ECLI:CZ:US:2016:1.US.1314.15.1
sp. zn. I. ÚS 1314/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve Věznici P.O.BOX 1, Mírov, právně zastoupeného Mgr. Šimonem Baliharem, advokátem se sídlem Žižkova 52, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2015 sp. zn. 3 To 19/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 5. 5. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení vrchního soudu jako soudu stížnostního, neboť je přesvědčen, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014 sp. zn. 56 T 4/2012 byl podle §73a odst. 5 tr. řádu zamítnut návrh složitele peněžité záruky D. H., bratra obžalovaného M. H., na zrušení peněžité záruky ve výši 2 500 000 Kč, složené dne 26. 7. 2012. Návrh byl odůvodněn tím, že obžalovaný dne 6. 11. 2014 nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v jiné trestní věci a má tak za to, že pominuly důvody, které vedly ke složení peněžité záruky, neboť nástupem obžalovaného do výkonu trestu odnětí svobody pominuly samotné vazební důvody vymezené v §67 tr. řádu. Soud I. stupně žádost přezkoumal v rámci hlavního líčení, nařízeného na 3. 12. 2014, v rámci kterého současně obžalovaného uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin a dále za trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákona), přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákona, zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona, přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákona, zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona a přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákona z rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 61T 18/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2014 sp. zn. 1To 45/2014 uložil obžalovanému souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, peněžitý trest ve výměře 4 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 20 měsíců a trest propadnutí náhradní hodnoty. Ohledně zrušení peněžité záruky dospěl soud k závěru, že s ohledem na citovaný vyhlášený, byť nikoli pravomocný rozsudek je zřejmé, že důvody, které k přijetí peněžité záruky vedly, nepominuly, naopak, spíše zesílily, uložením souhrnného trestu též za trestnou činnost, která nemohla být v době rozhodování o peněžité záruce ještě brána v potaz. Obžalovanému byl uložen mimo jiné citelný peněžitý trest, na který, pokud v případě tohoto výroku nabude vyhlášený rozsudek právní moci, dopadá §73a odst. 6 tr. řádu. Skutečnost, že obžalovaný nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody, není v takovém případě rozhodná.
3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost. Vrchní soud v Praze tuto stížnost, jakož i stížnost složitele peněžité záruky zamítl s odůvodněním, že ustanovení §73a odst. 6 tr. řádu předpokládá trvání peněžité záruky až do nástupu trestu uloženého obžalovanému v řízení, ve kterém byl vzat do vazby, případně do doby zaplacení peněžitého trestu a nákladů trestního řízení, případně k náhradě způsobené škody, pokud tato povinnost byla uložena. Peněžitá záruka může být použita na úhradu výše uvedených povinností, pokud nebudou ve stanovené lhůtě uhrazeny. Na tuto okolnost byli obžalovaný i složitel peněžité záruky ve smyslu ustanovení §73a odst. 9 tr. řádu upozorněni a náležitě poučeni jak u hlavního líčení, tak i v písemném vyhotovení usnesení, jímž soud I. stupně nabízenou peněžitou záruku přijal. Podle stížnostního soudu je zřejmé, že obžalovaný byl, byť nepravomocně, uznán vinným zvlášť závažným zločinem, za který mu byl uložen souhrnný trest, včetně citelného trestu peněžitého.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ke dni jeho nástupu do výkonu trestu odnětí svobody pominuly vazební důvody uvedené v §67 tr. řádu. Pokud ke dni 6. 11. 2014 pominuly vazební důvody, pominuly tak bez dalšího též důvody, které vedly k přijetí peněžité záruky coby institutu ze své povahy nahrazující vazbu. Nejsou-li dány důvody vazby, nemohou být dány důvody k přijetí peněžité záruky. Za dané situace neměl dle názoru stěžovatele soud postupovat jinak, než rozhodnout o zrušení peněžité záruky, neboť takový postup je v případě absence důvodu pro přijetí peněžité záruky obligatorním ve smyslu ustanovení §73a odst. 5 tr. řádu.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
6. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. září 2005 (U 23/38 SbNU 587)]. I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, jež toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, a které jsou odůvodněny vskutku extrémními excesy v konkrétních případech, je nutno poznamenat, že primárně zde musí být splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
7. V dané věci je podstatou námitek obsažených v ústavní stížnosti postup obecných soudů při rozhodování o zrušení peněžité záruky. Ústavní soud však na rozdíl od stěžovatele neshledal, že by ústavní stížností dotčené usnesení Vrchního soudu v Praze trpělo takovými vadami, které by si žádaly jeho zrušení. Z odůvodnění tohoto usnesení jednoznačně plyne, jakými zcela konkrétními úvahami byl vrchní soud veden, když stěžovatelovu stížnost proti usnesení soudu I. stupně o nezrušení peněžité záruky zamítl. Stížnostní soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
8. Vrchní soud, jakož i soud I. stupně, při svém rozhodování vycházely z příslušných ustanovení trestního řádu. Možnost zrušení peněžité záruky řeší §73a odst. 4 tr. řádu. Dle citovaného stanovení peněžitou záruku zruší nebo změní její výši na návrh obviněného nebo osoby, která ji složila, anebo i bez návrhu soud nebo státní zástupce, který v té době vede řízení, jestliže pominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly, nebo se změnily okolnosti rozhodné pro určení její výše. Rozhodne-li o zrušení peněžité záruky nebo o jejím připadnutí státu, přezkoumá zároveň, zda nejsou dány důvody pro rozhodnutí o vzetí do vazby, a případně provede potřebné úkony. Podle §73a odst. 6 pak platí, že nerozhodne-li soud jinak, trvá peněžitá záruka u obviněného, který byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo peněžitému trestu, do dne, kdy obviněný nastoupí výkon trestu odnětí svobody, zaplatí peněžitý trest a náklady trestního řízení. Nezaplatí-li obviněný peněžitý trest nebo náklady trestního řízení ve stanovené lhůtě, na jejich zaplacení se použijí prostředky z peněžité záruky.
9. Oba obecné soudy postupovaly v intencích uvedených ustanovení trestního řádu a ústavně zaručená práva stěžovatele svým postupem nijak neporušily. Soudu I. stupně bylo v době rozhodování známo, že stěžovatel byl v jiném řízení pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody, k jehož výkonu rovněž nastoupil, a k této okolnosti při svém rozhodování přihlížel. Dospěl však k závěru, který nelze považovat z ústavněprávního hlediska za excesivní, že vazební důvody u stěžovatele zcela nepominuly, protože stěžovatel je tímto trestem omezen na svobodě z jiného pravomocného rozhodnutí, přičemž orgány činné v projednávání dané trestní věci nemohou žádným způsobem ovlivňovat průběh výkonu tohoto trestu ani rozhodování, jež v průběhu výkonu trestu umožňuje trestní řád či zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů.
10. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu