ECLI:CZ:US:2005:1.US.135.04
sp. zn. I. ÚS 135/04
Usnesení
I.ÚS 135/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. L. M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 4 Tz 190/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se J. V. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyšší soud ČR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, podané ministrem spravedlnosti v neprospěch stěžovatele tak, že konstatoval, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. Rt 3/2002, byl porušen zákon v ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), ve prospěch stěžovatele. Vzhledem k tomu, že zákon byl porušen výlučně ve prospěch stěžovatele, omezil se Nejvyšší soud ČR pouze na tzv. akademický výrok, aniž napadené usnesení zrušil.
Stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 1987, sp. zn. 1 T 160/87, uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Plzni ze dne 28. 10. 1988, sp. zn. Nt 500-31/88, byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. Nt 202/2002, povolil obnovu řízení, skončeného označeným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci, který byl zrušen v celém rozsahu. Následně rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 5. 2002, sp. zn. 3 T 59/2002, byl stěžovatel zproštěn obžaloby bývalé Vojenské obvodové prokuratury ze dne 10. 11. 1987, sp. zn. 4 Opv 293/87, pro shora uvedený trestný čin. K návrhu stěžovatele týž okresní soud usnesením ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. Rt 3/2002, rozhodl, že je podle §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci účasten soudní rehabilitace a odškodnění. Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch stěžovatele, o níž rozhodl Nejvyšší soud ČR ústavní stížnostní napadeným rozsudkem.
Stěžovatel je přesvědčen, že po zrušení odsuzujícího rozsudku a vydáním rozsudku zprošťujícího nastala situace, kdy se má použít ustanovení §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Před vydáním těchto rozhodnutí nebylo možno pravomocným rozhodnutím prokázat, že byl bezdůvodně držen ve vazbě a že byla bez zákonného důvodu omezena jeho svoboda. Podle jeho názoru má být ustanovení §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci použito tam, kde nedošlo k rehabilitaci podle §2 a §4 citovaného zákona, ale existují k ní důvody podle §1 zákona o soudní rehabilitaci. Poukázal na skutečnost, že kdyby neexistoval zákon č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, spokojil by se se zprošťujícím rozsudkem ze dne 24. 5. 2002. V daném případě však podal návrh na vyslovení rehabilitace podle zákona o soudní rehabilitaci, aby se mohl úspěšně domoci jednorázové peněžní částky. Na argumentaci uvedené v ústavní stížnosti setrval i ve svém stanovisku k vyjádření Nejvyššího soudu ČR.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces je třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, neznamená sama o sobě upření práva na soudní ochranu nebo na spravedlivý proces.
V daném případě z rozsudku Nejvyššího soudu ČR nevyplývá stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozsudku uvedl, za jakých podmínek lze aplikovat ustanovení §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a to při splnění zákonných podmínek a při dodržení lhůty stanovené v §6 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Svoje závěry, že nebyly dodrženy zákonné podmínky, dodržena zákonná lhůta, nezákonný způsob, jakým Okresní soud v Olomouci aplikoval ustanovení §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci na daný případ, stejně jako nemožnost analogicky aplikovat příslušná ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, řádným a ústavně konformním způsobem odůvodnil.
Ústavní soud nepovažuje za nutné podrobnou argumentaci Nejvyššího soudu ČR znovu opakovat a na odůvodnění jeho rozsudku plně odkazuje. Závěry Nejvyššího soudu ČR o pochybení Okresního soudu v Olomouci nelze tedy považovat za závěry, které by vedly k zásahu do práv stěžovatele, chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 434/03 a sp. zn. II. ÚS 528/03).
Pro úplnost je namístě dodat, že tzv. akademický výrok Nejvyššího soudu ČR o porušení zákona výlučně ve prospěch stěžovatele, který vynesl Nejvyšší soud ČR i v daném případě, není sám o sobě důvodem pro žádnou změnu právního stavu. Tento typ výroku se nedotýká právní moci ani vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, v konkrétní věci tedy usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. Rt 3/2002.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu