ECLI:CZ:US:2011:1.US.1342.11.1
sp. zn. I. ÚS 1342/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky ČEZ, a. s., se sídlem Praha 4, Duhová 2/1444, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 301/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2009 č. j. 2 Ans 4/2009-93, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2010 č. j. 2 Ans 7/2010-175 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2011 č. j. 8 A 239/2010-219, takto:
Ústavní stížnost a návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 5. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení části ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a to v rozsahu slov "a veřejné instituce", a návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2011 č. j. 8 A 239/2010-219.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010 č. j. 8 Ca 310/2007-108 byla zamítnuta žaloba žalobce V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín, občanské sdružení, se sídlem Všemyslice, Neznašov 122 (dále jen "žalobce"), na ochranu proti nečinnosti stěžovatelky. Tato nečinnost byla spatřována v tom, že dne 12. 7. 2006 žalobce požádal stěžovatelku o informaci s odkazem na ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon). Konkrétně se jednalo o poskytnutí kompletní technické a technologické dokumentace vsázek paliva používaného od začátku provozu obou bloků (tzv. pasporty paliva) a analýzy vhodnosti paliva VVANTAGE - 6 firmy Westinghouse pro reaktor VVER 1000 na jaderné elektrárně Temelín. Sdělením ředitele OJ Temelín ze dne 7. 9. 2006 nebyly informace poskytnuty s odkazem na ochranu obchodního tajemství stěžovatelky. Žalobce se proto domáhal, aby soud rozhodl, že stěžovatelka je povinna vydat rozhodnutí o odvolání žalobce ze dne 28. 9. 2006 ve věci žádosti žalobce o poskytnutí informací ze dne 12. 7. 2006. Proti výše citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2010 č. j. 2 Ans 7/2010-175 vyhověl, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010 č. j. 8 Ca 310/2007-108 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze, vázán právními závěry Nejvyššího správního soudu, poté rozsudkem ze dne 18. 4. 2011 č. j. 8 A 239/2010-219 žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce ve lhůtě třiceti dnů od dne právní moci rozsudku ukončit nečinnost a vydat rozhodnutí o odvolání žalobce.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že současně s ústavní stížností (respektive již před jejím podáním dne 4. 5. 2011) napadla rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2011 č. j. 8 A 239/2010-219 kasační stížností. Tuto skutečnost si ověřil Ústavní soud u Městského soudu v Praze, který mu sdělil, že ve věci činí úkony ve smyslu §108 s. ř. s. před předložením kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž vyplývá, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z obsahu napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2011 č. j. 8 A 239/2010-219 Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelce dostalo poučení o opravných prostředcích. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka napadla citovaný rozsudek jak kasační stížností, tak i ústavní stížností, došlo k souběhu dvou právních řízení, jež mohou ve výsledku vést ke zrušení napadených rozsudků.
Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o kasační stížnosti rozhodne Nejvyšší správní soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud. Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší správní soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a kasační stížnosti, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod.
Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala kasační stížnost, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci řízení před Nejvyšším správním soudem. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že by jí podaná kasační stížnost měla být přípustná zejména z důvodu stanoveného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V čl. III. ústavní stížnosti označeném jako "Procesní pochybení MS v Praze v rozsudku II. a v řízení tomu předcházejícímu" označuje stěžovatelka důvody, kterými Městský soud v Praze porušil její práva "v právní otázce mimo rámec vázanosti MS v Praze názorem NSS". V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na judikaturu, podle níž se ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. vztahuje jen na případy, ve kterých Nejvyšší správní soud rozhodoval opětovně o zcela stejné právní otázce. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti však nelze v nyní projednávané věci předjímat, stejně jako nelze nyní zkoumat, zda stěžovatelka podala kasační stížnost efektivně. Lze však uzavřít, že podání ústavní stížnosti je nyní předčasné. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to zásah do kompetence Nejvyššího správního soudu a riziko rozdílných rozhodnutí v téže věci, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení části ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a to v rozsahu slov "a veřejné instituce". Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti. Ze stejného důvodu Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2011 č. j. 8 A 239/2010-219 a návrhu na přerušení řízení do doby rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti ovšem stěžovatelku nikterak nepoškozuje, poněvadž lhůta pro podání nové řádné ústavní stížnosti jí začne běžet teprve poté, co v její věci rozhodne soud, který bude rozhodovat o posledním prostředku, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Co se týče návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, z ustanovení §62 odst. 4 vyplývá, že tak může Ústavní soud učinit toliko v odůvodněných případech podle výsledku řízení. Stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná, proto jí Ústavní soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu