ECLI:CZ:US:2008:1.US.1350.08.1
sp. zn. I. ÚS 1350/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem, se sídlem Doudlebská 1312/4, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 44 To 137/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí městského soudu, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina").
V dané věci byl stěžovatel usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 1 Nt 136/2007, vzat do vazby, neboť byl shledán důvod vazby dle §67 písm. a), c) trestního řádu. Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno usnesením ze dne 24. 9. 2007 pro skutky kvalifikované jako pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona v souběhu s trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění dle §180d) trestního zákona. Usnesením podle §160 odst. 1, 5 trestního řádu ze dne 5.1. 2008 došlo k rozšíření počtu skutků kvalifikovaných jako trestný čin krádeže, a tím i ke změně právní kvalifikace na trestný čin dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona. Stíhaného jednání se stěžovatel měl dopustit tím, že - dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 trestního zákona, dílem ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona - v době od 15. 8. 2007 do 23. 9. 2007 měl odcizovat cizí motorová vozidla nebo se do nich vloupávat a způsobit tímto jednáním škodu převyšující částku 500.000,- Kč.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. 1 Nt 3103/2008, byl stěžovatel podle §72 odst. 3 trestního řádu ke své žádosti propuštěn z vazby na svobodu. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost. Napadeným usnesením městského soudu bylo podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu prvostupňové vazební usnesení zrušeno a znovu rozhodnuto tak, že podle §72 odst. 3 se žádost stěžovatele o propuštění na svobodu jako nedůvodná zamítá. V odůvodnění svého usnesení městský soud uvedl, že soud prvního stupně propustil stěžovatele z vazby na svobodu proto, že došel k závěru, že usnesení ze dne 5. 1. 2008 - které zakládalo právní kvalifikaci jednání stěžovatele dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona, a tím i delší zákonnou dobu trvání vazby v přípravném řízení - nebylo ke dni 24. 1. 2008 doručeno v souladu s trestním řádem ani stěžovateli, ani jeho obhájci; tudíž uplynula maximální zákonná lhůta trvání vazby stěžovatele v přípravném řízení ve smyslu §71 odst. 8, 9 trestního řádu. Tento právní názor však městský soud zhodnotil jako mylný. Městský soud se totiž přesvědčil, že usnesení ze dne 5. 1. 2008 bylo stěžovateli předáno do vlastních rukou, stěžovatel toto stvrdil svým podpisem dne 10. 1. 2008, na změnu právní kvalifikace byl upozorněn v odůvodnění tohoto usnesení. Totéž se týká i doručení obhájci stěžovatele. Ustanovení §64 trestního řádu bylo proto dodrženo. Úvahy soudu prvního stupně, že doručení faxem nezakládá právní účinky, nejsou dle městského soudu správné. Stížnostní soud poukázal na §59 odst. 1 trestního řádu a "stávající judikaturu i praxi soudů", kdy doručení písemností formou faxu je doručením v souladu s trestním řádem. Stejně tak, jako i v jiných případech doručení faxem zakládá právní účinky s tímto doručením spojené. Namátkou městský soud uvedl, že lhůta k podání odvolání nebo stížnosti je zachována i v případě, je-li opravný prostředek podán poslední den lhůty faxem, stejně tak je zachována lhůta k přípravě u hlavního líčení a veřejného zasedání, byť je předvolání doručeno ve lhůtě toliko prostřednictvím faxu. Věznice je povinna propustit obviněného na svobodu ten den, kdy dojde příkaz k propuštění faxem, nevyčkává až do zaslání příkazu poštou, pouze telefonicky ověří u soudu, který příkaz vydal, jeho správnost.
II.
1) Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 1. 2008 ani jemu (ani jeho obhájci) nebylo doručeno do vlastních rukou, neboť mu (a jeho obhájci) bylo doručeno pouze faxem dne 10. 1. 2008. Proto je stěžovatel názoru, že toto usnesení o zahájení trestního stíhání je vůči jeho osobě neúčinné, neboť účinky doručení usnesení o zahájení trestního stíhání nenastaly. To má za následek, že k zahájení trestního stíhání došlo pouze pro další trestný čin krádeže v kvalifikované skutkové podstatě s maximální horní hranicí trestu odnětí svobody tří roků, a proto maximální délka vazby stěžovatele uplynula dnem 24. 1. 2008. Takto věc dle stěžovatele správně posoudil soud prvního stupně.
2) Stěžovatel tak předkládá Ústavnímu soudu otázku interpretace §64 odst. 1 písm. b) trestního řádu, dle kterého "Do vlastních rukou se doručuje osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí" (a §160 odst. 2 trestního řádu, dle kterého "Opis usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu a do 48 hodin státnímu zástupci a obhájci..."). Z citovaných ustanovení plyne, že usnesení o zahájení trestního stíhání (jeho opis) musí být doručeno do vlastních rukou. Způsob doručování je limitován jen vyloučením institutu uložení doručované zásilky [§64 odst. 4 písm. a) trestního řádu]. V dané věci tak obecné soudy musely řešit otázku výkladu a aplikace podústavního práva, tedy zda prostřednictvím faxu (faxové kopie usnesení o zahájení trestního stíhání) bylo v daných souvislostech možné splnit požadavky kladené na doručení usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel je názoru, že tyto požadavky splněny býti nemohly, předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání tak nebylo řádně doručeno, důsledkem čehož mělo být propuštění stěžovatele na svobodu (pro uplynutí relevantní vazební lhůty). Městský soud v Praze je však názoru opačného.
3) Jak již bylo v řadě dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu konstatováno, Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky týkající se základních práv či svobod stěžovatele. Jeho úkolem též není zabývat se eventuálním porušením podústavních práv fyzických nebo právnických osob chráněných běžným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud je totiž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
4) Takové pochybení však nebylo Ústavním soudem zjištěno.
Je třeba totiž uvést, že stěžovatelem užitý argument (tj. tvrzené pochybení orgánů činných v trestním řízení ohledně doručování předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 1. 2008) vychází výlučně z formální stránky problému (údajné neexistence doručení předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání pouze proto, že byla doručena toliko jeho faxová kopie), aniž by jakkoli byla uvážena hlediska obsahová. Stěžovatel kupř. nenamítá, že obsah faxové kopie předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání je nesrozumitelný, resp. že není zjevné, pro jaký skutek bylo trestní stíhání zahájeno, a jakého trestného činu se jím měl dopustit aj. Není ani zpochybňováno, že faxová kopie předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání je obsahově identická s jeho originálem. Za těchto okolností nelze dovozovat, že by vytýkaná interpretace a použití podústavního práva [§64 odst. 1 písm. b), §160 odst. 2 trestního řádu] městským soudem, značící, že předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání (ze dne 5. 1. 2008) bylo řádně doručeno (a že tím je zachována i relevantní vazební lhůta), mohla dosáhnout - kvalitou a intenzitou - tu povahu zásahu do právního postavení stěžovatele, jenž je způsobilý založit důsledky ústavněprávní [k tomu srov. obdobnou argumentaci Ústavního soudu v usnesení sp. zn. III. ÚS 21/06, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení o zahájené trestního stíhání ve spojení se stížnostním rozhodnutím jako zjevně neopodstatněná, přičemž tvrzené pochybení se týkalo právě doručení "toliko" faxové kopie usnesení o zahájení trestního stíhání].
Tudíž, s ohledem na to, že Ústavní soud není zásadně povolán k výkladu podústavního práva či jeho jednotlivých ustanovení, neboť mu tato funkce s ohledem na jeho ústavní postavení nepřísluší, respektoval v projednávaném případě jeho výklad a aplikaci tak, jak Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozsudku učinil.
5) Řečeno ještě poněkud jinak, bráno obecným pohledem, Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v povinnosti doručení usnesení o zahájení trestního stíhání je přitom zabezpečit, aby obvinění mohli řádně a cíleně uplatňovat svá práva na obhajobu; v opačném případě by totiž nemohli vědět, pro co jsou vlastně stíháni, jaké jednání jim je kladeno za vinu, tedy vůči čemu se mohou obhajovat. Smyslem toho je ostatně i umožnit podat proti usnesení o zahájení trestního stíhání opravný prostředek, tj. stížnost, a tak současně i odrazem snahy o zvýrazněné postavení státního zástupce v přípravném řízení a důrazu na výkon jeho dozoru. Širším smyslem potom je, aby byly v trestním řízení objasněny všechny významné okolnosti, svědčící nejen v neprospěch, ale i ve prospěch obviněného, a aby orgány činné v tomto řízení ke všem těmto okolnostem náležitě přihlédly.
V tomto "materiálním" duchu tedy Ústavní soud posuzoval event. protiústavnost interpretace a aplikace relevantního podústavního práva a dospěl k závěru o jejich ústavní konformitě. To proto, že stěžovatel věděl, pro co je předmětným usnesením o zahájení trestního stíhání stíhán, jaké jednání mu je kladeno za vinu, tedy vůči čemu se může obhajovat. Rovněž mohl podat proti předmětnému usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, což také učinil prostřednictvím svého právního zástupce (aniž by přitom jakkoli namítal nedostatek řádného doručení policejním orgánem). Pokud tedy Ústavní soud nahlížel na ústavně zaručené práva stěžovatele z materiálního hlediska, tj. v duchu materiálního právního státu, nezbylo mu než konstatovat - se zřetelem na námitky v ústavní stížnosti - že skutečné a účinné uplatnění práva na stěžovatelovu obhajobu s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní, existovalo, bylo reálně zaručeno. Názor městského soudu, že došlo k řádnému doručení předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání, shledává tak Ústavní soud ústavně konformní. Logickým důsledkem toho je i závěr Ústavního soudu o ústavní souladnosti názoru městského soudu, že dosud neuplynula relevantní vazební lhůta; otázka řádného doručení předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání byla v této souvislosti otázkou předběžnou.
III.
Ústavní soud neshledal protiústavnost ani v dalších komponentech napadeného rozhodnutí, tj. zejména pokud jde o existence vazebních důvodů dle §67 písm. a), c) trestního řádu. Ostatně v tomto směru stěžovatel ani ničeho nenamítal.
Ústavní soud za tohoto stavu dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím městského soudu základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost svým usnesením jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soud není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu