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem.
(3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Čl. 7 odst. 2 Listiny:¨
Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 4 Listiny:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 2 odst. 4 Ústavy
Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že otec stěžovatele se žalobou u okresního soudu domáhal určení, že je vlastníkem souboru nemovitostí, o nichž tvrdil, že je nabyl z titulu dědického práva po svém otci (sc. po dědovi stěžovatele). Okresní soud se zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení vlastnického práva a s odkazem na právní názor Ústavního soudu formulovaný ve stanovisku sp.zn. Pl. ÚS st.-21/05 žalobu zamítl. V průběhu řízení okresní soud nevyhověl návrhu žalobce na přerušení řízení a předložení věci ESD v Lucemburku. Rozsudek okresního soudu napadl žalobce odvoláním, o němž krajský soud dospěl ke zjištění, že není důvodné. V odůvodnění se obsáhle zabýval naplněním požadavku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva (s využitím dosavadní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu) a shledal, že závěr soudu I. stupně o neexistenci naléhavého právního zájmu žalobce na určovací žalobě je správný.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení základních práv jeho otce (příp. jeho vlastních základních práv) a uzavírá, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Předně, k namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelova otce domáhat se určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) obč. soudního řádu určení tvrzeného vlastnického práva, je však notorietou, že úspěšnost takové žaloby je závislá - kromě jiného - na existenci naléhavého právního zájmu a na unesení důkazního břemene žalobcem.
Odborné veřejnosti, a konečně též právnímu zástupci stěžovatele, který byl i právním zástupcem jeho otce, je z řady předchozích řízení známo, že plénum Ústavního soudu dne 1.11.1005 přijalo stanovisko sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) obč. soudního řádu, a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání (konečně i sám stěžovatel se závěry tohoto stanoviska polemizuje). Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Právní názory obecných soudů v posuzované věci se tedy nijak neodchýlil od judikatury Ústavního soudu, včetně zmiňovaného stanoviska. Tímto stanoviskem je vázán též I. senát Ústavního soudu při rozhodování o této ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře (viz i odůvodnění rozsudku krajského soudu) zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva, v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení, před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné, a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně, určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco v prvním případě je dána aktivní legitimace na takovém určení, ve druhém ji dovodit nelze. Nejsou tedy splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález ve věci sp.zn. II. ÚS 14/04). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zcela opomíjí, že provádění navržených důkazů by muselo být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, protože by se tu hodnotily skutečnosti staré desítky let (srov. nález ve věci sp.zn. I. ÚS 98/04). Eventuálním vyhověním určovací žalobě by se ve skutečnosti protiústavně zasáhlo do vlastnického práva jiného subjektu České republiky, s jejímž majetkem hospodaří vedlejší účastník. Jak totiž ve stanovisku sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 Ústavní soud uvedl, "Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů". Toto stanovisko je závazné pro všechny soudce bez ohledu, zda byli přítomni jeho přijetí, či pro ně nehlasovali.
Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelovu návrhu na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Soudu první instance Evropských společenství k rozhodnutí o předběžné otázce. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem prejudiciálního řízení podle čl. 234 Smlouvy o založení ES je posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Stěžovatelův návrh tento účel nesplňuje, proto by předložení věci Soudu první instance postrádalo jakýkoliv smysl.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
František Duchoň
předseda senátu