ECLI:CZ:US:2011:1.US.1376.11.1
sp. zn. I. ÚS 1376/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera, soudce Františka Duchoně a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Úpadem 234, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. května 2010 sp. zn. 4 T 16/2010, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2010 sp. zn. 67 To 216/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011 č. j. 7 Tdo 51/2011-24, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu
1. Stěžovatel se ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. května 2011 a splňovala všechny formální náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svých základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. května 2010 sp. zn. 4 T 16/2010 byl stěžovatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, účinného do 31. prosince 2009, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, které bylo usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. července 2010 sp. zn. 67 To 216/2010 zamítnuto. Následně podané dovolání proti tomuto usnesení bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011 č. j. 7 Tdo 51/2011-24 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
3. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že obvodní soud rozhodl v hlavním líčení dne 27. května 2010 rozsudkem v jeho trestní věci navzdory tomu, že se řádně omluvil a prostřednictvím advokáta požádal o odročení hlavního líčení. Stěžovatel se podle ústavní stížnosti nemohl zúčastnit hlavního líčení vzhledem k úrazu, který utrpěl den před jeho konáním, kdy upadl na jezdících schodech. Ještě v ten den, 26. května 2010 se v odpoledních hodinách omluvil z hlavního líčení ze zdravotních důvodů. Tato omluva však byla předána do spisu až 27. května 2010 v 10.27, ačkoliv hlavní líčení se konalo již v 9.00. Den před hlavním líčením se navíc okolo 21.00 sešel s pracovníkem advokátní kanceláře JUDr. Vladimíra Šmerala, kterému udělil plnou moc k zastupování. Prostřednictvím této kanceláře bylo dne 27. května 2010 v 6.53 požádáno o odročení hlavního líčení z důvodu seznámení se se spisem v zájmu řádné obhajoby obžalovaného.
4. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by se hlavního líčení nezúčastnil bez omluvy, jak je uvedeno v příslušném protokolu, ani se závěrem odvolacího a dovolacího soudu, že lékaře vyhledal až 27. května 2010, pročež měla být jeho neschopenka vydána zpětně. Lékaře navštívil již první den, ale ten jej poslal do nemocnice na vyšetření, kde mu následující den vystavili neschopenku po provedení potřebných vyšetření. Zároveň poukazuje na to, že pokud je pracovní neschopenka považována za potvrzení stavu pacienta, který není schopen řádně pracovat, je jí současně třeba považovat za potvrzení toho, že pacient není schopen plnohodnotně vnímat průběh hlavního líčení, jehož případné nepříznivé dopady mohou výrazně ovlivnit jeho další život. Posuzování charakteru úrazu a neschopnosti ze strany uvedených soudů je podle jeho názoru mimo jejich příslušnost.
5. Námitky obsažené v ústavní stížnosti směřovaly i proti hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a jejich právním závěrům. Podle rozsudku obvodního soudu se měl stěžovatel dopustit přečinu zanedbání povinné výživy tím, že od července 2008 do 5. února 2010 neplatil výživné na svého nezletilého syna, ač si byl své vyživovací povinnosti vědom a měl k jejímu plnění zdravotní i pracovní předpoklady. Tato povinnost mu přitom vyplývala ze zákona o rodině a kromě toho mu byla stanovena ve výši 2 000 Kč měsíčně pravomocným rozsudkem obvodního soudu ze dne 28. listopadu 2006 sp. zn. 14 Nc 659/2006. Za uvedené období tak zůstal na výživném dlužen částku nejméně 38 000 Kč. Stěžovatel zdůrazňuje, že ačkoliv získal částku 1 000 000 Kč, tuto částku nepoužil k placení výživného, neboť z ní zaplatil náklady spojené s výkonem jeho živnosti, jakož i leasingy na motorová vozidla. Dne 8. srpna 2008 navíc utrpěl těžký úraz kolene, pro který nemohl vykonávat žádnou práci a po skončení léčby má trvalé následky a současně trpí dalšími zdravotními problémy. Z důvodu svého zhoršeného zdravotního stavu tak nebyl schopen platit výše uvedené výživné, nepožádal však o jeho snížení, neboť doufal, že se mu potřebné příjmy podaří získat.
6. V případě trestného činu zpronevěry byl stěžovatel uznán vinným ve stručnosti tím, že odprodal v rozsudku obvodního soudu blíže specifikované vybavení svého obchodu, které provozoval na podkladě tzv. zpětných leasingových smluv. Poté co neplatil řádně a včas leasingové splátky, byly poškozenou společností tyto smlouvy vypovězeny a stěžovatel byl vyzván k vrácení věcí, což neučinil, nýbrž této společnosti naopak způsobil škodu, když předmětné vybavení prodal ještě před vypovězením smlouvy třetí osobě. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel ve značném rozporu mezi důkazy, které jsou ve spisu a závěry obecných soudů. Jde zejména o charakter plateb novým provozovatelům prodejny, kterým stěžovatel nic neprodával, nýbrž předmětná suma 1 080 000 Kč byla odstupným za přenechání prodejny. Jediná škoda tak mohla vzniknout poškozené leasingové společnosti v důsledku nesplácení leasingových splátek ze strany stěžovatele, nikoliv však jeho trestněprávním jednáním. Předmětný spor proto považuje za mající obchodněprávní povahu a upozorňuje na to, že v jeho trestní věci nebyla dodržena zásada ultima ratio. Rovněž nelze brát za plnohodnotné doznání viny prohlášení stěžovatele jako obviněného z 24. listopadu 2009.
II.
Řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 4 T 16/2010 a vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
8. Nejvyšší soud se vyjádřil prostřednictvím předsedy senátu, který ve věci rozhodoval. Podle jeho názoru se s předmětnými námitkami vypořádaly již obecné soudy, přičemž nedošlo k porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stejným způsobem se prostřednictvím předsedy příslušného senátu vyjádřil i městský soud.
9. Obvodní soud ve svém vyjádření podrobným způsobem popsal průběh řízení, k čemuž uvedl, že stěžovatel byl v dostatečném předstihu informován o tom, kdy se bude konat v jeho věci hlavní líčení, a měl dostatečně dlouhou dobu na přípravu k němu. Dne 27. května 2010 proběhlo hlavní líčení v nepřítomnosti stěžovatele podle §202 odst. 2 písm. a) trestního řádu, což obvodní soud odůvodnil v příslušném protokolu o hlavním líčení. Zároveň dodal, že omluva stěžovatele, která sice byla do spisu založena až po skončení hlavního líčení, neobsahovala žádost o jeho odročení. Ve vztahu k námitkám směřujícím vůči hodnocení důkazů obvodní soud plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
10. Uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli a poskytl mu lhůtu pro případ, že by na ně chtěl replikovat. Tohoto práva stěžovatel do uplynutí této lhůty ani poté nevyužil.
III.
Vlastní hodnocení Ústavního soudu
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a obecně mu nepřísluší ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani sjednocovat jejich judikaturu. Do jejich rozhodovací činnosti tak není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). O takovýto případ se jedná především v případě porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalizmus) (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. Námitky stěžovatele směřují v první řadě proti postupu obvodního soudu, který nepřihlédl k jeho omluvě ze dne 26. května 2010, čímž mu měl znemožnit zúčastnit se hlavního líčení.
14. Ústavní soud připomíná, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Slyšením přitom nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu, ale musí mu být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem. K uplatnění tohoto základního práva pak mají soudy povinnost vytvořit obviněnému prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří právní zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu, např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení (nález ze dne 17. února 2010 sp. zn. I. ÚS 2971/09, bod 21).
15. Je nepochybným ústavněprávně relevantním požadavkem, aby měl obviněný reálnou možnost zúčastnit se jednání, a pakliže se z něj omluvil a požádal o jeho odročení, aby na jeho podání soud adekvátně reagoval a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, případně aby alespoň ze spisu bylo zjevné, proč žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhověl. Na obviněném ovšem je, aby již ve včasné omluvě a žádosti o odročení veřejného zasedání uvedl vážné důvody, jež mu v účasti na veřejném zasedání brání, a na soudu, aby je pak z hlediska "omluvitelnosti" zhodnotil (srov. mutatis mutandis nález ze dne 3. září 2009 sp. zn. III. ÚS 884/09, N 195/54 SbNU 403).
16. Při realizaci práv zaručených podle čl. 38 odst. 2 Listiny však nelze odhlédnout od toho, že základní procesní práva nejsou samoúčelná a absolutní. Tato práva, stejně jako všechna ostatní základní práva a svobody, jsou obecně omezena svoji podstatou, tj. účelem, kterému slouží. Každý případ je proto nutno posuzovat individuálně, včetně toho, zda obviněnému byla poskytnuta reálná možnost předstoupit před soud a k věci se vyjádřit (srov. usnesení ze dne 21. června 2010 sp. zn. IV. ÚS 1170/10).
17. Jak vyplývá z příslušného spisu, obvodní soud nařídil v dané trestní věci hlavní líčení na 21. dubna 2010, kterého se stěžovatel osobně zúčastnil. Poněvadž trval na zachování lhůty 5 dnů na přípravu k hlavnímu líčení, odročil obvodní soud za tímto účelem hlavní líčení až na 27. května 2010 v 9.00, což všichni přítomní, včetně stěžovatele, vzali na vědomí (č. l. 95-96).
18. Dne 27. května 2010 v 7.07 hodin byla obvodnímu soudu doručena žádost o odročení hlavního líčení podepsaná Mgr. Ing. V. M., zaměstnancem advokátní kanceláře JUDr. Vladimíra Šmerala. Tato žádost byla odůvodněna tím, aby se právní zástupce stěžovatele mohl ve smyslu jeho řádné obhajoby seznámit se spisem. Dne 26. května 2010 ve 22.30 hodin totiž stěžovatel podepsal pro uvedenou advokátní kancelář plnou moc pro zastupování v dané věci. V žádosti byla uvedena informace, že uvedený zaměstnanec doporučil stěžovateli, "aby se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu omluvil z případného jednání, případně hlavního líčení." Poté mu bylo sděleno, že "se jedná o trestní řízení a že požádal o odročení kvůli úrazu." (č. l. 98)
19. Již 26. května 2010 v 15.15 hodin doručil stěžovatel obvodnímu soudu osobně omluvu, že se nedostaví k hlavnímu líčení, neboť měl úraz a má velké bolesti. Případnou neschopenku přislíbil doložit později. Součástí omluvy nebyla žádost o odročení hlavního líčení. Příslušné podání bylo předáno do spisu 27. května 2010 v 10.27 hodin (č. l. 111 spisu). Kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti od 26. května 2010, vystaveného 27. května 2010, doručil soudu 1. června 2010 (č. l. 112).
20. Hlavní líčení se konalo dne 27. května 2010 v 9.00 hodin. V protokolu je uvedeno, že se stěžovatel "bez omluvy" nedostavil. Ve vztahu k jeho obhájci JUDr. Vladimíru Šmeralovi se v protokolu konstatuje, že nebyl předvoláván, neboť plnou moc pro zastupování zaslal soudu faxem v den hlavního líčení v 7.07 s žádostí o odročení. K této žádosti však obvodní soud nepřihlédl, neboť stěžovatel věděl o termínu hlavního líčení nejméně od 21. dubna 2010, kdy se mělo poprvé konat hlavní líčení. Udělení plné moci obhájci večer před konáním hlavního líčení považoval obvodní soud za snahu protahovat trestní řízení, které bylo proti stěžovateli vedeno. Zároveň konstatoval, že žádná omluva nebo žádost obžalovaného o odročení hlavního líčení z důvodu úrazu nebyla soudu do konání hlavního líčení doručena (č. l. 105). Poté obvodní soud zahájil hlavní líčení, v jehož rámci provedl příslušné dokazování a po jeho skončení a závěrečné řeči státního zástupce vyhlásil napadený rozsudek.
21. Ústavní soud má za to, že z uvedených zjištění nepochybně vyplývá pochybení obvodního soudu, který se z důvodu opožděného zařazení do spisu v hlavním líčení nevypořádal s omluvou stěžovatele ze dne 26. dubna 2010. V dané věci přitom nejsou pochybnosti o její včasnosti. Důležité překážky bránící účastníkům řízení nebo jejich zástupcům v účasti na jednání soudu, za něž lze obecně považovat i zdravotní důvody, mohou totiž nastat náhle a neočekávaně, a to i v době, která je vzhledem k termínu jednání soudu bezprostřední (srov. nález ze dne 3. června 2004 sp. zn. II. ÚS 102/03, N 77/33 SbNU 249). Je věcí vnitřní organizace soudu, aby podání obsahující omluvu z neúčasti na veřejném zasedání a žádost o jeho odročení bylo včas předáno zákonným soudcům (srov. nález ze dne 17. února 2010 sp. zn. I. ÚS 2971/09, bod 27, srov. též nález ze dne 3. září 2009 sp. zn. III. ÚS 884/09, N 195/54 SbNU 403). Toto pochybení však samo o sobě ještě neopodstatňuje závěr o porušení základních práv a svobod stěžovatele v dané věci.
22. S uvedenou námitkou se vypořádal již městský soud, jenž vzhledem k tomu, že stěžovatel "sám uvedl, že lékaře navštívil až 27. května 2010, den před tím navštívil advokátní kancelář, aby jej v předmětné věci zastupovala ... (a) sám pak tuto omluvu donesl se žádostí o odročení obvodnímu soudu", neshledal zdravotní stav stěžovatele za takový, aby vylučoval jeho přítomnost u hlavního líčení bez ohrožení jeho života či zdraví. Tomuto závěru zároveň přisvědčil i Nejvyšší soud. Ten ve svém usnesení poukázal v první řadě na to, že byly splněny podmínky pro konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněného ve smyslu §202 odst. 2 trestního řádu, což stěžovatel nezpochybňuje ani v ústavní stížnosti. Zároveň se tento soud zabýval i otázkou případného zásahu do ústavního práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny, přičemž z obdobných důvodů jako městský soud dospěl k závěru, že "zdravotní stav fakticky nemohl obviněnému bránit v tom, aby se dne 27. května 2010 v 9.00 dostavil k hlavnímu líčení, a v tom, aby lékaře vyhledal v jinou dobu, než v kterou se konalo hlavní líčení." Stěžovatel tak kolizi termínu nařízení hlavního líčení s opatřeními, která podnikal v souvislosti se svým zdravotním stavem, vyřešil tím způsobem, že "sám rezignoval na svou osobní přítomnost při hlavním líčení a z vlastního rozhodnutí se tím zbavil možnosti vystupovat před soudem."
23. Ústavní soud neshledává žádný důvod, pro který by měl závěry městského soudu nebo Nejvyššího soudu považovat za svévolné nebo nepřezkoumatelné. Závěr, že stěžovatel měl reálnou možnost zúčastnit se hlavního líčení, oba soudy dostatečným způsobem vysvětlily a má základ i v obsahu omluvy stěžovatele a žádosti jeho právního zástupce o odročení hlavního líčení. Stěžovatel přitom v rámci řízení před obecnými soudy ani posléze neprokázal existenci naléhavých důvodů, pro které se hlavního líčení nemohl zúčastnit. Za těchto okolností proto výše konstatované pochybení obvodního soudu nemohlo vést k porušení základního práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti.
24. Městský soud i Nejvyšší soud se nakonec v dostatečně míře vypořádaly i s námitkami stěžovatele ve vztahu k hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a jejich právních závěrů, které byly opakovaně uplatněny již v rámci řízení před obecnými soudy. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů a fakticky se domáhá jejich dalšího přezkumu, k čemuž však Ústavní soud, jak bylo uvedeno výše, povolán není. Jeho argumentace přitom není s to posunout danou věc do roviny ústavněprávní, tedy z ní nelze dovodit žádnou skutečnost, která by odůvodňovala závěr o porušení jeho základních práv a svobod. Ani v této části proto nebylo možné ústavní stížnosti přisvědčit.
25. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2011
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu