ECLI:CZ:US:2007:1.US.140.06
sp. zn. I. ÚS 140/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. Zuzanou Junkovou, advokátkou se sídlem Borovská 1931, Chomutov, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1.9.2004, sp. zn. 33 T 15/2004, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1.2.2005, sp. zn. 7 To 413/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2005, sp. zn. 5 Tdo 1456/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 37 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti, z přiložených dokumentů a z vyžádaného spisu, Okresní soud Plzeň-město uznal stěžovatele vinným, že 1) v Plzni, dne 16.8.2003, v době kolem 10.30 hodin, na Klatovské třídě 33 v baru Májovka, poté, co jej pro podnapilost odmítla obsluha baru P. S, L. H. obsloužit, začal obsluze vyhrožovat ubodáním a hosta Z. Z., udeřil hlavou nad levé oko, a že dále 2) v Plzni, dne 8.12.2003, v době kolem 20.00 hodin, v Kotkově ulici na chodníku naproti domu č. 19, přistoupil k E. K., chytil ji kolem pasu a opakovaně vyzval k vydání peněz, což odmítla, na to sáhl do kapsy s tím, že má zbraň a dotazoval se poškozené, zda chce zastřelit, poté opětovně sáhl do kapsy a uvedl, že má nůž, se kterým poškozenou "zapíchne" a požadoval vydání finanční částky ve výši 100,- Kč, když mu však poškozená sdělila, že peníze nemá, vyzval ji k orálnímu sexu a poškozená pod záminkou, že jeho požadavku vyhoví, odlákala obžalovaného do nedalekého baru v Plzni, Kotkově ulici, ze kterého utekla a obžalovaný byl následně zadržen policejní hlídkou. Za uvedené skutky byl stěžovatel napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město uznán vinným trestnými činy násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona, výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, za které mu byl podle §202 odst. 1 trestního zákona a §35 odst. 2 trestního zákona uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 trestního zákona byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 1 T 55/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona, za které mu byl podle §234 odst. 1 trestního zákona a §35 odst. 1 trestního zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo podle §226 písm. c) trestního zákona rozhodnuto o zproštění návrhu na potrestání J. Č. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatel a okresní státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným usnesením tak, že obě odvolání zamítl. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu napadeným usnesením odmítl, neboť projednání dovolání by nemohlo zásadně příznivě ovlivnit postavení obviněného a současně je zřejmé, že otázka, která byla z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť problematika nutné obhajoby není předmětem rozporů v dosavadní soudní praxi.
II.
Podstatu ústavní stížnost tvoří dvojí okruh námitek stěžovatele.
První směřuje toliko do skutkové roviny dané věci.
1) Ústavní soud v reakci na námitky stěžovatele do skutkové roviny projednávané věci v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
2) V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že okresní soud i krajský soud ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (výpovědi obviněných, svědků, včetně zasahujících policistů, poškozených osob, protokoly o ohledání místa činu a fotodokumentace z místa činu, znalecký posudek a další), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení a s jejími návrhy na doplnění dokazování (srov. zejména s. 5-6 odůvodnění rozsudku okresního soudu, s. 6 odůvodnění usnesení krajského soudu). I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo.
Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
3) Pokud stěžovatel namítá, že soud prvního stupně označil svědecké výpovědi v jeho prospěch za tendenční a naopak všechny výpovědi v jeho neprospěch uznal za hodnověrné (a přitom prý nijak nezdůvodnil, proč některé výpovědi považuje za relevantní a některé nikoliv), Ústavní soud uvádí, že nejen v této, ale i v dalších částech ústavní stížnosti stěžovatel diferencuje své námitky tak, že některé směřuje jen proti prvostupňovému rozhodnutí, některé zase pouze proti rozhodnutí soudu druhého stupně. V této souvislosti je však třeba uvést, že podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Takto vymezenou soudní moc není možné zúžit pouze na ochranu prováděnou Ústavním soudem, ale rozumí se jí soudní moc vůbec, a to jako celek. Nepochybné přitom je, že řízení před soudem prvního a druhého stupně nelze pojímat izolovaně, jako dvě řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená. Naopak je nutno je chápat a pojímat jako jeden celek. Proto Ústavní soud hodnotí i ústavnost daného konkrétního trestního řízení v celém kontextu a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť; tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody. Pokud by tedy, bráno hypoteticky, prvostupňové rozhodnutí například obsahovalo určité nedostatky odůvodnění, a tato chyba by byla napravena soudem druhostupňovým, bylo by tím zásadně zajištěno dodržení základních práv stěžovatele, pokud jde o kvalitu soudních rozhodnutí v tomto směru.
V tomto materiálním duchu nahlížel Ústavní soud i na projednávanou věc a usoudil, že uvedené stěžovatelovy námitky jsou bezdůvodné. Obecné soudy logicky a přesvědčivě hodnotily jednotlivé výpovědi z hlediska jejich pravdivosti a věrohodnosti tak, aby zjistily spolehlivý základ pro svá skutková zjištění a pro případný závěr o vině stěžovatele a v rámci takového hodnocení zdůvodnily, proč ty které výpovědi považují pro danou věc za relevantní, či naopak za irelevantní. Kupříkladu, pokud jde o skutek uvedený v rozsudku okresního soudu pod bodem 2), soud prvního stupně se detailně zabýval tím, proč hodnotil svědecké výpovědi K. M., Z. P. a J. C. za účelové, podané ve prospěch stěžovatele a proč k nim nepřihlédl (s. 7 rozsudku). Přiléhavě se k tomu vyjádřil též odvolací soud a zaujal stejné stanovisko (s. 6 usnesení). Co se pak týče skutku uvedeného v rozsudku okresního soudu pod bodem 1), lze poukázat především na s. 4 usnesení krajského soudu, kde se odvolací soud explicitně vyjádřil k otázce relevantnosti tam citovaných výpovědí. Nelze tedy tvrdit, že by soudy nijak nezdůvodnily, proč tyto výpovědi nepovažují za významné. Není možné ani dovozovat, že by soudy všechny výpovědi "v neprospěch" stěžovatele uznaly za "hodnověrné" (srov. např. to, že svědek Suda, obsluha baru, uvedl, že stěžovatel hodil popelníkem po svědkovi H., nicméně soudy k takovému skutkovému tvrzení nepřihlédly). Klíčové však je, že pokud obecné soudy hodnotily tu kterou část té které svědecké výpovědi za usvědčující, pak svou úvahu logicky a přesvědčivě odůvodnily.
Pokud stěžovatel namítal, že se soudy nevypořádaly s různostmi jednotlivých výpovědí, považuje Ústavní soud tuto námitku za neurčitou. Nelze z ní totiž dovodit, které výpovědi a v jakých svých částech měly být ve vztahu k sobě navzájem v rozporu. V této souvislosti je nutno dodat, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfektcionalisticky a detailně cizelovat celý spis a hledat v něm každou možnou stopu stěžovatelovy dostatečně neurčité námitky. Jestliže však Ústavní soud přesto usiloval podřadit uvedenou námitku pod eventuální reálný stav, nedospěl k závěru, že by v postupu obecných soudů bylo možno shledávat "nevypořádání se s různostmi jednotlivých výpovědí." Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv jednou z dalších instancí v systému všeobecného soudnictví. Je v pravomoci obecných soudů, aby rozhodovaly v situaci protikladných tvrzení, jakož i důkazů nebo jejich skupin, které stojí proti sobě. Existence rozporných důkazů, např. změny ve výpovědích svědků a obviněných, rozpory ve výpovědích jednoho svědka či mezi jednotlivými svědky navzájem apod., jsou velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). Sám rozpor ve výpovědích svědků nemusí nutně vést k pochybnostem, pokud soudy dostatečným způsobem odůvodní, jakým způsobem se s rozpory vypořádaly a jak rozporné důkazy hodnotily. V posuzovaném případě přitom soudy obou stupňů pečlivě zhodnotily různorodé výpovědi a přesvědčivým způsobem odůvodnily, proč uvěřily tvrzením potvrzujícím jednání stěžovatele vymezené sub bod 1) a 2) rozsudku okresního soudu.
Stěžovatel dále tvrdil, že nebyly provedeny důkazy jím navrhované, a to výslechy svědků L. a K. Ústavní soud k tomu uvádí, že (v zásadě) pouze v takové procesní situaci, v níž by účastník řízení navrhl provedení konkrétního důkazu, přičemž jeho návrh by soud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítl, eventuálně zcela opomenul (což by znamenalo, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci), by bylo možné shledávat porušení ústavně zaručených práv ve stěžovatelem naznačeném směru. O takový případ se však v dané věci nejednalo, neboť krajský soud na s. 6 odůvodnění napadeného usnesení logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč navržené důkazy neprovedl. Totéž lze říci o námitce stěžovatele, že nebyl proveden další navrhovaný důkaz, tj. konfrontace poškozené s P., a že se soud nijak nezabýval jeho tvrzením, že si jej poškozená zcela zřejmě s P. spletla (srov. s. 5 usnesení krajského soudu).
Stěžovatel dále namítá, že krajský soud označil výslech navrhovaných svědků za důkazy "neproveditelné", ovšem nedržel se přitom zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného". Nutno k tomu uvést, že princip in dubio pro reo znamená, že zůstanou-li po pečlivém provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů důvodné pochybnosti o vině obviněného, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. obdobně např. Ústava a ústavní řád České republiky, Pavlíček a kol., 2. díl, Práva a svobody, Linde Praha, Praha, 1996, s. 290). Uvedený princip je tedy vztahován k procesu hodnocení provedených - tedy existujících - důkazů, ve vzájemné interakci, za účelem zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Stěžovatel jej však v podstatě vztahuje jen na skutečnost, že jím navrhované důkazy nebyly soudem provedeny (poznámka: z důvodů, jež podle usnesení odvolacího soudu logicky a přesvědčivě poukazují nejen na praktickou nemožnost jejich provedení, ale též na jejich nemožnost významným způsobem ovlivnit důkazní situaci), byť tyto důkazy z hlediska dokazování neexistují či je nelze dohledat; je tedy zřejmé, že nemohou - samy o sobě - značit, že o skutkové otázce (o vině) jsou důvodné pochybnosti, a že je tedy nutno rozhodnout ve prospěch stěžovatele. Z hlediska dodržení principu in dubio pro reo je totiž primárně nutno zkoumat, zda jsou provedené důkazy dostačující a zda jejich hodnocení umožňuje závěr, že o vině obviněného nejsou důvodné pochybnosti; takové pochybnosti však v dané věci shledány nebyly.
Pokud stěžovatel konečně prohlásil, že "se žádný z rozhodujících soudů nevypořádal s jeho námitkou na časovou disproporci ohledně údajného napadení poškozené. Tento čin se měl stát ve 20,00 hodin, když v tuto dobu měla být Křížková ještě na pracovišti." je namístě opět poukázat na neurčitost takové námitky; nelze z ní totiž seznat, kdy ji vznesl (a tedy ze strany Ústavního soudu ověřit, zda ji vůbec vznesl). Ústavní soud - jak již uvedl - není totiž superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky a detailně pročítat celý spis a hledat v něm možný náznak stěžovatelovy dostatečně neurčité námitky. Pokud by však přesto Ústavní soud usiloval o jistou reflexi obsahu takové neurčité námitky, bylo by možné odkázat kupříkladu na protokol o výslechu poškozené z 22.12.2003, kde táž uvádí, že z práce odcházela až po dvacáté hodině a až v následujícím časovém horizontu měl být skutek stěžovatele spáchán (s. 30 spisu). Totéž přitom poškozená uvádí při hlavním líčení před okresním soudem (s. 224 spisu: "...po 20. hodině večer jsem vyšla z Kovandovy ulice, šla jsem přes Husovo náměstí, šla jsem po levé straně chodníku Kotkovy ulice,... Když jsem byla asi v půli,..., tak po pravé straně chodníku šli 3 pánové, byli vejš za mnou. Najednou jsem slyšela, jak ten jeden se oddělil a běžel ke mně.."). Se zřetelem na tento časový údaj o spáchání předmětného skutku je potom namístě vykládat okresním soudem výslovně uvedené - nepříliš však určité - časové určení spáchání skutku sub 2) svého rozsudku; tzn. pokud okresní soud uvedl, že se skutek měl stát "kolem 20.00 hodin", lze dojít k závěru, že tím měl implicitně na mysli, že se skutek stal nikoli přesně v 20.00 hodin, ale i určitou dobu po 20.00 hodině. S ohledem na to, i kdyby bylo pravdou, jak uvádí stěžovatel, že poškozená byla ještě v 20.00 hodin na pracovišti, neznamená to tedy ještě samo o sobě časovou disproporci, neboť skutek se měl stát až určitou dobu po 20.00 hodin.
III.
1) V rámci druhého okruhu námitek stěžovatel tvrdil, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny především tím, že v době od 12. 2. 2004 do 15. 3. 2004 nebyl zastoupen obhájcem, přestože proti němu probíhalo trestní řízení pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody v trvání dvou až deseti roků a obviněný měl mít obhájce po celou dobu trestního řízení.
2) Ústavní soud k uvedené námitce poukazuje na to, že ji stěžovatel uplatnil již v řízení před Nejvyšším soudem. Ten se jí též věcně zabýval a dospěl k závěru, že došlo k porušení podmínek nutné obhajoby dle podle §36 odst. 1, 3 trestního řádu, neboť stěžovatel byl ve vazbě a bylo proti němu vedeno trestní řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšovala pět let (srov. §234 odst. 1 trestního zákona). Pokud došlo za této situace došlo ke zproštění obhajování dříve ustanoveného obhájce, musel být podle §40 trestního řádu obviněnému ustanoven jiný obhájce neprodleně, tj. bez poskytnutí lhůty ke zvolení nového obhájce (srov. rovněž judikaturu obecných soudů, např. R 36/1994, nebo názory odborné nauky, např. Šámal, P.: Trestní řád, komentář, I. díl, 5. vydání. C.H.Beck, Praha, 2005, s. 286). Proto předsedkyně senátu Okresního soudu Plzeň - město - podle názoru Nejvyššího soudu - pochybila, jestliže po zrušení ustanovení původního obhájce dne 12. 2. 2004 vyzvala stěžovatele ke zvolení obhájce nového, za tímto účelem mu poskytla lhůtu a po jejím marném uplynutí mu obhájce ustanovila až dne 15. 3. 2004. Po dobu jednoho měsíce a tří dnů tedy obviněný stěžovatel neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. S takovým zjištěním dovolacího soudu se Ústavní soud ztotožňuje a v podrobnostech na něj odkazuje. Nezbývá tedy než konstatovat, že došlo k porušení stěžovatelova práva zakotvujícího nutnou obhajobu v systému práva podústavního.
Pokud jde o právo ústavní, z dikce čl. 40 odst. 3 Listiny vyplývá, že pod rozsah ústavně zaručeného základního práva na obhajobu spadá též právo na ustanovení obhájce soudem v případě, že si ho nezvolí, ačkoli podle zákona ho mít musí (nutná obhajoba). Vzhledem k tomu, že podle ust. §36 odst. 1 trestního řádu stěžovatel ve zkoumanou dobu obhájce mít musel, avšak neměl, lze dospět k závěru, že jeho právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny porušeno bylo.
Nicméně - přes uvedený závěr - nemohl Ústavní soud odhlédnout od následujícího.
Měřítkem rozhodování Ústavního soudu je i intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavou zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Jde o to, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k negaci či k nepřiměřenému, a v tomto rámci tudíž ústavně neakceptovatelnému omezení základního práva. Takový závěr však nelze - za určitých okolností - vztáhnout k dílčímu zásahu do (trvajících procesních) ústavně zaručených základních práv, a to zejména potud, pokud je předtím, jakož i následně potom jejich realizace v průběhu procesu řádně umožněna. Těmito úvahami nahlížel Ústavní soud i na tuto projednávanou věc.
Ústavní soud konstatuje, že ve spisu neshledal - kromě výše uvedeného - již žádné další pochybení orgánů činných v trestním řízení, která by zasahovala do práva stěžovatele na obhajobu. Jinými slovy, v ostatních případech bylo právo stěžovatele na obhajobu v průběhu procesu řádně zajištěno.
V této souvislosti je třeba poukázat na to - jak již správně konstatoval Nejvyšší soud - že z obsahu trestního spisu vyplývá, že okresní soud po celou dobu, po kterou obviněný neměl v rozporu se zákonem obhájce, nečinil žádné procesní úkony směřující k rozhodnutí o vině a trestu. Dne 13. 2. 2004 soud rozhodl usnesením podle §72 odst. 3 trestního řádu o zamítnutí žádosti obviněného stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a podle §71 odst. 5 trestního řádu současně rozhodl o jeho ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu. Rozhodnutí o vazbě, které bylo vyvoláno jednak žádostí obviněného o propuštění z vazby a dále plynutím třicetidenní zákonné lhůty od podání obžaloby stanovené v §71 odst. 5 trestního řádu, bylo jediným procesním úkonem provedeným v době, kdy obviněný nebyl v řízení zastoupen obhájcem a u kterého připadalo v úvahu reálné ohrožení práva na nutnou obhajobu. Toto rozhodnutí však bylo vydáno v neveřejném zasedání, u něhož je účast obviněného a obhájce vyloučena (srov. §242 odst. 1, 2 trestního řádu). Opis tohoto usnesení, proti němuž je přípustná stížnost, byl doručen jak obviněnému (dne 25. 2. 2004) tak i následně dne 23. 3. 2004 nově ustanovenému obhájci stěžovatele. Lze tedy usuzovat, že stěžovatel nebyl zkrácen na svých obhajovacích právech, především na právu podat proti rozhodnutí o vazbě řádný opravný prostředek (lhůta tří dnů k podání stížnosti proti tomuto rozhodnutí totiž počala běžet až ode dne jeho doručení ustanovenému obhájci - srov. §143 odst. 1 trestního řádu). Za této situace Ústavní soud reflektuje, že předmět řízení o vazbě je zcela odlišný od předmětu trestního řízení jako celku, jehož vyústěním je vydání meritorního rozhodnutí o skutku, a dospívá ke stejnému závěru jako Nejvyšší soud, tj. že pochybení okresního soudu zjevně nemohlo zásadním způsobem konečné rozhodnutí o vině a trestu ovlivnit.
Proto Ústavní soud - z pohledu vedení řádného procesu jako celku, kdy, s výjimkou výše uvedenou, trvající "pouze" jeden měsíc a tři dny, která navíc neměla přímý vztah k věci samé a nemohla tak evidentně zásadním způsobem ovlivnit konečné rozhodnutí o vině a trestu a stěžovateli po celou dobu řízení svědčila všechna obhajovací práva - neshledal namítaný nedostatek dostatečným důvodem, který by byl způsobilý kasaci napadených rozhodnutí z ústavněprávního hlediska založit.
3) Stěžovatel dále namítal, že v den, kdy mu bylo umožněno v závěru vyšetřování (tj. dne 5.2.2004) prostudovat spis, požádal jeho obhájce ex offo o zproštění povinnosti obhajovat stěžovatele, takže předmětný úkon, tj. prostudování spisu v závěru vyšetřování, již neučinil. Ústavní soud k tomu jen stručně poukazuje na záznam o prostudování spisu (s. 113 spisu), ze kterého vyplývá, že stěžovatel a jeho obhájce byli upozorněni na možnost prostudování spisu, přičemž zákonná lhůta pro upozornění na tuto možnost byla dodržena. Na základě toho se potom stěžovatel i jeho obhájce dostavili k policejnímu orgánu k prostudování spisu. Nicméně - jak vyplynulo z uvedeného záznamu o prostudování spisu a z úředního záznamu přítomného policejního komisaře Krejbicha (s. 114 spisu) - stěžovatel bezprostředně po vstoupení policejního komisaře do výslechové místnosti jej slovně napadal, byť komisař opakovaně stěžovatele informoval, že se dostavil, aby mu umožnil prostudovat si spis; přitom hrozilo i fyzické napadení policejního komisaře a obhájce, takže stěžovatel musel být odveden z místnosti vězeňskou službou. Přitom z uvedených dokumentů vyplývá, že bezprostředně poté se obhájce stěžovatele se spisovým materiálem seznámil, přičemž následně učinil návrh na propuštění stěžovatele z vazby. Ustanovení obhájce Mgr. Krpejše přitom bylo zrušeno až opatřením předsedy senátu dne 12.2.2004 (srov. s. 121 spisu).
IV.
Ústavní soud tedy dospěl na základě výše uvedeného rozboru k závěru, že v postupu soudů prvního a druhého stupně a v jejich rozhodnutích nelze shledat takové pochybení, které by bylo způsobilé založit jejich kasaci. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu potom nelze z ústavněprávního pohledu vytknout nic; Nejvyšší soud se právem zabýval pouze stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodem dle ust. §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu (podle kterého lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce). Shledal porušení podmínek nutné obhajoby ve stejném rozsahu, jako dovodil Ústavní soud a přesvědčivě odůvodnil naplnění kumulativních podmínek ust. §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, dávající mu relativně velký prostor pro nezávislou diskreci, kterou Ústavní soud z hlediska ústavního vymezení svých kompetencí respektuje. V rámci této diskrece Nejvyšší soud usoudil, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Jeho závěr lze označit za průmět nezávislého, logického a přesvědčivého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, do něhož Ústavní soud zasahovat nemíní.
Pokud konečně stěžovatel v závěru své ústavní stížnosti rozporoval, že Nejvyšší soud nepovažoval jeho podání prostřednictvím obhájkyně JUDr. Fišerové (nazvané jako "dovolání" s pouhým údajem, že stěžovatel shledal dovolací důvody a svůj mimořádný opravný prostředek si odůvodnil sám, přičemž text vypracovaný samotným stěžovatelem přiložila) za dovolání ve smyslu ust. §265d odst. 2 trestního řádu, Ústavní soud uvádí, že se ze strany obecného soudu nejedná o takovou interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, která se by se jevila ve všech souvislostech jako vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, takže by ji objektivně nebylo možné - z ústavněprávního pohledu - akceptovat. Proto není důvod k zásahu Ústavního soudu do výkladu a aplikace jednoduchého práva obecným soudem ani v tomto směru.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu