Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.05.1997, sp. zn. I. ÚS 16/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 52/8 SbNU 37 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.16.97

sp. zn. I. ÚS 16/97 Nález Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti J. Š. proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 6. 1996, č.j. 5 C 571/93-45, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 1996, č.j. 16 Co 321/96-59, takto: Usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 6. 1996, č.j. 5 C 571/93-45, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 1996, č.j. 16 Co 321/96-59, se z r u š u j í . Odůvodnění: Citovaným usnesením Okresního soudu v Jihlavě bylo zastaveno řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM") J. a stěžovatele J. Š. Žalobu na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kteří byli rozvedeni dne 11. 9. 1992, podala žalobkyně J. Š. Protože však žalobkyně vzala návrh zpět v rámci přípravného jednání ještě před prvním jednáním ve věci samé, soud podle ustanovení §96 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") řízení zastavil a rozhodl, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení. Toto usnesení potvrdil napadeným usnesením Krajský soud v Brně. Podnětem k řízení před krajským soudem bylo odvolání stěžovatele, který postup okresního soudu označil za nesprávný a nezákonný, neboť návrh na zahájení řízení byl prý podán dne 25. 5. 1993 a řízení bylo zastaveno dne 13. 6. 1996, tj. po více než třech letech. Po celou dobu soud údajně jednal, proběhlo 8 jednání a přestože byl protokol označen pouze jako "protokol o přípravě jednání", lze prý těžko tvrdit, že ve věci, projednávané tři roky soudem, šlo pouze o přípravu k jednání. Soud se stěžovatele ani nedotázal, zda se zpětvzetím návrhu souhlasí; s tím by však stěžovatel souhlasit nemohl, neboť již uplynula doba tří let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství a stěžovatel by již proto nemohl podat žalobu na vypořádání BSM. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že podle ustanovení §114 odst. 1 o.s.ř. předseda senátu připraví jednání senátu tak, aby bylo možno rozhodnout o věci zpravidla při jediném jednání. Navrhovatel může vzít za řízení návrh na jeho zahájení zcela zpět a v takovém případě soud řízení zastaví. Nesouhlas odpůrce se zpětvzetím návrhu není účinný, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání. Z obsahu spisu je prý nepochybné, že jednání ve věci zahájeno nebylo a žalobkyně tedy mohla se svým návrhem disponovat bez ohledu na stanovisko stěžovatele. Příprava jednání není z časového hlediska nijak zákonně omezena, a proto prý nelze soudu I. instance vytýkat nesprávnost jeho postupu. K argumentaci stěžovatele, že ke zpětvzetí návrhu došlo až po třech letech po nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství a on se již nemůže domáhat vypořádání BSM, soud uvedl, že návrh žalobkyně byl podán 25. 5. 1993, manželství bylo pravomocně rozvedeno 8. 10. 1992 a v mezidobí prý měl stěžovatel sám možnost obrátit se se svým návrhem na vypořádání BSM na soud a zajistit si tak rozhodnutí ve věci, "ohledně níž nebyla mezi účastníky shoda". Obě citovaná usnesení obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že od podání návrhu okresní soud s účastníky ve věci jednal, od listopadu 1993 do června 1996 proběhlo 8 jednání a během nich byly probrány všechny položky. Lze tedy stěží přistoupit na názor soudu, že ve věci projednávané tři roky soud jednání toliko připravoval. V rámci těchto jednání stěžovatel prokazoval, že jeho bývalá manželka má v držení většinu dříve společných věcí a úspor. Soud prý proto za situace, kdy se během tří let postupně zabýval všemi majetkovými položkami, neměl zastavit řízení bez stěžovatelova souhlasu, neboť byl povinen přihlédnout k tomu, že mu tím s ohledem na tříletou prekluzivní lhůtu zabránil v možnosti podat v této věci žalobu. Postupem obou soudů se stěžovatel cítí dotčen ve svých základních právech, upravených zejména v čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále prý došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a ustanovení §§2 a 100 o.s.ř., z nichž vyplývá, že soudy mají zaměřovat svou činnost k tomu, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob (§2) a že jakmile bylo řízení zahájeno, má v něm soud postupovat i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta (§100 odst. 1). Stěžovatel netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Jihlavě, Krajský soud v Brně - a vedlejší účastník J. Š. Okresní soud v Jihlavě ve svém vyjádření uvedl, že v řízení o vypořádání BSM je v počátečním stadiu nejproblematičtější otázkou jeho rozsah a soud se proto snaží v rámci přípravy jednání alespoň rámcově zjistit, které věci jsou sporné a ohledně kterých bude třeba provádět podrobnější dokazování. Cílem této přípravy je prý jednat v jednací síni co nejúsporněji a nejrychleji o otázkách, jež zůstaly přes snahu o smírné vyřízení věci sporné. Účastníci řízení a jejich právní zástupci byli vždy upozorněni na to, že jde pouze o přípravu jednání, vždy obdrželi opis protokolu a stěžovatel proti způsobu řízení nevznesl žádné námitky. Stěžovatelovo právo prý proto dotčeno nebylo. Okresní soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Krajský soud v Brně si byl - jak uvádí ve svém vyjádření - sice vědom toho, že postup okresního soudu vybočoval z běžného postupu při projednávání věci, pokud jednal v rámci přípravy řízení "tak dlouhou dobu", ale to prý nic nemění na skutečnosti, že ve věci nebylo formálně předsedou senátu jednání zahájeno. Odvolací soud tedy nemohl rozhodnout jinak, než učinil. Krajský soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Vedlejší účastnice řízení J. Š. pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť soudy obou stupňů postupovaly v souladu s o.s.ř. a řízení bylo zastaveno až po zpětvzetí návrhu na zahájení řízení. Důvodem zpětvzetí návrhu prý byla skutečnost, že J. Š. neměla dostatečné prostředky pro to, aby vedla dlouhodobý soudní spor, neboť stěžovatel nebyl ochoten přistoupit na mimosoudní dohodu. Vedlejší účastnice netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými usneseními obecných soudů došlo k porušení čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. V tomto směru však Ústavní soud neshledal, že by citované základní právo bylo porušeno, neboť se vztahuje k otázkám vyvlastnění a omezování vlastnického práva ve veřejném zájmu, nikoliv tedy na občanskoprávní sporné řízení ohledně vypořádání BSM. K porušení čl. 11 odst. 4 Listiny proto dojít nemohlo a v tomto směru je ústavní stížnost nedůvodná. Ustanovení čl. 36, 37 a 38 Listiny jsou systematicky zařazena v hlavě páté, nazvané "Právo na soudní a jinou právní ochranu" a ve své podstatě představují součást komplexního práva na spravedlivý proces. Podle čl. 36 odst. 1 se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 37 odst. 3 jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Stěžovatel rovněž uvádí, že byly porušeny čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Podle čl. 90 jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 95 odst. 1 (odst. 2 z povahy věci nepřipadá v úvahu) je soudce při rozhodování vázán zákonem: je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Byť oba citované články s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisejí, nelze přehlédnout skutečnost, že jsou systematicky zařazeny v hlavě čtvrté Ústavy ("Moc soudní") a stěží lze jednoznačně dovozovat, že garantují základní práva nebo svobody. Jejich obsah v podstatě upravuje principy činnosti soudů. Za tohoto stavu nepovažoval Ústavní soud za nutné zabývat se otázkou, zda citované články 90 a 95 Ústavy ČR byly porušeny a v dalším zkoumání se soustředil pouze na posouzení toho, zda napadenými usneseními obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve výše uvedeném smyslu. Ústavní soud se zaměřil zejména na otázku přípravy jednání před Okresním soudem v Jihlavě. Jak vyplynulo z příslušného soudního spisu, během tří let, kdy tzv. příprava jednání probíhala, bylo sepsáno nikoli jen osm protokolů o přípravě jednání, jak mylně uvádí stěžovatel, ale dokonce deset protokolů (o přípravě jednání), přičemž v rámci posledního protokolu o přípravě jednání ze dne 13. 6. 1996 vzala J. Š. svůj návrh na zahájení řízení zpět. Po prostudování soudního spisu však Ústavní soud - na rozdíl od stanoviska obecných soudů - dospěl k názoru, že v uvedených případech fakticky o přípravu jednání nešlo, a to ani z hlediska časového ani z hlediska obsahového. V prvé řadě lze konstatovat, že tzv. příprava jednání trvala po nepřiměřeně dlouhou dobu tří let, což ve svém vyjádření připustil i krajský soud. Podle přesvědčení Ústavního soudu však i z hlediska obsahového začasté šlo o skutečná jednání, nikoliv pouze jejich přípravu. Jak totiž vyplývá z jednotlivých protokolů o tzv. přípravě jednání, účastnili se jich všichni účastníci řízení i se svými právními zástupci, v jejich rámci byly kladeny dotazy (např. č.l. 10, 11, 14 soudního spisu), jednání byla odročována za účelem obstarání dalších písemných důkazů (např. zprávy od České spořitelny o tom, z jaké vkladní knížky byl učiněn převod částky 9 418,70 Kč dne 26. 2. 1993 na vkladní knížku č. 604050), jejich odročování byla protokolována jako "odročení jednání" (tj. nikoliv přípravy jednání), součástí předmětných protokolů jsou i dohody účastníků řízení (např. č.l. 31, 33), některé položky byly probírány opakovaně a účastníci se k nim vyjadřovali (č.l. 37). I když v obecné rovině jsou některé tyto úkony v rámci přípravy jednání zřejmě myslitelné, v konkrétní souzené věci šla aktivita soudu a účastníků tak daleko, že ani obsahově (ani časově) již o přípravě jednání hovořit nelze. Uvedeným postupem tedy okresní soud v podstatě popřel samotný smysl přípravy jednání, které má sloužit k tomu (§114 o.s.ř.), aby bylo možno rozhodnout o věci zpravidla při jediném zasedání. Za tím účelem předseda senátu zpravidla zjistí stanovisko odpůrce, popř. se pokusí o smírné vyřešení případu, zkoumá splnění podmínek řízení a dbá o odstranění nedostatků a neúplností v návrzích účastníků, zajistí, aby bylo možno při jednání provést potřebné důkazy a činí jiná vhodná opatření. Z příslušného soudního spisu však vyplývá, že postupem okresního soudu nebylo citované ustanovení o.s.ř. dodrženo a tím byl i zpochybněn samotný smysl přípravy jednání, resp. rozlišování "přípravy jednání" a "jednání" samotného. Lze souhlasit s názorem okresního soudu, obsaženým v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že v rámci přípravy jednání je nutné alespoň rámcově zjistit, které věci jsou sporné a ohledně kterých bude třeba provádět podrobnější dokazování. Za "rámcové zjištění" však nelze považovat 10 faktických jednání konaných po dobu 3 let, kdy dokazování výslechem účastníků ve skutečnosti proběhlo, byť bylo formálně protokolováno, že jde o vyjádření účastníků. Pokud tedy o.s.ř. hovoří o tom, že cílem přípravy jednání je, aby bylo možno rozhodnout o věci zpravidla při jediném jednání, není tím nepochybně zamýšleno, že značná část procesu dokazování by se měla přesunout do přípravy jednání. Postup okresního soudu v tomto směru proto nelze akceptovat. Je třeba zdůraznit, že podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, tedy i pod ochranou soudů obecných. Je tedy jejich povinností, aby - se zřetelem ke konkrétní situaci - respektovaly i zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je pravda, že v souzené věci, která se týká vypořádání BSM, lze akceptovat rozsáhlejší přípravu jednání než u většiny jiných sporů. Nicméně - jak již bylo uvedeno - i krajský soud ve svém vyjádření uznává, že postup okresního soudu "vybočuje z běžného postupu", neboť soud jednal "tak dlouhou dobu". Pokud tedy okresní soud v průběhu tří let formálně nenařídil jednání - byť podle obsahu spisů fakticky ve věci samé jednal - a tím v souzené věci vzhledem k zákonné nevyvratitelné domněnce vypořádání BSM vyloučil stěžovatele po uplynutí tří let od zániku BSM z možnosti podat návrh na jeho vypořádání, postupoval podle názoru Ústavního soudu v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, jenž tvoří součást základních práv a svobod stěžovatele. Uvedený následek v souzené věci také nastal, neboť vedlejší účastnice (žalobkyně) vzala žalobu zpět krátce po uplynutí zmíněné zákonné tříleté lhůty (§149 odst. 4 občanského zákoníku), na jejíž uplynutí - byť s jinou motivací - při jednání dne 13. 6. 1996 sama upozornila. Okresní soud ve svém vyjádření namítal, že účastníci a jejich právní zástupci byli prý upozorňováni, že jsou ve věci nařizována přípravná jednání, avšak žádné námitky proti způsobu vedení řízení prý neměli. Rovněž vedlejší účastnice J. Š. se dovolávala toho, že stěžovatel měl během řízení možnost požadovat, aby bylo jednání nařízeno. Tuto argumentaci Ústavní soud nemůže přijmout. Se zřetelem ke konkrétní situaci - jak je výše uvedeno - bylo povinností okresního soudu, aby formálně jednání v přiměřené době nařídil a tak vzhledem k okolnostem věci řádně dostál své ústavní povinnosti normované v čl. 4 Ústavy. Jen pro úplnost lze podotknout, že sám stěžovatel již 23. 11. 1993 písemně navrhoval výslech svědků (E. Š., B. Š., P. Š. a J. Š.), což lze vyložit tak, že se nařízení jednání domáhal. Stěží je totiž možné rozumně připustit, že by byl obecný soud v rámci přípravy jednání oprávněn fakticky vyslechnout nejen účastníky (byť k jednotlivým položkám BSM), nýbrž i svědky, neboť v takovém případě by procesní rozdíl mezi přípravou jednání a jednáním samým prakticky ztrácel jakýkoliv smysl. Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že napadenými usneseními Okresního soudu v Jihlavě a Krajského soudu v Brně bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, vyplývající zejména z ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a obě napadená usnesení zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. května 1997