ECLI:CZ:US:2008:1.US.1477.07.1
sp. zn. I. ÚS 1477/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky O. Z., právně zastoupené JUDr. Juditou Jakubčikovou, advokátkou se sídlem Krameriova 139/339 01 Klatovy, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2007, č.j. 59 Az 40/2006-22, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2007 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2007, č.j. 59 Az 40/2006-22 (stěžovatelka jej nesprávně označuje jako usnesení), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 4. 2006, č.j. OAM-380/VL-07-11-2006, ve věci udělení azylu.
Podle §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Podle druhého odstavce téhož paragrafu pak platí, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.
V dané věci brojí stěžovatelka proti rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, proti kterému je podle §103 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatelka však tento opravný prostředek nevyčerpala.
V případě, kdy stěžovatel vůbec nepodal opravný prostředek, který mu právní řád k ochraně jeho práv přiznává, může Ústavní soud podanou ústavní stížnost neodmítnout jen za podmínek uvedených v §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tj. zejména pokud stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Ústavní soud však v daném případě neshledal žádnou okolnost, která by naplnění této podmínky nasvědčovala, ostatně stěžovatelka ani nic podobného netvrdí. K nevyčerpání opravných prostředků pouze v ústavní stížnosti uvádí, že kasační stížnost nepodala, jelikož neumí česky a nevěděla, že ji může podat. Tato skutečnost však nic nevypovídá o tom, zda podaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Ústavní soud poukazuje obiter dictum na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp.zn. Pl.ÚS-st 20/05, ve kterém se Ústavní soud vyslovil k otázce, zda účastník řízení má ústavní právo na doručování písemností v jazyce, kterému rozumí, nerozumí-li jazyku českému. Ústavní soud v tomto stanovisku uvádí, že Listina, jak vyplývá z čl. 37 odst. 4, garantuje právo na tlumočníka pro „jednání“ bez toho, že by použitelnost tohoto ustanovení limitovala toliko jednáními v trestním řízení. Je tedy zřejmé, že právo na tlumočníka se uplatní i při jednáních v řízeních dalších. Avšak co do rozsahu interpretace tohoto ustanovení Listiny je třeba vyjít jak z gramatického výkladu čl. 37 odst. 4 Listiny, tak z výkladu logického, srovnávacího a výkladu teleologického. Gramatický výklad uvedeného ustanovení je zcela jednoznačný a svědčí pro nutnost tlumočení při ústní komunikaci účastníka řízení neovládajícího český jazyk se soudem. Nutnost překladu písemností, včetně rozhodnutí soudu, gramatickým výkladem dovodit nelze. Logický výklad za použití argumentu a simili vede k témuž výsledku. To proto, že obsah čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy, ač je omezen co do uplatnění toliko na trestní řízení, je co do rozsahu zaručeného práva srovnatelný s čl. 37 odst. 4 Listiny. Přitom je zřejmé, že základní právo v těchto ustanoveních garantované sleduje stejný účel, za nějž lze označit fair proces nahlížený z aspektu přímé komunikace účastníka řízení (příp. obviněného) se soudem. Jinými slovy, i výklad teleologický svědčí pro výše nastíněný závěr. Z hlediska komparativního lze jednak odkázat na čl. 3 odst. 3 věta první německého Základního zákona, dle kterého nikdo nesmí být znevýhodněn mj. i z důvodu řeči. Tento ústavní požadavek se promítá do ustanovení čl. 185 odst. 1 německého zákona o soudním řízení, podle kterého „je-li před soudem jednáno za účasti osob, které neovládají německou řeč, je zapotřebí přibrat tlumočníka. V cizí řeči není veden protokol o jednání; mají-li být ovšem výpovědi a prohlášení uvedeny v protokolu i v cizí řeči, pak jen tehdy, považuje-li to soudce s ohledem na důležitost věci za nezbytné. V takových případech se k protokolu připojuje tlumočníkem ověřený překlad.“ Z uvedeného tedy vyplývá, že rovněž německý zákonodárce předvídá toliko tlumočení při přímém kontaktu účastníka řízení se soudem. Také švýcarský Nejvyšší soud v řízení o státoprávní stížnosti (obdoba ústavní stížnosti) ve svém rozhodnutí ze dne 8. 6. 2001, 4P 26/2001, uvedl, že z čl. 4 Spolkové ústavy nelze odvodit absolutní nárok na obdržení překladu všech úředních dokumentů do mateřského jazyka. Zásadně jde o záležitost, kterou si je povinna obstarat sama procesní strana. To musí platit zejména pro civilní řízení. Samozřejmě nelze vést fair proces, pokud strana sporu dění před soudem nerozumí, protože neovládá jednací jazyk. V tomto rozsahu si lze činit nárok na překlad i v civilním procesu, který lze opřít o nárok na fair řízení garantovaný čl. 29 odst. 1 Spolkové ústavy. Naopak ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv (srov. BVerGE 42, 120). Rozsah základního práva na tlumočníka tak, jak byl svrchu vymezen, není, dle Ústavního soudu, možné rozšiřovat za použití obecných ustanovení o fair procesu, jaké představuje čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. To proto, jak bylo výše uvedeno, že právo na fair proces je naopak tvořeno komplexem dalších práv. Jsou-li tyto ústavněprávní procesní záruky výslovně uvedeny v ústavním pořádku, není důvodu, aby byly dovozovány z obecného ustanovení formou jeho konkretizace. Jinými slovy, pro konkretizaci těchto obecných ustanovení je prostor tam, kde tyto jednotlivé procesní záruky výslovně uvedeny nejsou. Tento závěr lze opřít o tzv. ekonomický argument také nazývaný hypotézou non-redundantnosti, dle které nelze použít takovou interpretaci, pokud by tato interpretace představovala opakování jiného (již vysloveného) pravidla (E. T. Feteris: Fundamentals of Legal Argumentation, Kluwer Academic Publisher, 1999, str. 55). Na druhé straně je pouze věcí obecných soudů vykládat jednoduché právo (v daném případě s. ř. s., resp. o. s. ř.), které může přiznat, a zpravidla přiznává, účastníkům řízení více procesních práv, než jen ta, která jsou garantována ústavním pořádkem jako práva základní, a která stojí pod ochranou Ústavního soudu.
Z uvedeného proto vyplývá, že doručením napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě bez jeho přeložení do jazyka, který stěžovatelka ovládá, nebylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces. Je její procesní povinností, aby si sama zajistila překlad takové písemnosti. Neučinila-li tak a je-li to důvodem, proč nevyčerpala všechny opravné prostředky, nelze tuto skutečnost při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti zohlednit.
Podle §43 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný. Jelikož podaná ústavní stížnost je z výše uvedených důvodů nepřípustná, nezbylo Ústavnímu soudu, než ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. února 2008
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj