ECLI:CZ:US:2015:1.US.1441.15.1
sp. zn. I. ÚS 1441/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Luďka Pražáka, zastoupeného JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 22, 695 01 Hodonín, směřující proti postupu Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 46 T 7/2013 a sp. zn. 46 T 2/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Posuzovaná trestní řízení a argumentace stěžovatele
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval, že vedením v záhlaví uvedených trestních řízení sp. zn. 46 T 7/2013 a sp. zn. 46 T 2/2015, u Krajského soudu v Brně, dochází k zásahu do ústavně zaručeného základního práva stěžovatele podle čl. 36, čl. 37 odst. 3 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu sp. zn. 46 T 2/2015 Ústavní soud zjistil, že trestní řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2013 bylo zahájeno na základě obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně, která byla na stěžovatele a další obviněné dne 19. 9. 2013 podle §176 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, podána u Krajského soudu v Brně.
V průběhu uvedeného trestního řízení rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 46 T 2/2015, o tom, že se trestní věc stěžovatele vylučuje z trestní věci vedené pod sp. zn. 46 T 7/2013 k samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále bude vedena pod sp. zn. 46 T 2/2015.
Stěžovatel dne 26. 3. 2015 podal v obou věcech vedených pod sp. zn. 46 T 7/2013 i sp. zn. 46 T 2/2015 námitku místní nepříslušnosti Krajského soudu v Brně, neboť podle jeho názoru je ve smyslu §18 odst. 1 trestního řádu základním místem spáchání trestných činů, pro které byla podána obžaloba státním zástupcem, území města Chomutov, a místně příslušným soudem k projednání těchto věcí je proto Krajský soud v Ústí nad Labem.
Stěžovatel dále uvádí, že v rámci hlavního líčení konaného dne 31. 3. 2015 ve věci sp. zn. 46 T 2/2015 sdělil předseda senátu obhájkyni stěžovatele, že námitka místní nepříslušnosti ve věci sp. zn. 46 T 7/2013 byla podána neoprávněnou osobou a námitka místní nepříslušnosti ve věci sp. zn. 46 T 2/2015 je nedůvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje obsah námitek místní nepříslušnosti, které u Krajského soudu v Brně podal a namítá, že tím, že v návaznosti na podané námitky o místní nepříslušnosti Krajský soud v Brně usnesením nerozhodl, aby byla věc předložena k rozhodnutí o příslušnosti společně nadřízenému soudu ve smyslu §222 odst. 1 trestního řádu, došlo k porušení ústavně garantovaného zákazu, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Stěžovatel dále namítá, že postupem, kterým se Krajský soud v Brně s jeho námitkami o místní nepříslušnosti vypořádal, došlo také k porušení práva na spravedlivý proces, jehož součástí je právo na úplné projednání námitek místní nepříslušnosti soudem.
Na vyžádání Ústavního soudu se k podané stížnosti vyjádřil Krajský soud v Brně, který v přípisu ze dne 5. 8. 2015 poukázal na procesní genezi soudního stádia trestního stíhání a uvedl, že v trestní věci vedené pod sp. zn. 46 T 7/2013 došlo dne 19. 1. 2015 k vyloučení věci stěžovatele k samostatnému projednání a rozhodnutí podle §23 odst. 1 trestního řádu, zejména z důvodů procesní ekonomie (rychlosti řízení). V této souvislosti krajský soud poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 792/15, kterým byla ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti uvedenému usnesení o vyloučení jeho trestní věci k samostatnému projednání a rozhodnutí, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Ke stěžovatelově námitce místní nepříslušnosti krajský soud ve svém vyjádření uvádí, že o dalším postupu byla v rámci hlavního líčení obhájkyně stěžovatele informována, když jí bylo předsedou senátu sděleno, že soud se s námitkou místní nepříslušnosti neztotožňuje a neshledává tak důvod pro předložení věci nejbližšímu společně nadřízenému soudu. Tento postup soudu při uplatněné námitce místní nepříslušnosti vychází podle krajského soudu z dosavadní judikatury navazující na zákonnou dikci §222 odst. 1 trestního řádu. V kontextu věty druhé, kdy v tomto případě došlo k vytknutí místní nepříslušnosti obžalovaným (stěžovatelem), soud pokud "shledá v zažalovaném skutku trestný čin, k jehož projednání není příslušný" postupuje naznačeným způsobem, tedy rozhodne o předložení věci. Argumentací a contrario, pokud soud neshledá tyto podmínky, nerozhoduje (ani negativním rozhodnutím) a s argumentací výtky se následně vypořádá v odůvodnění jiného rozhodnutí, zejména rozsudku či jiného meritomího rozhodnutí, přičemž zde krajský soud odkazuje na komentářovou literaturu (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, str. 1713). Podle vyjádření krajského soudu proto vzhledem ke skutečnosti, že soud neshledal v dané věci podmínky pro předložení věci, tedy svoji místní nepříslušnost, o tomto názoru informoval v rámci hlavního líčení navrhovatele s tím, že podrobnější vyjádření bude obsahem meritomího rozhodnutí ve věci.
Krajský soud v Brně se vyjádřil i k vlastnímu věcnému obsahu námitky místní nepříslušnosti a uvedl, že obžalovaní včetně stěžovatele jsou stíháni zejména pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Z popisu skutku je pak zjevné, že tohoto jednání se měl stěžovatel dopustit zejména v místě svého pracoviště v Jihlavě, tedy v obvodu působnosti Krajského soudu v Brně.
II.
Formální předpoklady projednání návrhu
Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení, tedy zda ústavní stížnost vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, na takový návrh kladeným.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejedná (shodně posoudil Ústavní soud obdobnou věc, týkající se námitky místní nepříslušnosti soudu v trestním řízení, projednávanou pod sp. zn. I. ÚS 4310/12).
Podle §222 odst. 1 trestního řádu, shledá-li soud v zažalovaném skutku trestný čin, k jehož projednání není příslušný, rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízený jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný. Je tak povinností soudů dbát na dodržení místní příslušnosti. To plyne již z ustanovení §181 odst. 1 trestního řádu, podle kterého soud podanou obžalobu nejprve přezkoumá z toho hlediska, zda je dána příslušnost soudu k projednání věci (§16 až §22 trestního řádu). Pokud soud na základě vlastního posouzení své místní příslušnosti, při kterém musí vzít do úvahy rovněž případné námitky stran řízení ve smyslu §12 odst. 6 trestního řádu, neshledá důvody k postupu podle §222 odst. 1 trestního řádu a nerozhodne tedy o předložení věci k rozhodnutí soudu kompetentnímu o příslušnosti rozhodnout, je na jeho odpovědnosti, že je k vedení řízení a k vydání konečného rozhodnutí v dané trestní věci soudem příslušným. Přitom soud musí vždy mít na mysli, že případná vada řízení, spočívající v porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv), je současně elementem práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv) a její zjištění má vždy významné právní důsledky.
Stěžovatel, pokud bude trvat na již uplatněných a soudem neakceptovaných námitkách, má přitom následně k dispozici procesní prostředek, kterým může případné porušení místní příslušnosti soudu, resp. práva na zákonného soudce, namítat, a to v podobě řádného opravného prostředku - odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Přitom přezkum práva na spravedlivý proces není jen doménou Ústavního soudu, ale všech stupňů soudů obecných. Teprve selhal-li by systém nápravy porušení stěžovatelových ústavních práv obecnými soudy, bylo by namístě zabývat se tímto problémem v řízení o ústavní stížnosti.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout stěžovatelovu ústavní stížnost jako předčasnou, a proto nepřípustnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2015
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu