ECLI:CZ:US:2016:1.US.1539.15.1
sp. zn. I. ÚS 1539/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Vratislava Širokého, zastoupeného Mgr. Jiřím Vopičkou, advokátem se sídlem Purkyňova 547/43, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 č. j. 25 Cdo 5387/2014 - 523, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2014 č. j. 12 Co 539/2013 - 370 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 5. 2013 č. j. 21 C 263/2011-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, splňujícím náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud"), rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že shora uvedené soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel uvádí, že obecné soudy v jeho případě jednaly v rozporu s ustanovením čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, neboť mu neposkytly zákonem stanoveným způsobem ochranu jeho práv a při svém rozhodování jednaly proti zákonům a mezinárodním smlouvám.
Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného soudního spisu sp. zn. 21 C 263/2011 vedeného u okresního soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti vztahující se k podstatě ústavní stížnosti. Stěžovatel vedl spor o náhradu škody proti svému bývalému právnímu zástupci, advokátovi, který jej zastupoval v řízeních a jednáních o nárocích proti dlužníkovi stěžovatele. Stěžovatel tvrdil, že jeho právní zástupce za něj uzavřel s dlužníky tzv. dohodu o generálním narovnání, se kterou však stěžovatel - dle svého tvrzení - nesouhlasil. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že tuto dohodu o generálním narovnání stíhá absolutní neplatnost ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") a ve smyslu ustanovení §585 a §587 občanského zákoníku. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem neshledal v postupu advokáta, tj. bývalého právního zástupce stěžovatele žádné pochybení. Dále konstatoval, že stěžovatel neprokázal, že by dohoda o generálním narovnání byla podepsána přes jeho výslovný nesouhlas. Soud dále uvedl, že částku, kterou měl dlužník původně zaplatit stěžovateli, by nebylo možné na dlužníkovi vymoci, bez ohledu na to, že by mu byla přiznána soudem. Proto podle okresního soudu nelze usuzovat na vznik škody. Stran absolutní neplatnosti dohody o generálním narovnání namítané stěžovatelem okresní soud konstatoval, že tato námitka byla uplatněna až v závěrečném návrhu, což je v rozporu s tzv. koncentrací řízení ve smyslu §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Z těchto důvodů okresní soud žalobní návrh stěžovatele zamítl.
Krajský soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek okresního soudu v meritorní části potvrdil a změnil v částech dotýkajících se nákladů řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o tom, že stěžovatel neprokázal, že by dohoda o generálním narovnání byla uzavřena přes jeho nesouhlas. Rovněž se přiklonil k závěru, že by nebylo možné částku, která byla součástí dohody, na dlužníkovi jakkoli vymoci, a proto nemohlo dojít ke vzniku škody. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl a uvedl, že dovolání nesplňuje podmínky ve smyslu §237 o. s. ř., neboť stěžovatel alespoň naznačením závěrů přijatých Nejvyšším soudem v předchozích rozhodnutích nenastínil namítanou kolizi či mezeru s rozhodnutími učiněnými v projednávaném případě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy měly přihlédnout k tvrzené absolutní neplatnosti dohody o generálním narovnání z úřední povinnosti, a nikoli až k jeho námitce. Vzhledem k tomu, že se s jeho tvrzeními o absolutní neplatnosti dostatečně nevypořádaly, měly porušit shora specifikované základní právo na spravedlivý proces. Dohoda se dle stěžovatele dotýkala i práv a povinností jiných subjektů, než je stěžovatel, resp. jeho dlužník, a byla tedy uzavřena v rozporu s ustanoveními §585 a §587 občanského zákoníku. Napadaným postupem měly soudy jednat v rozporu se zákony, tj. v rozporu se zásadou uvedenou v ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Dále stěžovatel uvádí, že jím podané dovolání bylo podáno řádně. Stěžovatel se domnívá, že přípustnost dovolání nemůže být závislá na uvedení konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. jejich přesných citací. Postup Nejvyššího soudu tak stěžovatel shledal jako přepjatě formalistický.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení namítaného základního práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost napadá postup obecných soudů ve sporu o náhradu škody. Jedním z argumentů stěžovatele je, že dohoda, uzavřená jeho právním zástupcem je absolutně neplatná. Předmětem řízení však tato neplatnost nebyla a stěžovatel před soudem prvního stupně tento argument vznesl až v jeho závěru. Zde Ústavní soud neshledal, že by tvrzení stěžovatele bylo takové povahy, že by neplatnost bylo možno posoudit bez dalšího. Bylo na stěžovateli případně tento argument uplatnit od počátku a od počátku také podložit konkrétními tvrzeními. Nebylo povinností soudu přihlížet k namítané neplatnosti dohody z úřední moci, neboť bylo na stěžovateli unést důkazní břemeno a břemeno tvrzení. Z napadených rozhodnutí tak vyplývá, že soudy zvážily všechny řádně vznesené argumenty a nijak nepochybily při ochraně práv stěžovatele a jejich postup je zcela v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud rovněž neshledal pochybení v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Lze přisvědčit stěžovateli, že požadovat přesné citace kolidujících rozhodnutí Nejvyššího soudu by bylo nepřijatelným formalismem, který nelze odůvodnit nejen z pohledu ochrany základních práv a svobod, ale ani vzhledem k účinné právní úpravě. Tak tomu ovšem v tomto případě není. Stěžovatel své dovolání formuloval obecně a pouze v doplnění dovolání ze dne 19. 8. 2014 uvedl právní otázku, avšak bez jakéhokoli náznaku vztahu k předchozí rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Ze spisu rovněž vyplývá, že v dovolání ze dne 11. 4. 2014 se stěžovatel pouze omezil na konstatování, že se odvolací soud "odchýlil od ustálené rozhodovací praxe." Tuto formulaci však nelze považovat za souladnou s požadavky na dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. V dalších svých podáních se stěžovatel omezil pouze na skutkové otázky. Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud konstatuje, že ani postup Nejvyššího soudu není vykročením mimo ústavně stanovené meze.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu