ECLI:CZ:US:2012:1.US.1412.11.1
sp. zn. I. ÚS 1412/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů V. K. a obce Bezděčí u Trnávky, sídlo obecního úřadu Bezděčí u Trnávky 19, oba zastoupeni Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Příběnická 1908, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2011, č. j. 8 Ao 5/2010-149, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 5. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny), na ochranu zdraví (čl. 31 odst. 1 Listiny) a na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny). Stěžovatelka obec Bezděčí u Trnávky navíc namítá, že došlo k zásahu do jejího práva na samosprávu zaručeného článkem 100 a 101 Ústavy.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšší správní soud při svém rozhodování použil výklad, který je v rozporu s principem ochrany trvale udržitelného života a s principem vysoké úrovně ochrany životního prostředí, přičemž přijetí takového výkladu znamená závažné narušení systému územního plánování a tím popření jeho základních funkcí vyjádřených v cílech a úkolech územního plánování. Nejvyšší správní soud dle názoru stěžovatelů použitým výkladem rovněž významným způsobem snížil možnosti ochrany práv dotčených osob, když dospěl k závěru, že formulace bodu 121 Politiky územního rozvoje znamená pro orgány veřejné moci pouhou povinnost provést vyhodnocení proveditelnosti variant předmětného záměru, takové vyhodnocení ovšem probíhá mimo jakoukoliv procesní úpravu a postrádá tak elementární záruky ochrany práv dotčených osob. Výklad Nejvyššího správního soudu současně vede k tomu, že v postupu orgánů veřejné moci na úseku územního plánování nebude uplatňován princip přiměřenosti, a to především v souvislosti se zjištěním, zda neexistuje jiné, šetrnější řešení daného problému. K tomu stěžovatelé uvádějí, že tento závěr Nejvyššího správního soudu je v nesouladu s komunitární úpravou, která v preambuli (bod 14) a v čl. 5 odst. 1 směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 27. 6. 2001 požaduje, aby byly posouzeny rozumné alternativy. Stěžovatelé dále namítají nedostatek řádného odůvodnění napadeného rozsudku, konkrétně se Nejvyšší správní soud nevypořádal s argumentací navrhovatelů, pokud jde o ochranu práv dotčených osob. Závěrem obec Bezděčí u Trnávky tvrdí, že napadeným rozsudkem došlo k zásahu do práva a povinnosti obce pečovat o rozvoj svého územního obvodu, neboť umístění R43 ve schváleném koridoru brání obci pečovat o vytváření podmínek pro ochranu zdraví, bydlení a životního prostředí.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost Nejvyššímu správnímu soudu, a umožnil mu se k ní vyjádřit. Nejvyšší správní soud se ve svém vyjádření ze dne 6. 6. 2012 podrobně vyjádřil ke všem námitkám uvedeným v ústavní stížnosti, přičemž se neztotožňuje s tvrzením stěžovatelů, že by jednal v rozporu s potřebou preventivního působení práva životního prostředí a naplňování principu trvale udržitelného rozvoje. Nejvyšší správní soud připomněl, že stěžovatelé byli v průběhu dlouhého a nákladného pořizování zásad územního rozvoje na rozdíl od dalších osob a subjektů nečiní a dostatečné nehájili svá práva. Soud tak musel se zvláštními ohledy vážit nejen zájmy stěžovatelů, kteří se svými výhradami vystoupili až in foro, ale také dalších subjektů aktivních v rámci přijímání zásad územního rozvoje. Ty se domáhaly a domohly se zapracovaní svých námitek a připomínek. Zrušením zásad územního rozvoje by byla narušena velmi zásadním způsobem jejich práva. Nejvyšší správní soud dále nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů, že připustil, aby nedošlo k prověření varianty, která byla v minulosti upřednostňována. V této souvislosti není soudu známo, z čeho vyvozují stěžovatelé, že jiná varianta by byla "upřednostňovaná". Pokud stěžovatelé napadají závěry Nejvyššího správního soudu týkající se vyhledávací studie, kterou vypracovalo Ministerstvo dopravy v součinnosti s Ministerstvem životního prostředí na základě úkolu uvedeného v bodě 121 Politiky 2008, je pravdou, že stěžovatelé nebyli sice informováni o tvorbě vyhledávací studie, ale byli dostatečně informování o tom, že Pardubický kraj projednává a přijímá nové zásady územního rozvoje (jimž územní plán velkého územního celku předcházel). V rámci těchto řízení mohli stěžovatelé - stejně jako další dotčené subjekty- brojit proti navrženému řešení.
Vyjádření Nejvyššího správního soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelům, kteří k němu podali repliku, v níž poukazují na skutečnost, že návrh na zrušení Zásad územního rozvoje Pardubického kraje podali záhy poté, kdy byly Pardubickým krajem vydány a nabyly účinnosti. Stěžovatelé uvádějí, že vzhledem k tomu, že v nedávné době Nejvyšší správní soud zrušil navazující ZÚR Jihomoravského kraje mimo jiné z důvodu vadného stanovení koridoru R43, přineslo by zrušení koridoru této komunikace také v Zásadách územního rozvoje Pardubického kraje prostor pro žádoucí koordinaci. Pokud Nejvyšší správní soud zdůrazňuje pasivitu stěžovatelů v procesu přípravy a schvalování Zásad územního rozvoje Pardubického kraje, stěžovatelé tuto svou pasivitu nepopírají, mají však za to, že pasivita adresátů nezbavuje orgány veřejné správy povinnosti postupovat v souladu se zákony a chránit práva a zájmy dotčených osob. Stěžovatelé jsou přesvědčení, že procesy územního plánování nemohou být nahrazeny dohodou orgánů veřejné správy. Výběr variant staveb s potenciálním významným vlivem na zdraví a životní prostředí musí být podle přesvědčení stěžovatelů proveden na základě odborných kritérií, nikoliv politickou dohodou.
Ze spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Ao 5/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Návrhem doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 2. 8. 2010 se stěžovatelé domáhali zrušení části opatření obecné povahy - Zásad územního rozvoje Pardubického kraje, schválených usnesením zastupitelstva Pardubického kraje č. Z/170/10 ze dne 29. 4. 2010 (dále také "ZÚR"), a to v rozsahu týkajícím se části koridoru rychlostní komunikace R43. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl návrh stěžovatelů zamítnut.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelé v podstatě domáhají přezkoumání napadeného soudního rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud je orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelů Ústavní soud nedospěl.
Námitky stěžovatelů se týkají převážně otázky výkladu právních předpisů. Jak již Ústavní soud výše uvedl, porušením jednoduchého práva se může zabývat pouze tehdy, pokud by v interpretaci a aplikaci příslušných zákonných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení i rozhodnutí, která z něj vzešla, nelze totiž než uzavřít, že Nejvyšší správní soud se otázkou ústavní legitimity a zákonnosti předmětného opatření obecné povahy velmi podrobně zabýval. Při jeho posuzování vycházel z limitů stanovených ustanoveními ústavního pořádku, příslušných zákonných opatření a principů přezkumu opatření obecné povahy, vyplývajících z jeho judikatury. Své závěry srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil a vypořádal se se všemi argumenty stěžovatelů. Stačí tedy odkázat na jeho podrobné a řádně formulované závěry, které jsou ústavně zcela konformní.
Pokud stěžovatelé namítají, že napadený rozsudek nebyl dostatečně odůvodněn, nemohl Ústavní soud této jejich námitce přisvědčit. Z odůvodnění je naprosto zřejmé, že Nejvyšší správní soud přistoupil pečlivě a systematicky k vyhodnocení námitek stěžovatelů, tak jak byly předestřeny v návrhu na zrušení části opatření obecné povahy. S argumentací navrhovatelů, pokud jde o ochranu práv dotčených osob, se přitom Nejvyšší správní soud vypořádal zejména v části VIII.2.B (neposouzení vlivů na životní prostředí a VIII.2.C (varianty a zásady subsidiarity a minimalizace zásahů) svého rozsudku. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jak již konstatoval ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná".
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelé neprokázali porušení svých základních práv, jichž se dovolávají. Z jejich strany se jedná pouze o polemiku vyjadřující nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud k této polemice dodává, že pokud Nejvyšší správní soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu