ECLI:CZ:US:2016:1.US.1425.16.1
sp. zn. I. ÚS 1425/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Nevěčného, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem v Praze, Záběhlická 3262/88A, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2016 č. j. 30 Cdo 4086/2015-67 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2015 č. j. 35 Co 91/2015-47, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a České republiky, za kterou jedná Ministerstvo pro místní rozvoj, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě, domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
2. V soudním řízení se stěžovatel žalobou ze dne 11. 9. 2012 podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998"), domáhal na České republice, jejímž jménem jedná Ministerstvo pro místní rozvoj, náhrady škody ve výši 1 200 000 Kč. Tato škoda mu měla vzniknout tím, že jako člen Společenství vlastníků jednotek X, byl na základě rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7, odboru výstavby a územního rozhodování, č. j. MČ P7 032451/2011/OVT/VAV/O1 1552-Hol (dále jen "stavební povolení"), ze dne 12. 9. 2011, zavázán ke spolufinancování výstavby a zvelebení domu i bytů. Současně s náhradou škody v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. požadoval stěžovatel poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč za údajnou nemajetkovou újmu.
3. Ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 25 C 289/2012, jímž žalobu zamítl. Soud prvního stupně neprováděl dokazování, neboť měl za to, že již z žalobních tvrzení bylo zřejmé, že žalobní návrh není důvodný. Uvedl, že stavební povolení, od něhož žalobce odvozuje vznik škody, nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno a nejde tudíž o nezákonné rozhodnutí ve smyslu §7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb. Pokud zde není nezákonné rozhodnutí, není splněna již první podmínka odpovědnosti státu za škodu.
4. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2015 č. j. 35 Co 91/2015-47, když se se závěry Obvodního soudu pro Prahu 1 plně ztotožnil. Doplnil přitom, že pokud stěžovatel dovozuje žalované nároky i poukazem na nesprávný úřední postup stavebního úřadu při vydání stavebního povolení, tento postup se odrazil právě ve vydání rozhodnutí (stavebního povolení) a pouze v rámci takového rozhodnutí mohla být namítána jeho případná nesprávnost. Poukázal také na to, že faktickou příčinou vzniku tvrzené škody byla skutečnost, že se stěžovatel odmítl podrobit rozhodnutí společenství vlastníků jednotek. Pokud však proti němu nepodal žalobu, nelze důsledky z toho plynoucí přičítat k tíži žalované strany.
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 3. 2016 č. j. 30 Cdo 4086/2015-67.
6. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že na rozdíl od názoru obecných soudů za škodu pokládá následek způsobený a trvající na základě rozhodnutí, kterým státní orgán porušil zakazující normy právního předpisu, a tak způsobil škody, jejichž náhrady se stěžovatel nemůže domoci jinak než žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť původcem škod je rozhodovací činnost orgánu, za kterou odpovídá stát. Stěžovatel má za to, že "v případě porušení přikazujících norem vzniká nezákonnost jako stav, který trvá, dokud nezákonné rozhodnutí není zrušeno". V důsledku jednání proti zákonem chráněným zájmům je takové jednání vždy zakázáno, ledaže je dána některá z okolností vylučujících protiprávnost činu podle trestního zákoníku. Nejvyššímu soudu položil stěžovatel právní otázku, zda existenci rozhodnutí státního orgánu, které umožňuje jednání směřující proti zájmům chráněným trestním zákoníkem, je možno pokládat za další okolnost, která vylučuje protiprávnost činu a navrhl odpovědět na tuto otázku v souladu záporně. Nejvyšší soud se s jeho názorem ale neztotožnil.
7. Podle stěžovatele žaloba, v níž bylo tvrzeno, že byla způsobena škoda rozhodnutím a postupy státního orgánu, měla být řádně projednána, jak si to vyžaduje účel Listiny základních práv a svobod, jež předpokládá kompenzaci za škodu způsobenou státním orgánem, a to přesto, že rozhodnutí nebylo zrušeno ani změněno. Takové rozhodnutí je podle názoru stěžovatele "samostatně a nezávisle přezkoumatelné jako součást znaků skutkové podstaty jednání, jímž je vystaven zásahům, které má potírat zákon č. 40/2009 Sb."
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
10. Povinností Ústavního soudu je přitom reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takové situaci v dané věci nedošlo a nebyly zjištěny žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny.
11. Hlavním důvodem, pro který soudy všech stupňů shledaly tvrzené nároky stěžovatele nedůvodnými, byla absence předpokladů vzniku odpovědnosti státu, a to již na základě skutkových tvrzení stěžovatele jako žalobce, aniž by bylo nutné provádět dokazování. Dovolací soud pak neshledal jeho dovolání přípustným ani z důvodu stěžovatelem alternativně formulovaných otázek. Uvedl, že napadené rozhodnutí nezáviselo na vyřešení otázky kolize zákona č. 82/1998 Sb. se zákonem č. 40/2009 Sb. (trestním zákoníkem). Podle Nejvyššího soudu je také nerozhodné, že soudy nižších stupňů svá rozhodnutí nepostavily na závěru o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele, ale na skutečnosti, že rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno. Uvedený závěr nelze obcházet poukazem na údajný nesprávný úřední postup.
12. Ústavní soud jen doplňuje, že koncepce stěžovatele, která je postavena v zásadě na absolutizovaně pojatém vlastnickém právu k bytové jednotce a dovozuje zde přesah do trestněprávní oblasti, pro který mělo být podle něj žalobě vyhověno, nemůže obstát. Nelze přehlédnout, že počátkem sporu ve skutečnosti bylo, že stěžovatel měl zjevně jiné záměry a názory než většina daného společenství vlastníků bytů (jak o tom svědčí i jiné ústavní stížnosti, které stěžovatel podal, a které byly rovněž odmítnuty). V této souvislosti lze odkázat na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 51/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 42), podle kterého je právní úprava v dané oblasti postavena na spoluvlastnické koncepci, kde hlavním předmětem je budova a vedlejším předmětem byt nebo nebytový prostor, které nejsou reálně oddělitelnými částmi budovy a ke spoluvlastnictví budovy tak přistupuje vlastnictví bytu či nebytového prostoru (konstrukce tzv. dualistické teorie bytového vlastnictví ve spoluvlastnickém pojetí). Uvedená zvláštní právní úprava je dána právě specifickou povahou bytu nebo nebytového prostoru, které nemohou být fakticky samostatnými, oddělitelnými částmi budovy. Vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je potom z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem a práva jednotlivých vlastníků jsou omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek. Vyvozovat z toho, že ve společenství převážil názor většiny, trestněprávní odpovědnost, nebo dokonce odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., nelze.
13. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu