ECLI:CZ:US:2007:1.US.1580.07.1
sp. zn. I. ÚS 1580/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského v právní věci navrhovatelky Euro Region CZ s.r.o., se sídlem ve Vesteci 309, Jesenici u Prahy, zastoupené JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Kněžská 11, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2006 č. j. 10 Ca 201/2005-63 a rozsudku Nejvyššího správního soudu, ze dne 23. března 2007 č. j. 2 Afs 126/2006-115, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu. Domnívá se, že v řízení před uvedenými soudy jí nebyla poskytnuta Ústavou zaručená soudní ochrana garantovaná čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v návaznosti i čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavně právní argumentaci a výslovně směřuje do podústavního práva, především do hodnocení jí předložených důkazů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shodně jako v kasační stížnosti napadá závěry obecných soudů a je přesvědčena, že v daném případě byly překročeny hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů. Dle jejího názoru v důsledku toho došlo k extrémnímu rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem (na základě smluv bylo plněno a odměna byla vyplacena) a vyvozenými skutkovými či právními závěry (stěžovatelka byla postižena, jakoby k žádnému plnění nedošlo). Stěžovatelka tvrdila, že svoje námitky, které byly odmítnuty jako opožděné, uplatnila už v žalobě a podaném odvolání, byť ve stručnějším vymezení. Stěžovatelka se dle jejího tvrzení ocitla v nerovnoprávném postavení vůči správnímu orgánu, neboť tento rozhoduje vydáním dodatečného platebního rozkazu o tom, který důkaz je nepřípustný, aniž by stěžovatelka na to mohla reagovat.
Stěžovatelka se dovolává zásahu Ústavního soudu, neboť v jejím případě došlo k porušení základního práva garantovaného čl. 36 odst.1, odst. 2 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
II.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Krajského soudu v Českých Budějovicích (10 Ca 201/2005) a Nejvyššího správního soudu (2 Afs 126/2006), z nichž zjistil následující:
Stěžovatelka podala ke Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobu na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích č.j. 1996/120/2005 ze dne 19. září 2005, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Třeboni ze dne 15. listopadu 2004 č. j. 34317/04/088970/2589, kterým byla zrušena daňová ztráta z příjmů právnických osob ve výši 94.319,- Kč a dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1.1.2000 do 31.12.2000 ve výši 94.550,- Kč.
Napadeným a v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvádí, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno z toho důvodu, že na výzvu správce daně neodstranila pochybnosti ohledně daňových dokladů a reagovala na ně pouze tvrzením. V průběhu daňové kontroly měla možnost předkládat důkazy a uvádět návrhy na provedení dalších důkazů, což nevyužila.
Nejvyšší správní soud dalším z napadených rozhodnutí zamítl kasační stížnost podanou proti shora uvedenému rozhodnutí krajského soudu. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že námitky jsou uplatněny nepřípustně (z hlediska §104 odst. 4 s.ř.s.). Stěžovatelka uplatnila tyto námitky až ve svém podání z 21. března 2006, tedy po uplynutí lhůty k podání žaloby, případné uplatnění těchto námitek v odvolání stěžovatelky by nemohlo nahradit řádně uplatněné žalobní body. Nejvyšší správní soud, co do přezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, dospěl k závěru, že není nepřezkoumatelné, i když připustil jistou problematičnost stanovit zdanitelné plnění zprostředkovatelských smluv.
III.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení - Krajský soud v Českých Budějovicích a Nejvyšší správní soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Na výzvu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Marie Krybusové (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a to tak, že považuje podstatu stěžovatelčiných tvrzení v ústavní stížnosti za polemiku s právními závěry obecných soudů a snahu o doplnění své původní žalobní námitky. Obecný soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek a stanoveným postupem, dle procesních předpisů, žalobu zamítl. Dále uvedl, že ústavní stížnost se nejeví důvodnou, a proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], když v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudků obecných soudů.
K obsahu ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil předseda senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. Vojtěch Šimíček, který konstatuje, že argumentace použitá v ústavní stížnosti se obsahově shoduje s kasační stížností, s níž se Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádal v napadeném rozsudku, a proto odkázal v plném rozsahu na jeho odůvodnění. Uvedl, že se domnívá, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušeno nebylo; naopak dle jeho názoru byl postup správních orgánů v souladu s právními předpisy a do ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky nebylo nijak zasaženo. Předseda senátu navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, jakož i z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti. Ústavní soud zaslal stěžovatelce vyjádření účastníků řízení, jež vydali napadená rozhodnutí, ke kterým zaslala repliku.
IV.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými spisy z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Ústavní soud především zohlednil, že podstatnou většinu námitek stěžovatelka uplatnila již v řízení před správními soudy. Ústavní soud se proto zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě a ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.
Daňové řízení je v České republice postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost daň přiznat, tedy břemeno tvrzení, a rovněž povinnost své tvrzení doložit, tedy břemeno důkazní. To vyplývá z ustanovení §31 odst. 9 daňového řádu. Pokud vzniknou správci daně v průběhu daňového řízení pochybnosti o správnosti a úplnosti daňovým subjektem v daňovém řízení uváděných údajů, je povinností správce daně tyto pochybnosti zákonným způsobem vyjádřit (výzvou či jiným způsobem), čímž je naplněna povinnost uvedená v §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu. Pokud daňový subjekt požadované údaje neprokáže a neodstraní pochybnosti správce daně, má to za následek závěr o tom, že neunesl důkazní břemeno a daňovou povinnost nelze stanovit dokazováním (§31 odst. 4 daňového řádu). Správce daně je v takovém případě oprávněn stanovit základ daně i daň dle pomůcek, které má k dispozici nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (§31 odst. 5 daňového řádu). Stanovení daňové povinnosti daňovému subjektu dle pomůcek představuje náhradní způsob stanovení daňové povinnosti.
Správní soudy se zabývaly námitkami stěžovatelky a dospěly přitom k závěru, že podmínky citovaného usnesení byly naplněny. Důkazní břemeno v daňovém řízení spočívá na daňovém subjektu a pokud stěžovatelka svoje tvrzení neprokázala, nelze postup orgánů státní správy považovat za porušení jejích práv. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že není v rozporu s ústavně zaručenými právy a svobodami, že v daňovém řízení důkazní břemeno zatěžuje primárně daňový subjekt (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. dubna 1996 sp. zn. Pl. ÚS 38/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., usn. č. 33, str. 271, Praha 1996 - I.. díl; č. 130/1996 Sb.).
Stěžovatelka neodstranila na výzvu správce daně pochybnosti ohledně dvou daňových nákladů, částka 242.231,- Kč za zajištění prodeje zboží do EU od dodavatele Kröpfl s.r.o. a dále částka 158.000,- Kč za prodej uhelných briket, palivového dřeva a řeziva od dodavatele Kröpfl s.r.o. Na výzvu správce daně reagovala pouze tvrzením, že vývoz zboží zprostředkovávala. Pokud správce daně provedl výslech svědka K. W. K., za přítomnosti zástupce stěžovatelky (č. l. 58- 60), a z protokolu o jednání vyplynulo, že údajný zprostředkovatel (svědek) svou účast na tvrzeném zprostředkování popřel, nelze považovat za protizákonné, že správce daně vydal dodatečný platební výměr. Stěžovatelka až po vydání dodatečného platebního výměru po ukončení daňové kontroly navrhla provedení dalších důkazů výslechem svědků i jejich čestnými prohlášeními. Nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že obecné soudy odmítly důkazy předložené stěžovatelkou. Tato její námitka nemá oporu v napadených rozhodnutích, neboť oba obecné soudy se touto námitkou podrobně zabývaly, nicméně konstatovaly, že tyto důkazní prostředky posuzovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů z hlediska jejich hodnot určité závažnosti, věrohodnosti, zákonnosti a tyto svoje závěry podrobně odůvodnily. Obecné soudy posuzovaly každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom přihlédly ke všemu co v daňovém řízení vyšlo najevo, tedy důkazy stěžovatelky neodmítly, pouze dospěly k závěru, že stěžovatelčina tvrzení neprokazují a tento svůj závěr řádně odůvodnily. Uvedené námitky tak nelze považovat za důvodné, a proto dále odkazujeme na napadené rozhodnutí krajského soudu (str. 11-12), resp. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (str. 7-8).
K námitkám stěžovatelky nelze přisvědčit, že v projednávaném případě nebyly dány podmínky, aby Nejvyšší správní soud odmítl její námitky jako nepřípustně uplatněné (§104 odst. 4 s.ř.s.), neboť je uplatnila v žalobě, byť stručně, a nepodala je až v podání ze dne 21. března 2006, tedy po uplynutí lhůty k podání žaloby (nezákonnost protokolu o ústním jednání, nepřezkoumatelnost rozhodnutí). Stěžovatelka je v žalobě povinna vylíčit, jakých nezákonných kroků, postupů, úkonů, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči ní dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným a rovněž je povinna ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.
Ústavní soud se nemůže opakovaně zabývat všemi námitkami stěžovatelky už jen s ohledem na princip subsidiarity. Bez ohledu na to však Ústavní soud dodává, že argumentace stěžovatelky nemíří do práva ústavního, ale výlučně směřuje do hodnocení jí předložených důkazů z hlediska prokázání tvrzených skutečností. Obsah napadených rozhodnutí svědčí o opaku - věcí se obecné soudy detailně zabývaly, se všemi námitkami stěžovatelky se náležitě vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně a ústavně konformním způsobem odůvodnily a lze na ně odkázat.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. V uložení daňové povinnosti, coby výsledku rozhodnutí pro stěžovatelku nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil, a ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zák. o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. října 2007
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu