ECLI:CZ:US:2013:1.US.1317.12.1
sp. zn. I. ÚS 1317/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ondřeje Černého, zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, se sídlem Čelakovského sady 8, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2011 č. j. 28 Cdo 3937/2011-58 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2010 č. j. Ncp 324/2010-25, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení o žalobě žalobce LEFKOSIA CZ, s. r. o., se sídlem Na Úlehli 1256/9, Praha 4, na vydání věci a zaplacení částky 176 456 Kč s příslušenstvím, kterého se stěžovatel účastnil jako žalovaný.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2010 č. j. Ncp 324/2010-25 bylo rozhodnuto tak, že k projednání a rozhodnutí věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 217/2009, jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Vrchní soud v Praze v odůvodnění usnesení uvedl, že v souzené věci nejde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a proto se věcná příslušnost určuje podle ustanovení §9 odst. 1 občanského soudního řádu.
Stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze napadl dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011 č. j. 28 Cdo 3937/2011-58 bylo řízení o dovolání zastaveno. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že rozhoduje-li vrchní soud o věcné příslušnosti, rozhoduje jako soud nadřízený, nikoliv tedy jako soud odvolací. Vzhledem k tomu, že občanský soudní řád funkční příslušnost Nejvyššího soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí o věcné příslušnosti neupravuje, bylo řízení o dovolání ztíženo neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který jej bylo nutno zastavit.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti okresních soudů došlo k zásahu do jeho práva na zákonného soudce, garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť v prvním stupni měl být příslušný Městský soud v Praze. Nejvyšší soud pak zastavením řízení o dovolání napadané usnesení fakticky a právně potvrdil. Současně je mu vytýkáno, že se nevypořádal s návrhem stěžovatele, aby v případě, že dospěje k závěru o nepřípustnosti dovolání v této věci, se podáním zabýval jako odvoláním.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze zrušil.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.
Vrchní soud v Praze, pokud dovodil, že projednávaný spor se netýká podnikatelské činnosti stěžovatele, správně aplikoval ustanovení §9 odst. 1 občanského soudního řádu, který uvádí, že nestanoví-li zákon jinak, jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Nejvyšší soud pak řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze správně zastavil, neboť občanský soudní řád se přípustností či nepřípustností dovolání proti rozhodnutí o věcné příslušnosti soudů nezabývá. Ze strany Nejvyššího soudu tak nemohlo dojít ani k odmítnutí dovolání, neboť jím bylo napadnuto nikoliv rozhodnutí o odvolání, nýbrž rozhodnutí o věcné příslušnosti, které vrchní soudy vydávají jako tzv. soudy nadřízené. Co se týče argumentu stěžovatele, že Nejvyšší soud nepřihlédl k návrhu na projednání podání aspoň jako odvolání, Ústavní soud uvádí, že není důvodný. Nejvyšší soud v rámci odůvodnění svého usnesení konstatoval, že rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti je konečné a nelze jej tedy napadnout žádnými opravnými prostředky.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu