ECLI:CZ:US:2018:1.US.1505.18.1
sp. zn. I. ÚS 1505/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti P. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, zastoupeného Mgr. Janem Malcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Školní 3315, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 6. 2017 č. j. 19 P 35/2013-329 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 20Ústavní stížnost se odmítá.8 č. j. 13 Co 584/2017-350, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí,
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že usnesením soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že stěžovateli se zástupce pro řízení o úpravu výživného, úpravu styku s nezletilým synem a úpravu styku prarodičů se synem neustanovuje. Krajský soud rozhodnutí potvrdil, upravil však znění výroku tak, že žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení o snížení výživného k nezletilému synovi, omezení úpravy styku otce s nezletilým synem a úpravy styku prarodičů se synem se zamítá.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudů, podle nichž nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a ochrana jeho zájmů to nevyžaduje. Namítá, že soudy dostatečně nezohlednily, že je vazebně stíhán a nemá fakticky možnost ovlivnit své zájmy ve vztahu k nezletilému, nemá možnost jednat s matkou nezletilého, jeho opatrovníkem ani se stýkat s nezletilým. Dále namítá, že krajský soud uvádí, že prvostupňové rozhodnutí potvrzuje, ačkoliv ho fakticky změnil.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a adekvátně se s nimi vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel je v současnosti ve výkonu trestu odnětí svobody, a to pro trestný čin pohlavního zneužití, ohrožování výchovy dítěte a zvlášť závažný zločin znásilnění. Závěr soudů, podle něhož není třeba stěžovateli ustanovit zástupce, je podložen zjištěním, že stěžovatel je schopen v dané věci zastupovat své zájmy, činit podání, neboť se v soudním sporu orientuje a postupuje adekvátním způsobem. Soud neshledal důvod pro osvobození od soudních poplatků mj. též proto, že stěžovatel své majetkové poměry nedoložil. Vysvětlil, že v projednávané věci se nejedná o právní řízení složité ani skutkově ani právně. V opatrovnickém řízení se uplatňuje zásada vyšetřovací, kdy soud musí i bez jakékoliv aktivity věc objasnit a zjišťovat všechny skutečnosti důležité pro spravedlivé rozhodnutí, respektující zájem nezletilého syna.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům, podle nichž stěžovatel nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků a ochrana jeho zájmů ustanovení advokáta nevyžaduje, však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Soudy své závěry patřičně odůvodnily a uvedly, na základě jakých úvah k nim dospěly a jaké právní předpisy aplikovaly. Krajský soud pak svým potvrzujícím usnesením výrok prvostupňového soudu rozhodnutím nezměnil, jak namítá stěžovatel, ale pouze vhodněji formuloval jeho znění, aniž by byl jakkoliv změněn smysl, význam a faktický dopad prvostupňového rozhodnutí.
Ústavní soud dodává, že s ohledem na vyšetřovací zásadu, kterou je ovládáno vlastní řízení o úpravu výživného, styku s nezletilým synem a styku prarodičů, budou soudy zjišťovat i stanovisko stěžovatele, který se bude moci, bez ohledu na to, že je ve výkonu trestu, k věci vyjádřit a uplatnit svá práva.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu