ECLI:CZ:US:2010:1.US.1454.10.1
sp. zn. I. ÚS 1454/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České pojišťovny, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem Brno, Moravské nám. 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 9. 2008, čj. 5 C 480/2007 - 31, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, čj. 14 Co 146/2009 - 89, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2010, čj. 28 Cdo 3784/2009 - 103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozsudků. Svůj návrh odůvodnila tím, že se žalobou ze dne 23. 7. 2009 domáhala po žalovaném T. B. zaplacení částky 255.396,- Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného. Uzavřela s ním pojistnou smlouvu jednak na povinné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, jednak havarijní pojištění vozidla, přičemž mu na základě pojistných událostí vyplatila žalovanou částku. Pojistná smlouva byla uzavřena na vozidlo BMW X5 3,0 D X53 s identifikačním číslem karoserie (Vehicle Identification Number, dále jen VIN) XXXXXXXXXXXXXXXXX. Šetřením policie bylo zjištěno, že vozidlo označené tímto VIN bylo vyrobeno s řízením na pravé straně pro australského zákazníka a bylo také do Austrálie vyvezeno. Vozidlo v držení žalovaného, zaregistrované na území ČR pod RZ XXX XXXX, bylo dne 13. 9. 2005 odcizeno na území SRN a bylo výrobcem označeno VIN XXXXXXXXXXXXXXXXX. Toto VIN bylo z vozidla odstraněno a nahrazeno výše uvedeným VIN falešným. Je proto nepochybné, že vozidlo pocházelo z trestné činnosti.
Z uvedených skutečností stěžovatelka dovodila, že pojistná smlouva je neplatná pro neurčitost předmětu pojištění, vymezeného v pojistné smlouvě, podle §37 odst. 1 ObčZ. Dále ji považuje za neplatnou podle §39 ObčZ, neboť vozidlo v držení žalovaného pochází z trestné činnosti. To znamená, že uzavřením pojistné smlouvy a následnou výplatou pojistného plnění na toto vozidlo objektivně dochází k legalizování výnosů z trestné činnosti. Pojistnou smlouvu uzavřel žalovaný jako osoba, která nebyla ke dni uzavření pojistné smlouvy ani vlastníkem vozidla, ani jeho oprávněným držitelem.
Vzhledem ke skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 5 její žalobě nevyhověl, Městský soud v Praze zamítavý rozsudek obvodního soudu potvrdil a Nejvyšší soud její dovolání zamítl, je stěžovatelka přesvědčena, že zmíněnými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její základní právo na ochranu majetku, garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 9. 2008, čj. 5 C 480/2007 - 31 (dále jen "obvodní soud"), byla žaloba stěžovatelky na zaplacení částky 116.605,- Kč zamítnuta, ohledně částky 138.791,- Kč s úroky z prodlení bylo řízení zastaveno. Obvodní soud vzal za prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena jednak pojistná smlouva o odpovědnosti za škodu podle zákona č. 168/1999 Sb. a jednak smlouva o havarijním pojištění podle zákona č. 37/2004 Sb. Obě smlouvy byly platné.
Skutečnost, že vozidlo mělo zfalšované VIN, nemá na platnost uzavřené smlouvy vliv vzhledem k tomu, že automobil, jako věc movitá, musí být ve smlouvě charakterizován tak, aby byl nezaměnitelný s jinou věcí téhož druhu. Vozidlo bylo ve smlouvě dostatečně specifikováno jinými znaky, jelikož VIN je jen jedním z identifikačních prvků. Identifikační prvky uvedené ve smlouvě odpovídaly údajům ve velkém technickém průkazu vozidla. Stěžovatelka ani žalovaný netvrdili, a ani nebylo prokazováno, že by existovalo stejné vozidlo s týmiž identifikačními prvky. Vozidlo s uvedeným falešným VIN bylo vyrobeno, ale jednalo se o vozidlo jiného typu, s obráceným řízením a bylo dodáno do Austrálie. V tomto směru tedy nemohlo dojít k záměně vozidel. Pokud měla stěžovatelka pochybnosti, měla trvat na důkladném vyšetření krádeže motorového vozidla a zjištění pachatele, protože v rámci občanskoprávního řízení nelze řešit trestně právní aspekty sporu.
Městský soud v Praze, k odvolání stěžovatelky, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Konstatoval m.j., že stěžovatelka v celém průběhu řízení zaměňovala podstatu plnění ze závazkového vztahu s plněním ve prospěch pachatele trestného činu, který však žalovaný nespáchal. Mezi účastníky byla platně uzavřena pojistná smlouva a žádná ze skutkových podstat §451 a násl. ObčZ dána není. Předpokladem povinnosti vydat bezdůvodné obohacení musí být jeho získání na úkor třetího, tj. v dané věci stěžovatelky. To však stěžovatelka neprokázala. Stěžovatelka neplnila ani z neplatné smlouvy, jejíž právní důvod později odpadl, ani se nejednalo o bezdůvodné obohacení z nepoctivých zdrojů, ani bez právního důvodu.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl. Její tvrzenou první otázku zásadního právního významu, tj. zda je smlouva o havarijním pojištění neplatná pro neurčitost v případě, kdy se vztahuje k automobilu s pozměněným VIN, neuznal vzhledem k tomu, že již byla řešena judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 2 Cdon 257/97, sp. zn. 33 Odo 311/2001). Vozidlo bylo ve smlouvě identifikováno dostatečně, k pozměnění VIN došlo před uzavřením pojistné smlouvy a jako takové bylo do pojistné smlouvy zapsáno. Tudíž skutečnost, že automobil měl původně VIN odlišné, je pro posouzení určitosti předmětné smlouvy nerozhodná.
Otázku druhou, tj. zda je smlouva o havarijním pojištění platná, pochází-li vozidlo z trestné činnosti a smlouva je tudíž uzavřena pojištěným, který není vlastníkem vozidla, posoudil Nejvyšší soud jako otázku, která dosud nebyla v jeho judikatuře řešena. Odkázal na ustanovení §2 zákona č. 37/2994 Sb., podle něhož se pojistnou smlouvou rozumí smlouva o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné. Podle §3 písm. g) zákona č. 37/2004 Sb. je pojistníkem osoba, která s pojistitelem uzavřela pojistnou smlouvu. Podle písm. h) citovaného ustanovení je pojištěným osoba, na jejíž život, zdraví a majetek odpovědnost za škodu nebo jiné hodnoty pojistného zájmu se soukromé pojištění vztahuje.
Na základě shora citovaných ustanovení dospěl dovolací soud k závěru, že zákonná úprava obsažená v zákoně č. 37/2004 Sb. neomezuje smluvní účastníky tak, že by pojistníkem a pojištěným, jedná-li se o tutéž osobu, mohl být jen vlastník pojišťované věci. Pojištěným je v prvé řadě osoba, na jejíž majetek se pojištění vztahuje. Zákon č. 37/2004 Sb. pojímá majetek v objektivním smyslu, tj. jako vymezený předmět pojistných vztahů. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že ze zákona č. 37/2004 Sb. nevyplývá, že by pojištěným z pojistné smlouvy mohl být pouze vlastník pojištěné věci. K tomu odkázal na své další rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 873/2001 a rovněž připomněl právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 557/05, podle kterého s ohledem na princip demokratického právního státu, vycházejícího z principu autonomie smluvních stran, nelze hodnotit pojistnou smlouvu jako neplatnou podle §39 ObčZ pouze z důvodu, že pojistník a zároveň pojištěný nebyl vlastníkem pojištěné věci. Zákon č. 37/2004 Sb. tedy nezakazuje, aby pojistnou smlouvu jako pojistník a pojištěný platně uzavřela i osoba odlišná od vlastníka či oprávněného držitele pojištěné věci, za předpokladu, že jí svědčí legitimní pojistný zájem na pojištění věci. Skutečnost, zda pojištěný předmět pochází z trestné činnosti či nikoliv, je proto sama o sobě pro posouzení platnosti pojistné smlouvy nerozhodná.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů obou stupňů i Nejvyššího soudu. Stejnou argumentaci jako v ústavní stížnosti použila jak před soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím a dovolacím. Ústavní stížnost je tak výrazem neochoty stěžovatelky respektovat rozhodnutí obecných soudů, které se podrobně všemi jejími argumenty zabývaly. V této souvislosti nelze než odkázat na závěry obecných soudů, jejichž podstatná část byla reprodukována shora.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Po posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Jejich závěry jsou v souladu s obecným právem a ústavně konformní. Důkladně se zabývaly všemi argumenty stěžovatelky a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Pokud stěžovatelka argumentovala tím, že jiné soudy v obdobných věcech (na které konkrétně poukázala) rozhodly zcela odlišně, lze jen podotknout, že úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů. V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy ČR, včetně řízení dovolacího. Pokud stěžovatelka zastává v dané věci odlišný právní názor, není to ještě důvodem pro zásah Ústavního soudu. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě předpoklad k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu