ECLI:CZ:US:2006:1.US.137.05
sp. zn. I. ÚS 137/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ochranovského sboru při Českobratrské církvi evangelické, Hálkova 5, Praha 2, zastoupeného JUDr. et PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem v Praze, Národní 25, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8.2.2002, sp.zn. 14 C 146/2000, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.9.2002, čj. 22 Co 269/2002-191, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2004, čj. 20 Cdo 1419/2003-222, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody.
Stěžovatel se domáhal žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným na LV č. 225, kat. území Nové Město, vedené u k.ú. Praha - město (dále jen "předmětné nemovitosti"). Zároveň požadoval, aby byla vedlejšímu účastníkovi - Jednotě bratrské se sídlem v Nové Pace, Kollárova 456 (dále jen "Jednota bratrská"), předběžným opatřením uložena povinnost zdržet se jednání, směřujícího k zápisu vlastnického práva k těmto nemovitostem v jeho prospěch.
Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně napadeným rozsudkem potvrdil.
Stěžovatel napadl rozsudek Městského osudu v Praze dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením odmítl.
Stěžovatel má za to, že výše uvedenými rozhodnutími soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod, především do práva daného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). K zásahu do uvedeného práva mělo dojít tím, že soudy nevzaly v úvahu skutečnost, že stěžovatel je právnickou osobou registrovanou Ministerstvem kultury ČR jako součást Českobratrské církve evangelické a vedlejší účastník Jednota bratrská je rovněž registrovanou církví. Stěžovatel vznikl jako právní nástupce Sboru jednoty bratrské v Praze a to z důvodu jeho neoprávněného zrušení usnesením synodu Jednoty bratrské konaného v roce 1999 v Nové Pace. Byl přijat synodem Českobratrské církve evangelické jako její součást dne 19.11.1999 společně s úplnou členskou základnou bývalého Sboru jednoty bratrské v Praze. Předmětné nemovitosti byly vždy ve vlastnictví a užívání Sboru jednoty bratrské v Praze. Od doby podání určovací žaloby byla jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána Jednota bratrská Praha 2 a v průběhu řízení došlo k povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch Jednoty bratrské v Nové Pace.
Stěžovatel je přesvědčen, že před soudy obou stupňů prokázal, že předmětné nemovitosti byly kupní smlouvou ze dne 15.3.1902 kupovány ve prospěch Sboru jednoty bratrské v Praze. Dle jeho názoru není rozhodující, jaký subjekt je v této kupní smlouvě označen jako kupující, neboť skutečným úmyslem kupujícího zastoupeného W.B. (v některých listinách uváděný jako W. P. nebo V.B.) bylo získat předmětné nemovitosti pro Sbor jednoty bratrské v Praze, který vznikl na základě "donesení" vídeňského Ministerstva kultury a vyučování ze dne 17.10.1901. Na základě tohoto rozhodnutí došlo dne 26.1.1902 k ustavení Sboru jednoty bratrské v Praze, tedy v době předcházející dni podpisu kupní smlouvy. Tuto skutečnost však prý soud nevzal v úvahu.
Dále stěžovatel namítal, že pokud soud nicméně dospěl k závěru, že se na základě uvedené kupní smlouvy stala vlastníkem předmětných nemovitostí Jednota bratrská v Praze, měl se zabývat námitkou, že v takovém případě muselo dojít k nabytí vlastnického práva Sborem jednoty bratrské vydržením; ten byl totiž v dobré víře, že se na základě kupní smlouvy stal jejich vlastníkem. V řízení bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti od roku 1902 užíval jako vlastník. Nedostatek dobré víry na straně Sboru jednoty bratrské v Praze nelze spatřovat v tom, že na listinách o zápisech vlastnického práva k předmětným nemovitostem byla vždy zapsána církev jako celek, neboť na těchto listinách byla vždy uváděna pod adresou Sboru jednoty bratrské Praha 2, Hálkova 5. Sídlo Jednoty bratrské jako celku je přitom na adrese v Nové Pace.
Stěžovatel dále namítá, že pokud Městský soud v Praze vyslovil názor, že Ochranovský sbor při Českobratrské církvi evangelické v Praze není právním nástupcem Sboru jednoty bratrské v Praze, pak nevzal v úvahu, že Sbor jako základní organizační jednotka církve disponuje vlastní právní subjektivitou, která se vyvíjí nezávisle na církvi jako takové. Usnesení synodu v roce 1999 v Nové Pace, kterým došlo ke "zrušení Sboru jednoty bratrské v Praze" nelze považovat za rozhodnutí, kterým by došlo ke zrušení tohoto Sboru jednoty bratrské v Praze jako právního subjektu. Ten jako právní subjekt nadále existoval; rozhodnutím synodu Českobratrské církve evangelické ze dne 19.11.1999 bylo schváleno jeho přičlenění k jiné církvi jako její samostatné organizační složky a to pod označení Farní sbor ochranovský v Praze. Stěžovatel je přesvědčen, že je právním nástupcem Sboru jednoty bratrské v Praze, vstoupil do všech jeho práv a povinností a stal se tedy vlastníkem předmětných nemovitostí.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
V "Upřesnění ústavní stížnosti"stěžovatel rozebíral otázku právního nástupnictví Ochranovského sboru ve vztahu k Jednotě bratrské v Praze a otázky převodu majetku podle stanov Jednoty bratrské.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 14 C 146/2000, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Zjistil, že žalobou ze dne 27.7.2000 se žalobce (stěžovatel) domáhal proti žalovanému Jednotě bratrské se sídlem v Nové Pace určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Podáním ze dne 2.6.2000 stěžovatel navrhl, aby soud vydal předběžné opatření, kterým by přikázal žalovanému zdržet se jednání směřujícího k zápisu vlastnického práva v jeho prospěch na předmětných nemovitostech. Soud usnesením ze dne 29.11.2000, čj. 14 C 146/2000-44, návrh na vydání předběžného opatření zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 6.2.2001, čj. 22 Co 26/2001-56, toto usnesení soudu I. stupně potvrdil.
Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem ze dne 8.2.2002, čj. 14 C 146/2000-157, návrh na určení, že stěžovatel je vlastníkem předmětných nemovitostí, zamítl. V odůvodnění uvedl, že předmětem sporu bylo určení vlastnictví, tedy nikoliv otázky, jež spadají do vnitřní autonomie a rozhodovací pravomoci některé z církví jako účastníka. Pravomoc soudu k rozhodování tedy byla dána. Předmětné nemovitosti byly v roce 1902 získány do vlastnictví Evangelické bratrské církve v Rakousku. Název vlastníka se v průběhu doby měnil, v současnosti je jako vlastník zapsána Jednota bratrská, avšak k přechodu vlastnického práva na jiný subjekt od té doby nedošlo.
V řízení prý bylo prokázáno, že rozhodnutím nejvyššího orgánu žalovaného došlo ke zrušení mimo jiné i Sboru Jednoty bratrské v Praze. Členská základna tohoto sboru je v současné době sdružena v Ochranovském sboru při Českobratrské církvi evangelické jako její organizační jednotka s vlastní právní subjektivitou. Namítá-li však stěžovatel neplatnost zrušení Sboru, není v této otázce s ohledem na čl. 16 odst. 2 Listiny a §5 odst. 2 zákona č. 308/1991 Sb., pravomoc soudu dána.
Obvodní soud dovodil, že žalobce (stěžovatel) je tedy právnickou osobou zcela odlišnou od někdejší organizační jednotky Jednoty bratrské, která byla zrušena. Stěžovatel netvrdil žádnou právní skutečnost, s níž by hmotné právo spojovalo přechod či převod vlastnického práva, takže již proto je prý žaloba nedůvodná. Soud však má za to, že v řízení nebylo prokázáno ani vlastnické právo Sboru Jednoty bratrské v Praze k předmětným nemovitostem, neboť, jak vyplývá z listin, vlastnické právo svědčilo vždy církvi jako celku, v daném případě vystupující pod názvy Evangelická církev bratrská v Rakousku, Jednota bratrská a Jednota bratrská v zemi České a Moravskoslezské. Skutečnost, že předmětné nemovitosti vždy užívali členové Sboru Jednoty bratrské v Praze, že tento sbor účetně ve svém majetku nemovitosti evidoval, a ohledně domu uzavíral i pojistné smlouvy či činil příslušné platby, podle názoru soudu vlastnické právo založit nemohou. Této skutečnosti si prý byli vědomi i členové někdejšího pražského sboru žalovaného, jestliže svým dopisem ze dne 1.4.1998 (viz Přílohy žalobce) žádali Úzkou radu jednoty bratrské o převedení vlastnictví nemovitosti na Sbor.
Obvodní soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že je stěžovatel právním nástupcem někdejšího sboru žalovaného, ani to, že tomuto (sboru) svědčilo vlastnické právo ke sporné nemovitosti.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 2.9.2002, čj. 22 Co 269/2002-191, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně si opatřil pro své rozhodnutí správná a postačující skutková zjištění, zjištěné skutečnosti správně hodnotil a věc správně posoudil i po stránce právní. Z kupní smlouvy ze dne 15.3.1902, zápisu v pozemkové knize a výpisu z katastru nemovitostí bylo prý mimo veškerou pochybnost zjištěno, že předmětné nemovitosti zakoupil W. P. jako zmocněnec ředitelství evangelické bratrské církve v Rakousku a na základě této smlouvy bylo vloženo vlastnické právo pro evangelickou bratrskou církev v Rakousku. Dne 26.8.1936 bylo poznamenáno právo evangelické církve bratrské na užívání názvu Jednota bratrská a dne 9.4.1943 byla poznamenána změna jména vlastníka na Jednotu bratrskou v zemi České a Moravskoslezské. Ke dni 13.7.2000 je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsána Jednota bratrská se sídlem v Nové Pace. Na základě těchto skutečností soud uzavřel, že vlastníkem předmětných nemovitostí byla od počátku žalovaná církev jako celek a po celou dobu od koupi nemovitostí v roce 1902 nedošlo k převodu ani přechodu vlastnických práv na jiný subjekt. Sbor Jednoty bratrské v Praze, jako organizační složka žalované Jednoty bratrské byl navíc bez dalšího zrušen a stěžovatel, který je od 19.11.1999 organizační jednotkou Českobratrské0 církve evangelické, je právnickou osobou zcela odlišnou od této zrušené organizační jednotky; není a nemůže být právním nástu1pcem Sboru Jednoty bratrské v Praze, která měla být podle něj vlastníkem předmětných nemovitostí.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30.11.2004, čj. 20 Cdo 1419/2003-222, jako nepřípustné odmítl. Usoudil, že rozhodnutí městského soudu nemá po právní stránce zásadního významu [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] a že jiné možnosti založit přípustnost dovolání jsou vyloučeny.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud, který uvedl, že právní názory, vyjádřené v napadeném usnesení odpovídají standardnímu výkladu ustanovení, upravujících otázku přípustnosti dovolání. Stěžovatel proti nim ani nebrojí, neuvádí jediný argument ve prospěch závěru, že rozhodnutí, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, je nesprávné. Stěžovatel jen opakuje svou verzi skutkových okolností, na jejichž základě se měl stát již dříve vlastníkem.
Návrh, včetně jeho upřesnění, byl zaslán k vyjádření i Městskému soudu v Praze, který toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vedlejší účastník Jednota bratrská ve svém vyjádření v podstatě rekapituloval argumentaci, kterou již dříve předložil obecným soudům.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka byla zaslána stěžovateli (právnímu zástupci) k eventuální replice, avšak bezvýsledně.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v podstatě tvrdil, že obecné soudy porušily jeho vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Tomu však přisvědčit nelze. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že vlastníkem předmětných nemovitostí vždy byla Jednota bratrská jako celek. Kupní smlouva z roku 1902 je sepsána tak, že kupující W. P. kupuje předmětnou nemovitost pro "Ctihodnou evangelickou bratrskou církev v Rakousku" (viz č.l. 146) a takto byla nemovitost i zapsána do pozemkové knihy. Na vlastnických vztazích se od té doby nic nezměnilo a změna názvu původního vlastníka na ně neměla vliv. Podle přesvědčení Ústavního soudu zde lze odkázat na argumentaci napadených rozhodnutí obou nižších soudů, která je logická, srozumitelná, přesvědčivá a tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ústavní soud však uvádí, že ústavní stížnost směřuje především proti tomu, jak obecné soudy hodnotily v řízení provedené důkazy. Jeho argumentace se obsahově dotýká údajného porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ani v tomto směru mu však nelze přisvědčit. Obecné soudy v řízení dodržely zákonná procesní pravidla, navrhované důkazy provedly a hodnotily je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti (§132 o.s.ř.); jejich postup nevykazuje prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními soudů a právními závěry, jež z nich vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. I z tohoto hlediska jsou tedy napadená rozhodnutí a řízení, jež jim předcházela, plně přijatelná.
Konkrétně se pak Ústavní soud zabýval stěžovatelovou námitkou, že není rozhodující, jaký subjekt je v kupní smlouvě označen jako kupující, neboť skutečným úmyslem kupujícího zastoupeného p. W. P. bylo získat předmětné nemovitosti pro Sbor jednoty bratrské v Praze. Tuto námitku však nelze akceptovat. Kupní smlouva byla uzavřena mezi prodávajícími a "ředitelstvím ctihodné evangelické bratrské církve v Rakousku prostřednictvím na základě plné moci ředitelství evangelické bratrské jednoty v Berthelsdorfu u Herrngut dne 28. ledna 1902 jmenovaného zástupce jmenovaného ředitelství, respektive ředitelství evangelické bratrské církve v Rakousku pana W. P., kazatele jmenované bratrské církve ...". Z této kupní smlouvy ani z jiných předložených dokumentů nelze nijak vyvodit, že by W. P. vystupoval jako zmocněnec Sboru jednoty bratrské a nikoliv jako zmocněnec evangelické bratrské církve jako celku a že by tudíž kupoval předmětné nemovitosti pro jiný subjekt, než který je v kupní smlouvě označen.
Stěžovatel dále namítal, že pokud soud dospěl k závěru, že se vlastníkem nemovitosti stal vedlejší účastník (Jednota bratrská se sídlem v Nové Pace), měl se (soud) zabývat námitkou, že v takovém případě nepochybně muselo dojít k nabytí vlastnického práva stěžovatele vydržením; stěžovatel prý totiž předmětné nemovitosti od počátku užíval jako vlastník, uzavřel na ně pojistné smlouvy, hradil příslušné daně a evidoval je ve svém majetku. K této námitce Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadených rozsudků, ve kterých soudy sice výslovně na námitku vydržení nereagovaly, leč z kontextu odůvodnění lze dovozovat, že na ni reagovaly obsahově. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, že původní Sbor jednoty bratrské v Praze byl zrušen rozhodnutím nejvyššího orgánu žalované Jednoty bratrské. Stěžovatel je právnickou osobou zcela odlišnou od původní organizační jednotky Jednoty bratrské, která byla zrušena a sám ani netvrdil žádnou právní skutečnost, s níž by hmotné právo spojovalo přechod či převod práv a povinností k předmětným nemovitostem na nově vzniklý subjekt. Podle obsahové argumentace uvedených rozsudků k vydržení vlastnického práva tudíž dojít nemohlo.
Pokud jde o námitku neplatnosti zrušení Sboru jednoty bratrské, obecné soudy se touto otázkou - v souladu s čl. 16 odst. 2 Listiny - právem nezabývaly a ani zabývat nemohly.
Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel ani ve své stížnosti, ani v jejím upřesnění neuvádí, v čem konkrétně spatřuje jeho neústavnost. Totéž se týká argumentace stěžovatele o právním nástupnictví Ochranovského sboru ve vztahu k Jednotě bratrské v Praze a o převodech majetku podle stanov Jednoty bratrské. I zde jde o otázky spadající do vnitřní autonomie církve, jež Ústavní soud posuzovat nemůže. Ústavní soud však přesto napadené usnesení přezkoumal a neshledal v něm neústavnost. Nejvyšší soud přesvědčivě zdůvodnil, proč považoval dovolání za nepřípustné, neboť jeho podstatou byly výhrady skutkové a spor tedy nebyl veden o výklad práva, ale o to, zda nastaly či nenastaly pro uplatněný nárok relevantní skutečnosti.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo..
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2006
František Duchoň
předseda senátu