ECLI:CZ:US:2013:1.US.158.11.1
sp. zn. I. ÚS 158/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky JH BUS s. r. o., se sídlem Jiráskovo nám. 935, Jindřichův Hradec, zastoupené Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem AK Kříženecký & partneři, v. o. s., Na Sadech 21, České Budějovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010 č. j. 28 Co 254/2010-74, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů pro rozpor se základními právy dle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a další ustanovení ústavního pořádku.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2009 č. j. 23 C 170/2008-42 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se po České republice - Ministerstvu dopravy domáhala zaplacení částky 41 832 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za poskytnutí slev občanům ZTP a ZTP/P, resp. vydání bezdůvodného obohacení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010 č. j. 28 Co 254/2010-74 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Městský soud v Praze konstatoval, že z žádného právního předpisu neplyne povinnost státu kompenzovat slevy poskytnuté osobám ZTP a ZTP/P a že stěžovatelka jako podnikatelka v autobusové dopravě si této skutečnosti musela být vědoma, když vstupovala na trh.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje výklad ustanovení zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (zejm. §3, §5, §86 odst. 2), dále zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, a Výměru Ministerstva financí č. 1/2007. K výkladu §3 a §5 zákona č. 100/1988 Sb. stěžovatelka uvádí, že "organizacemi" nemají být rozuměny jakékoliv právnické osoby, ale pouze zaměstnavatelé ve vztahu k zaměstnancům, a nikoliv vztahy (práva a povinnosti) podnikatelů a zákazníků. V zásadě dovozuje, že nemůže poskytovat plnění plynoucí ze sociálního systému namísto státu, resp. bez příslušné kompenzace.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatelčinou polemikou s interpretací jednoduchého práva, jak ji provedly obecné soudy, se Ústavní soud zabývat nemůže a nebude. Kritériem relevance ústavní stížnosti je toliko ústavněprávní rovina problému. V dané věci stěžovatelka provedla ústavněprávní kvalifikaci svého postavení nepřiléhavě. Postavení dopravců ve veřejné linkové silniční vnitrostátní autobusové dopravě v oblasti poskytování slev na jízdném osobám ZTP a ZTP/P není definováno povinnostmi plynoucími přímo z realizace sociálních práv dle čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny osobami, které splňují zákonná kritéria, a nejedná se ani o případ uvalení daní a poplatků dle čl. 11 odst. 5 Listiny.
Argumentace měla být naopak vedena k otázce, do jaké míry je cenová regulace jízdného rozumnou podmínkou (omezením) pro výkon určitých povolání nebo činností ve smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny, eventuálně, zda regulace cen není v rozporu se zákazem nucených prací nebo služeb podle čl. 9 odst. 1 Listiny.
Výměr Ministerstva financí č. 1/2007, vydaný podle §10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, obsahuje přílohu 9, která obsahuje ceny a určené podmínky ve veřejné vnitrostátní silniční linkové osobní autobusové dopravě, a dle její části II. Základní podmínky, čl. I, bod 2.2, platí, že za zlevněné jízdné - maximálně za 25 % plného (obyčejného) jízdného uplatněného dopravcem se přepravují držitelé průkazu ZTP a ZTP/P. Podle čl. 14 dále platí, že občané postižení na zdraví, kterým byly v ČR podle zvláštních předpisů poskytnuty výhody II. nebo III. stupně a jsou proto držiteli průkazů ZTP nebo ZTP/P, mají nárok na přepravu za zlevněné jízdné. Podle čl. 15 platí, že držitel průkazu opravňujícího k výhodám III. stupně (ZTP/P) má nárok na bezplatnou přepravu průvodce nebo vodícího psa.
V dané věci Ústavní soud protiústavnost neshledal. Právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny je právem sociálním, a jako takové je možno se jej domáhat v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Zákonodárce má proto poměrně široký prostor pro veřejnoprávní regulaci podnikatelského prostředí. Několik nálezů Ústavního soudu se v minulosti zabývalo otázkou, zda cenová regulace jako taková je protiústavním omezením svobody podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. V nálezu Pl. ÚS 3/2000 dospěl Ústavní soud k závěru, že nikoli: "Cenová regulace nezabraňuje nikomu podnikat ani provozovat jinou hospodářskou činnost, neboť každý má možnost se svobodně rozhodnout, zda za daných podmínek v určité oblasti podnikat bude." Cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti, neboť v takovém případě by vlastně implikovala popření účelu a všech funkcí vlastnictví. Cenová regulace proto může být protiústavní jen tehdy, pokud neobstojí v testu racionality, tedy bude-li svévolným omezením základního práva, které nesleduje legitimní cíl nebo ho sleduje nerozumnými prostředky, čímž výkon práva podnikat znemožňuje. Tímto směrem však stěžovatelka neargumentuje a ani skutkové okolnosti takovému excesu veřejné moci (znemožnění podnikání, resp. tvorby jakéhokoliv zisku) nesvědčí.
Stran eventuality rozporu s čl. 9 odst. 1 Listiny Ústavní soud v minulosti uvedl, že základními znaky zakázané nucené práce jsou výkon nějaké činnosti, práce či služby, a zároveň nedobrovolnost takové činnosti, vyplývající z donucení, případně jen hrozby donucení uložením nějakého trestu (sankce podnikatelského subjektu). Znak nedobrovolnosti však zásadně absentuje u veřejnoprávních povinností, které jsou důsledkem svobodně projevené volby nebo jsou součástí obecné veřejnoprávní reglementace. V nyní předloženém případě se tím rozumí vstup do oboru podnikání ve veřejné dopravě, která může být více než jiné obory regulována veřejným právem.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu