ECLI:CZ:US:2017:1.US.1516.17.1
sp. zn. I. ÚS 1516/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně III., Politických vězňů 98, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2017 č. j. 26 Cdo 3364/2016-182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení pro porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení. Dále měl být napadeným rozhodnutím porušen i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že vedlejší účastník, Město Kolín jako žalobce, se domáhal proti stěžovateli, jako žalovanému, náhrady škody, kterou mu měl stěžovatel způsobit tím, že za vedlejšího účastníka sjednal se společností COSS spol. s r.o. smlouvu o prodeji nemovitostí za cenu 15 milionů Kč, přičemž podle znaleckého posudku znalce JUDr. Zdeňka Hermana činila cena těchto nemovitostí nejméně 41 460 000 Kč. Rozdíl mezi cenou sjednanou a cenou kalkulovanou podle znaleckého posudku JUDr. Hermana - 26 460 000 Kč - byl podle tvrzení vedlejšího účastníka škodou, kterou mu měl stěžovatel na jeho majetku způsobit.
3. Rozsudkem ze dne 27. 3. 2015 sp. zn. 13 C 110/2014 zamítl Okresní soud v Kolíně žalobu vedlejšího účastníka, kterou se po stěžovateli domáhal zaplacení částky 26 460 000 Kč. Na nákladech řízení přiznal úspěšnému stěžovateli částku 536 633 Kč. K odvolání vedlejšího účastníka jako žalobce, směřujícího pouze proti výroku o nákladech řízení, Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. června 2015 č. j. 25 Co 220/2015-144 rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném nákladovém výroku II. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 336 620 Kč a žalobce je povinen ji zaplatit do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud předně nepřisvědčil odvolací námitce, že soud prvního stupně neměl o nákladech řízení účastníků rozhodnout striktně podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu §142 odst. 1 o.s.ř., neboť jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému (§150 o.s.ř.). V této souvislosti konstatoval, že ze samotných okolností projednávané věci takové důvody nevyplývají a jiné (další) okolnosti, které by odůvodňovaly odepření náhrady nákladů řízení, žalobce neuvedl. Nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně však přesto změnil ohledně částky představující prvostupňové náklady řízení stěžovatele, jelikož některé náklady jím účtované na odměně za zastupování advokátem neuznal za účelně vynaložené.
4. Nejvyšší soud v napadeném usnesení změnil nákladové výroky okresního i krajského soudu, stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal a odkázal na své usnesení ze dne 29. srpna 2013 sp. zn. 29 Cdo 2438/2013 uveřejněné pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o.s.ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci §150 o.s.ř, jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení §150 o.s.ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v §142 odst. 1 o.s.ř, formulovanou v §150 o.s.ř) vykládat restriktivně. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je přitom třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o.s.ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která v dovolání odkázal dovolatel). Okolnost, že účastník se proti druhému dopustil protiprávního jednání (včetně trestného činu), v jehož důsledku vznikl nárok na náhradu škody a tím bylo vyvoláno soudní řízení, lze v konkrétním případě považovat za důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by bylo nespravedlivé ukládat povinnost k náhradě nákladů řízení poškozenému, který v řízení úspěch neměl. Důvod pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení dovolací soud shledává především v okolnostech, jež vedly k podání žaloby. Mezi těmito okolnostmi vyniká zejména korupcí motivované protiprávní jednání stěžovatele, za něž byl uznán vinným mimo jiné ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, přičemž znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu je rovněž opatření značného prospěchu sobě či jinému (v tomto případě jmenované společnosti). Ostatně ani soud prvního stupně v tomto směru nevyloučil, že trestným činem žalovaného byla městu určitá škoda způsobena (třebaže mělo jít "pouze" o škodu "sekundární" vyvolanou neplatností příslušné majetkové dispozice). Okolnost, že podle jeho závěru stěžovatel neodpovídá ani za tuto škodu proto, že její vznik měl - kromě jeho protiprávního jednání - i jinou příčinu, pak není sama o sobě způsobilá převážit nad ostatními okolnostmi, kvůli nimž by bylo nespravedlivé, aby vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost poskytnout mu náhradu nákladů, jež v daném sporu účelně vynaložil. Nejvyšší soud poukázal i na to, že stěžovatel měl mít ze svého trestného činu na úkor vedlejšího účastníka rozsáhlý majetkový prospěch.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti se závěry Nejvyššího soudu ve věci náhrady nákladů řízení polemizuje a shledává jeho rozhodnutí neústavním. Poukazuje na to, že vedlejší účastník mohl dobře dospět k závěru, že předmětná kupní smlouva je neplatným právním úkonem a mohl dobře uplatňovat svá majetková práva z titulu vzájemného vydání bezdůvodného obohacení proti kupujícímu. Vrátil by tak sice kupujícímu plnění ve výši 15 mil. Kč, avšak převzal by zpět do své držby předmětné nemovitosti v hodnotě, podle vlastního tvrzení, 41 460 000 Kč. K této úvaze nepotřeboval rozhodnutí soudu prvního stupně, mohl ji kvalifikovaně učinit i bez tohoto rozhodnutí. Ze skutečnosti, že proti výroku o věci samé vedlejší účastník odvolání nepodal, lze dokonce učinit závěr, že si své pochybení při podání žaloby dodatečně uvědomil. V této souvislosti pak je nutno uvést, že žaloba byla podána především pro toto nesprávné zhodnocení věcí vedlejším účastníkem. Všechny ostatní aspekty jsou podle stěžovatele druhotné. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že nezkoumal, jak se nepřiznání nákladů řízení úspěšnému stěžovateli promítne v majetkových poměrech stěžovatele. Neměl k tomu ani potřebná skutková zjištění a nezohlednil ani stěžovatelův dlouhodobý výkon trestu odnětí svobody. Stěžovatel uvádí, že napadené rozhodnutí vykazuje známky svévole, porušuje právní jistotu a stěžovatelovu důvěru v předvídatelnost soudního rozhodování, neboť průběh řízení naprosto neodůvodňoval použití ustanovení §150 o.s.ř. Vedlejší účastník podal žalobu na náhradu škody a v řízení vyšlo najevo, že smlouva, o kterou žalobu opírá, je neplatná. Už tím, že se stěžovatel bránil žalobě vedlejšího účastníka při pobytu ve vězení, ho vystavil zásahu do jeho práva na rovnost účastníků řízení.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí nedopustil. Přesvědčivě vysvětlil své závěry, stěžovatel věděl, že bude rozhodováno o nákladech řízení a že může být ve sporu neúspěšný. Závěry Nejvyššího soudu tedy nejsou překvapivé ani svévolné, jsou dostatečně odůvodněny a vycházejí z aplikace podústavního práva a argumentace, která není excesivní.
9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu