ECLI:CZ:US:2021:1.US.1596.20.1
sp. zn. I. ÚS 1596/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., advokáta, sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 4. 2020 č. j. 54 EXE 4078/2018-30 a proti příkazu soudního exekutora Mgr. Kamila Košiny ze dne 6. 3. 2020 č. j. 040 EX 3716/18-48, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a soudního exekutora Mgr. Kamila Košiny, Exekutorský úřad Prachatice, sídlem Zdíkov 79, Zdíkov, jako účastníků řízení, a České republiky - Městského soudu v Praze, sídlem Spálená 2/6, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh, aby Ústavní soud konstatoval, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 6. 2020, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") a soudního exekutora Mgr. Kamila Košiny z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Uvedenými rozhodnutími měl být také porušen čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel také navrhl, aby Ústavní soud o věci rozhodl přednostně podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). A dále navrhl, aby Ústavní soud konstatoval, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny znemožněny.
3. Obvodní soud pověřením ze dne 5. 12. 2018 č. j. 54 EXE 4078/2018-13 nařídil exekuci na majetek stěžovatele pro vymožení pohledávky oprávněné vedlejší účastnice a vedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Košinu. Exekučním titulem byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 7. 2017 č. j. 21 C 330/2014-121 ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 8. 2017 č. j. 21 C 330/2014-126 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 1. 2018 č. j. 29 Co 396,397/2017-151.
4. Soudní exekutor vydal dne 6. 3. 2020 napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce, kterým vyčíslil náklady exekuce na základě výše vymáhané částky na částku 18 791,30 Kč. Soudní exekutor v odůvodnění příkazu uvedl, že odměna soudního exekutora podle §5 odst. 1, §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "exekuční tarif") činí 15 % z částky 80 200 Kč, tj. 12 030 Kč. Dále mu náleží náhrada paušálně určených hotových výdajů podle §13 exekučního tarifu ve výši 3 500 Kč a daň z přidané hodnoty podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve výši 21 % z částky 15 530 Kč, tj. celkem 3 261,30 Kč. Základ pro výpočet daně z přidané hodnoty je součet odměny soudního exekutora a nákladů exekutora.
5. Stěžovatel podal proti příkazu k úhradě nákladů exekuce námitky, v nichž uvedl, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje odůvodnění a nebylo v něm specifikováno, jakou částku nákladů exekuce již stěžovatel uhradil. Stejně tak byla nesprávně specifikována jistina pro výpočet úhrady nákladů exekutora. Náklady exekuce byly podle stěžovatele vyúčtovány neoprávněně, jelikož soudní exekutor činí účelové a nezdůvodněné úkony a účelově prodlužuje exekuci.
6. Obvodní soud napadeným usnesením potvrdil příkaz k úhradě nákladů exekuce, zopakoval pravidla pro výpočet odměny soudního exekutora a uvedl, že neshledal námitky stěžovatele důvodnými. Pro úplnost doplnil, že stěžovatel již před rozhodnutím soudu o podaných námitkách uhradil pohledávku, která byla předmětem exekučního řízení, i náklady exekuce vyčíslené příkazem soudního exekutora.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl obsáhlou argumentaci směřující proti řízení předcházejícímu vydání původního exekučního titulu. K samotným napadeným rozhodnutím stěžovatel namítl, že jsou nepřezkoumatelná a neobsahují fundovaná odůvodnění. Neuvádějí, jakou částku již na nákladech exekuce stěžovatel uhradil, výpočet nákladů exekuce neodpovídá v ochranné lhůtě dobrovolně uhrazené částce a je nesprávně specifikována jistina pro výpočet odměny exekutora. Soudní exekutor od počátku zneužíval exekučního řízení a páchal trestnou činnost, dopustil se trestného činu podvodu a zneužití pravomoci úřední osoby. Stěžovatel po celou dobu exekučního řízení zpochybňoval výši vymáhané exekuční povinnosti. Napadené rozhodnutí soudního exekutora neobsahuje žádné tvrzení, jak k výši vymáhané částky dospěl, obsahuje pouze tabulku, ve které jsou uvedena čísla, aniž by soudní exekutor uvedl, jakým způsobem k jejich výpočtu dospěl, z čeho vycházel a o jaká zákonná ustanovení své výpočty opírá. Obvodní soud se pak s těmito námitkami stěžovatele v napadeném usnesení opomněl vypořádat.
8. Stěžovatel na přelomu měsíců listopadu a prosince roku 2018 žádal účtárnu městského soudu jako oprávněného o sdělení čísla účtu a variabilního symbolu, pod kterými může vymáhanou částku uhradit. Dne 6. 12. 2018 bylo stěžovateli sděleno, že má dodat příslušné rozsudky, a dne 11. 12. 2018 mu bylo sděleno číslo účtu a variabilní symbol. Dne 13. 12. 2018 uhradil stěžovatel vedlejší účastnici částku 50 000 Kč, a to, aniž by věděl o podaném exekučním návrhu. Ohledně této částky neměl být návrh podáván nebo měl být vzat zpět. Exekuční návrh byl s největší pravděpodobností podán po uhrazení převážné části vymáhané pohledávky, rozhodnutí v exekučním řízení byla antedatována. Náklady exekuce by měl nést oprávněný.
9. Soudní exekutor vyčíslil vymáhanou pohledávku, a to zejména ohledně jejího příslušenství a předpokládané odměny a náhrady hotových výdajů exekutora, v rozporu se zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") a exekučním tarifem. Podle sdělení vedlejší účastnice by pověření soudního exekutora mělo být pouze na částku 7 033,52 Kč s příslušenstvím, neboť vedlejší účastnice vzala návrh ohledně zbytku částky zpět. Na základě výzvy k úhradě exekuované částky v ochranné lhůtě stěžovatel uhradil vedlejší účastnici v ochranné lhůtě celou dlužnou částku včetně vyčísleného příslušenství. Přestože poslední platba stěžovatele proběhla v ochranné lhůtě, podle příkazu k úhradě nákladů exekuce požaduje soudní exekutor odměnu tak, jakoby v ochranné lhůtě vymáhaná povinnost uhrazena nebyla.
10. Soudní exekutor nezákonně vyzval stěžovatele k doplnění návrhu na zastavení exekuce. Stěžovatel návrh doplnil, přesto jej soudní exekutor nezaslal k vyjádření oprávněnému, o návrhu sám nerozhodl a nepředložil jej exekučnímu soudu k rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, tudíž nemusí být v souladu se stanoviskem pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) zastoupen v řízení před Ústavním soudem jiným advokátem podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Oproti tomu Ústavní soud není příslušný k projednání návrhu, aby konstatoval, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny znemožněny. Ústavní soud je jako každý orgán veřejné moci limitován čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, dle kterých lze státní (veřejnou) moc vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ani Ústavní soud nesmí překročit rámec předpisů, které vymezují jeho pravomoc. Pravomoci Ústavního soudu jsou dány jednak čl. 87 odst. 1 a 2 Ústavy (vymezujícím jednotlivé druhy řízení), jednak jeho dílčími oprávněními vázanými k jednotlivým typům řízení a specifikovanými v zákoně o Ústavním soudu. Obecné vyhlášení naplnění podmínek práva na odpor dle čl. 23 Listiny mezi pravomoci Ústavního soudu ovšem nepatří (k tomuto srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018sp. zn. I. ÚS 3304/18).
IV.
Vlastní posouzení
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
15. Nadto musí Ústavní soud připomenout, že k problematice nákladů řízení zpravidla přistupuje zdrženlivě. Do rozhodovací činnosti obecných soudů a dalších orgánů veřejné moci zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13 (N 199/75 SbNU 239), nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15 (N 186/79 SbNU 111), nález ze dne 21. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 1696/18 (N 8/92 SbNU 78) a další]. Takové pochybení zde však Ústavní soud neshledal.
16. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a spisu soudního exekutora dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně Ústavní soud uvádí, že napadená rozhodnutí obsahují dostatečná odůvodnění, je z nich patrné jaká částka, z jakého důvodu a na základě jakých ustanovení exekučního tarifu byla stěžovateli k úhradě vyměřena. Nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele, že příkaz k úhradě nákladů exekuce byl nedostatečně odůvodněn. Odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu je pak sice poněkud stručné, shrnuje však příslušná ustanovení, podle kterých soudní exekutor o odměně správně rozhodl.
17. Stěžovatel ve svých námitkách dále uvádí, že rozhodnutí v exekučním řízení byla antedatována a on ve skutečnosti uhradil pohledávku předtím, než byl vůbec podán exekuční návrh. Tomuto ovšem nic nenasvědčuje. Z elektronického spisu soudního exekutora vyplývá, že exekuční návrh, aby stěžovatel zaplatil vedlejší účastnici částku 57 033,52 Kč s příslušenstvím, byl vedlejší účastnicí podán soudnímu exekutorovi dne 28. 11. 2018. Pověření k provedení exekuce bylo obvodním soudem vydáno dne 5. 12. 2018. Oprávněná následně informovala soudního exekutora, že došlo k částečné úhradě pohledávky stěžovatelem ke dni 18. 1. 2019. Stěžovatel tvrdí, že uhradil část pohledávky již dne 13. 12. 2018, i toto datum je však již po podání exekučního návrhu. Nadto tvrzení stěžovatele, že pověření soudního exekutora mělo být pouze na částku 7 033,52 Kč s příslušenstvím, neboť vedlejší účastnice vzala návrh ohledně zbytku částky zpět, nemá oporu ve spise. Vedlejší účastnice návrh zpět nevzala.
18. Stěžovatel zejména brojí proti tomu, že byly náklady exekuce vypočteny tak, jakoby vymáhaná povinnost nebyla uhrazena v ochranné lhůtě, přestože v této lhůtě uhrazena byla. Ani toto tvrzení stěžovatele nemá oporu ve spise, nemá ovšem oporu ani v samotných tvrzeních stěžovatele. Výzva ke splnění vymáhané povinnosti ze dne 7. 8. 2019 č. j. 040 EX 3716/18-9 byla stěžovateli doručena dne 8. 8. 2019. Vymáhaná povinnost je v této výzvě podrobně rozepsána a skládá se ze zbytku pohledávky (ve výši 7 033,52 Kč), úroků z prodlení, zálohy na snížené náklady exekuce a nákladů oprávněného. Celkově měl takto stěžovatel uhradit částku 39 525,02 Kč a byl současně poučen, že nebude-li vymáhaná povinnost ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy splněna, provede soudní exekutor exekuci a odměna soudního exekutora a paušální částka náhrady hotových výdajů soudního exekutora budou v takovém případě soudnímu exekutorovi náležet v plné výši (tj. minimálně 18 791,30 Kč). Vymáhanou povinnost měl přitom stěžovatel uhradit ve výzvě uvedenými způsoby (na účet soudního exekutora). Stěžovatel přitom uhradil pouze zbytek pohledávky včetně příslušenství a náklady vedlejší účastnice, a to přímo vedlejší účastnici. Na účet soudního exekutora pak zaslal toliko částku 3 327,50 Kč, čímž však neuhradil zálohu na náklady exekuce v plné výši.
19. Výzva soudního exekutora tudíž stěžovatelem ve lhůtě 30 dnů od jejího doručení splněna nebyla a tento závěr plyne i ze samotné ústavní stížnosti, v níž stěžovatel jednotlivé platby rozepsal. Ostatně o tom, že výzvu nesplnil a nevyužil tak dobrodiní lhůty k úhradě snížených nákladů řízení podle §46 odst. 6 exekučního řádu byl stěžovatel vyrozuměn soudním exekutorem již sdělením ze dne 30. 10. 2019. Stejným sdělením byl stěžovatel vyrozuměn také o tom, že neodstranil vady podání, které vykazoval jeho druhý návrh na zastavení exekuce, pročež soudní exekutor k tomuto podání dále nepřihlížel podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu. O tomto následku byl stěžovatel dopředu řádně poučen. Ani této námitce, že se soudní exekutor nezabýval jeho návrhem na zastavení exekuce, tak Ústavní soud nemohl přisvědčit.
20. Ústavní soud doplňuje, že se námitkami stěžovatele týkajícími se řízení, které předcházelo vydání exekučního titulu (zejména stran podjatosti rozhodujících soudců aj.) nezabýval, neboť tyto měl stěžovatel možnost uplatnit v dřívějších řízeních, což také učinil, a tyto byly i předmětem rozhodování Ústavního soudu v dřívějších řízeních (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3304/18).
21. Ústavní soud zhodnotil, že obvodní soud i soudní exekutor rozhodli v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnili a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
22. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost. Návrh stěžovatele na konstatování, že činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny znemožněny, odmítl Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť k projednání tohoto návrhu není příslušný.
23. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení neshledal důvod pro přednostní projednání věci, tudíž o návrhu stěžovatele podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu