ECLI:CZ:US:2008:1.US.1503.08.1
sp. zn. I. ÚS 1503/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Němcem, advokátem v Mohelnici, Okružní 13, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 240/2007-24 ze dne 26. 3. 2008 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 37 C 73/2006-18 ze dne 25. 6. 2007, spojené s návrhem na zrušení části věty první ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (občanský soudní řád), slova " ... a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů. Napadenými rozhodnutími bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu byl znemožněn přístup k soudu a čl. 36 odst. 1 Listiny, upravující právo na spravedlivý proces. Protože obě rozhodnutí byla vydána s poukazem na §138 odst. 1 o. s. ř., navrhoval i zrušení části uvedeného ustanovení.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v podstatě v tom, že mu soudy nepřiznaly osvobození od soudních poplatků a zastavily řízení, ve kterém se domáhal ochrany svých osobnostních práv dotčených údajně nepravdivými výroky soudu a náhrady nemajetkové újmy v penězích. Soudy se však nezabývaly majetkovou situací a dalšími poměry stěžovatele, a osvobození mu nepřiznaly pouze pro nesplnění podmínky uvedené v ust. §138 odst. 1, věta 1, druhá část (pozn.: zjevně neúspěšné uplatnění práva). K zastavení řízení pak došlo jen proto, že soudní poplatek neuhradil. Tím mu znemožnily uplatnit právo a způsobily mu újmu na základních právech daných ústavním pořádkem.
Protože k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele došlo prý aplikací ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (občanský soudní řád), navrhl rovněž zrušení části tohoto ustanovení.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 37 C 73/2006, vedený u Městského soudu v Praze. Zjistil, že dne 26. 5. 2006 podal stěžovatel žalobu na ochranu osobnosti proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti. K zásahu do uvedených práv došlo podle žaloby tím, že dne 7. dubna 2006 při veřejném zasedání konaném o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení pod sp. zn. Nt 206/2006, byly před senátem Městského soudu v Praze uvedeny nepravdivé difamující skutečnosti. Soud při odůvodňování svého rozhodnutí totiž uvedl, že stěžovatel (žalobce) byl obviněn z trestného činu spáchaného dne 6. 12. 2000. Toto nepravdivé tvrzení je obsaženo na zvukovém záznamu z veřejného zasedání (viz žaloba na ochranu osobnosti, č.l. 1 soudního spisu). V usnesení z předmětného zasedání pak soud uvedl další nepravdivé výroky, které stěžovatel v žalobě specifikoval. Výroky se týkaly průběhu řízení, o jehož obnovu stěžovatel žádal.
Stěžovatel proto požadoval písemnou omluvu a peněžitou náhradu ve výši 10.000.000,- Kč. Zároveň požádal o osvobození od soudních poplatků.
Usnesením ze dne 7. dubna 2006, č. j. Nt 206/2006-4, Městský soud v Praze návrh na obnovu řízení zamítl. O osvobození od soudních poplatků nerozhodl. Návrhem ze dne 26. 5. 2006 stěžovatel podal novou žádost o osvobození od soudních poplatků. Uvedl, že podstata neoprávněného zásahu do jeho práv je v nepravdivosti tvrzení uvedených v protokolu. Důkaz pravdivosti napadeného tvrzení je na státu, takže na straně stěžovatele se nemůže jednat o svévolné nebo zřejmě neúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel je ve výkonu trestu, nevlastní žádný majetek a nemá žádný příjem, ze kterého by poplatek mohl zaplatit.
Usnesením ze dne 13. 8. 2006, č. j. 37 C 73/2006-8, Městský soud v Praze stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Rozhodnutí odůvodnil tím, že v uvedené věci má soud již ze skutkových tvrzení v žalobě zato, že se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Žalobce (stěžovatel) spatřuje zásah do svých osobnostních práv v postupu soudu a orgánů činných v trestním řízení, přičemž ze strany těchto orgánů se jedná o plnění zákonné povinnosti, kdy je vyloučena neoprávněnost zásahu a soud v tomto řízení nemůže postup těchto orgánů přezkoumávat.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2007, č. j.1 Co 306/2006-15, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud je při rozhodování o osvobození od soudních poplatků povinen zabývat se nejen poměry účastníka, ale i tím, zda ve věci nejde o zřejmou svévoli či zřejmou bezúspěšnost při uplatňování práva. Pro posuzování tohoto předpokladu je třeba vycházet z rozhodujících skutečností uvedených v žalobě, jimiž je uplatněný nárok odůvodněn. Proto je zcela bez právního významu námitka stěžovatele týkající se dokazování (důkazu pravdy). Ze žaloby je zřejmé, že k tvrzenému zásahu do stěžovatelových práv údajně došlo výkonem subjektivního práva, respekt. povinnosti soudu v trestním řízení, což je sama o sobě okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv a tím i odpovědnosti za něj. Žádné excesní jednání Městského soudu v Praze stěžovatel v odvolání ani netvrdí; správnost postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudu, nemůže být přezkoumávána v rámci řízení o ochraně osobnosti v občanskoprávním řízení, neboť k tomu slouží opravné prostředky trestního řízení. Není odepřením práva na spravedlivý proces a odepřením spravedlnosti, jestliže soud dojde k závěru, že předpoklady osvobození od soudních poplatků nejsou dány.
Následně Městský soud v Praze vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši 401.000,- Kč. Protože poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, napadeným usnesením ze dne 25. 6. 2007, č. j. 37 C 73/2006-18, s poukazem na §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, řízení zastavil.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 26. 3. 2008, č. j. 1 Co 240/2007-24, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že za dané situace nelze meritorně věc projednat a že není odnětím práva přístupu k soudu, či práva na spravedlivý proces, jestliže je v řízení postupováno v souladu se zákonem, v daném případě v souladu se zákonem o soudních poplatcích.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k návrhu vyjádřily Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze, které však jen odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud nevzal tato vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
IV.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že obsahově směřuje proti usnesení obecných soudů o zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků. Předmětná usnesení jsou však jen nutným důsledkem předchozích pravomocných rozhodnutí, jimiž stěžovateli osvobození od soudních poplatků nebylo přiznáno. Rozhodnutí o soudních poplatcích však ústavní stížností napadena nebyla. Již proto je návrh na zrušení rozhodnutí o zastavení řízení zjevně neopodstatněný. Je zřejmé, že stěžovatel obě procesní stadia, týkající se soudních poplatků, vůbec nerozlišuje.
V.
Ústavní soud - byť jen nad rámec věci - podotýká, že v minulosti již konstatoval, že jedním ze základních práv, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny, je právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu; toto právo má každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku. Proto, i když zákon stanoví povinnost uhradit soudní poplatek jako podmínku uplatňování práva v civilním procesu, současně upravuje okolnosti, za nichž lze tuto podmínku prominout. Ty pak nerozlišují potencionální žadatele o tuto výjimku podle způsobu a okolností, za nichž vznikl problém, který je předmětem řízení a "nerozlišují" účastníka podle povolání či profese, ani nestanoví kriteria délky vědomí povinnosti soudní poplatek uhradit (viz rozhodnutí sp.zn. IV. ÚS 289/03, www.nalus.cz).
Občanský soudní řád ovšem v §138 odst. 1 zároveň stanoví, že za určitých okolností prominout soudní poplatek nelze, tj. jde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Toto opatření má vyloučit situace, kdy již z podané žaloby a příp. podaného vyjádření k ní bude vyplývat, že žalobce podal tzv. šikanózní žalobu nebo kdy je evidentní, že žaloba nemůže vůbec obstát, případně kdy žalovaný nezpochybňuje uplatněný nárok a přesto se dovolává procesní obrany anebo se brání vyjádřením v situaci, kdy je zcela zřejmé, že žalobní nárok je vůči němu po právu uplatněn, resp. kdy žalovaný uplatňuje procesní obranu, která nasvědčuje bezúspěšnému bránění práva, tedy situace, kdy by osvobození od soudních poplatků, které znamená, že náklady nese stát, bylo zjevně v rozporu s principy mravnosti. V takovém případě ovšem bude třeba případ od případu zkoumat žalobu žalobce, který se domáhá osvobození od soudních poplatků nebo vyjádření žalovaného, zda se ten který účastník nedomáhá svého tvrzeného práva nebo neuplatňuje obranu zcela bezúspěšně, svévolně.
O zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva se jedná zejména tehdy, jestliže již ze skutkových tvrzení žadatele (aniž by bylo potřeba provádět dokazování) je nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno. V posuzované věci k tvrzenému zásahu do stěžovatelových práv údajně došlo výkonem subjektivního práva, respekt. povinnosti soudu v trestním řízení. Je ústavně konformním závěr obecných soudů, že správnost postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně postupu soudu, nemůže být přezkoumávána v rámci řízení o ochraně osobnosti v občanskoprávním řízení. K tomu slouží výhradně opravné prostředky trestního řízení. Jestliže soudy dospěly k závěru, že stěžovatelova žaloba na ochranu osobnosti je v daných souvislostech zjevně bezúspěšným uplatňováním práva, neboť přezkum údajně difamujících výroků není v jejich pravomoci, je tento závěr v souladu s principy spravedlnosti a tedy i ústavně konformní. Usnesení o zastavení řízení pak bylo jen nutným důsledkem nezaplacení soudního poplatku.
Pokud jde o návrh na zrušení části věty první ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (občanský soudní řád), slova " ...a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva", Ústavní soud již dříve dovodil (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, http://nalus.usoud.cz), že bylo-li o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení právního předpisu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (srov. §64 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) zcela nežádoucně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu