ECLI:CZ:US:2007:1.US.160.07.1
sp. zn. I. ÚS 160/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. P. D., soudního exekutora, zastoupeného Mgr. Milanem Partíkem, advokátem, se sídlem Slezská 32, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26.9.2006, č.j. 22 Co 390/2006-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl ústavní stížnosti v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze, neboť namítá, že jím došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti nejprve podrobně popsal skutková tvrzení o nařízení exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné Dostav Praha, a.s. (dále jen "oprávněná"). S ohledem na negativní výsledky zjišťovací fáze řízení vydal stěžovatel podnět k zastavení exekuce s návrhem, aby oprávněné byla uložena povinnost uhradit náklady exekuce.
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 15. 5. 2006, č.j. 22 Nc 5384/2003-18, exekuci v plném rozsahu zastavil (výroková část I.), rozhodl, že ve vztahu mezi oprávněnou a povinným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.) a konečně rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi (dále jen "stěžovatel") náhradu nákladů exekuce v celkové výši 9.001,50 Kč (výroková část III.).
Krajský soud usnesením ze dne 26.9.2006, č.j. 22 Co 390/2006-52, změnil usnesení soudu I. stupně ve výroku II. tak, že povinný je povinen zaplatit oprávněné na nákladech řízení částku 3.000,- Kč, a ve výroku III. tak, že povinný je povinen zaplatit stěžovateli (soudnímu exekutorovi) částku 7.335,- Kč; ve výroku I. usnesení soudu I. stupně potvrdil (výroková část I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroková část II.). Krajský soud uvedl, že o nákladech exekuce je nutno rozhodnout podle toho, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo. V souzené věci se tak stalo z důvodu uvedeného v ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř.. V době podání návrhu na nařízení exekuce byl povinný vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. xxx pro obec a k.ú. Věšín u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram (dále jen "nemovitosti"). Oprávněná ničím nezavinila, že uvedené nemovitosti byly vydraženy v jiném exekučním řízení. Z toho [tj., že povinný byl v době podání návrhu na nařízení exekuce (poznámka: dne 2. 5. 2003) vlastníkem nemovitosti, k níž až na základě rozhodnutí o příklepu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. Ex 702/02, a uhrazení nejvyššího podání, nabyl vlastnické právo vydražitel J. S.] je zřejmé, že oprávněná podala návrh na nařízení exekuce v době, kdy bylo možné její pohledávku z majetku povinného uspokojit. Oprávněná tak zachovala potřebnou míru pečlivosti a zastavení řízení procesně nezavinila. Nelze tedy na rozhodnutí o nákladech exekuce aplikovat ustanovení §89 exekučního řádu. Odvolací soud proto napadené usnesení ve výrokových částech II. a III. dle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil a rozhodl, jak výše uvedeno.
S tímto závěrem stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí. V prvé řadě uvedl, že v době nařízení exekuce vlastnil povinný nemovitost, která byla již před nařízením předmětné exekuce proti němu zajištěna v důsledku dříve nařízené exekuce, v rámci pověření jiného exekutora (a byla v průběhu měsíce března 2004 vydražena). Stěžovatel poukázal na to, že to byla právě (a jen) oprávněná, která byla povinna (s ohledem na riziko úspěšnosti i neúspěšnosti) bedlivě zvážit nařízení exekuce proti povinnému. Toto riziko nelze v žádném případě přenášet na stěžovatele (soudního exekutora). Oprávněná naopak měla (další) exekuci vůči povinnému předejít zejména tím, že tuto exekuci proti povinnému neměla iniciovat, resp. měla ve smyslu ustanovení §336f o.s.ř. řádně a včas přihlásit svoji pohledávku do dříve zahájeného řízení. Stěžovatel dále namítá že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. S odvoláním na nálezy Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 372/2004 a I.ÚS 290/2005 a na další judikaturu zdůrazňuje postavení exekutora. V závěru tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho zaručené právo podle čl. 9 odst. 1 Listiny, podle kterého nesmí být nikdo podroben nuceným pracím nebo službám, protože za dané situace nemohl exekuci, jejímž provedením byl soudem pověřen, odmítnout a podle napadeného rozhodnutí je de facto nucen nést veškeré náklady s prováděním exekuce. Tím prý bylo zároveň porušeno jeho právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil.
II.
.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně judikoval o ústavních stížnostech týkajících se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce. Původně, ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 290/05 dospěl k závěru, že pokud došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce, nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil spornou otázku - v souladu s §23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. To věc posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i kdyby existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. Ve druhém případě totiž není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, neboť to by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepřestavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
V souladu s ustanovením §23 věta druhá zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je I. senát tímto stanoviskem vázán.
III.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud dovozuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv. To však nezjistil.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení vyšel krajský soud ze zjištění, že se oprávněný před nařízením exekuce a ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustil. Dovodil, že podmínky pro uložení náhrady nákladů exekuce oprávněné nenastaly. Ta návrh na nařízení exekuce podala dne 2. 5. 2003, usnesení Okresního soudu v Příbrami o nařízení exekuce bylo vydáno dne 9. 5. 2003 pod č.j. 22 Nc 5374/2003-9 (právní mocí nabylo 3. 9. 2003). To bylo za situace, kdy povinný nemovitost stále vlastnil, neboť rozhodnutí o příklepu nemovitosti na základě proběhlé dražby ve prospěch J. S. bylo vydáno až dne 23. 3. 2004 (č.l. spisu 44). Stěžovatel (exekutor) navíc výzvu k součinnosti oprávněné [a to ve věci označení jakéhokoli movitého i nemovitého majetku (včetně pohledávek) povinného] učinil až dne 18. 3. 2005 a podnět k zastavení exekuce (došlý 2. 5. 2006) podal dne 27. 4. 2006 (č.l. 15). Ústavní soud proto dovozuje, že stěžovatelova argumentace - týkající se postupu oprávněné - je zavádějící a pomíjí věcnou úvahu a závěr krajského soudu. To platí navíc za situace, kdy stěžovatel sám - jako soudní exekutor - po dobu téměř dvou let nečinil žádné zjištění a vyzval oprávněnou k součinnosti až rok po příklepu nemovitosti.
Ústavní soud proto usuzuje, že krajský soud správně vycházel při svém rozhodování o náhradě nákladů exekuce z kritérií spočívajících v posouzení procesního zavinění oprávněné a v jeho rozhodnutí neshledává vybočení z ústavně konformního rámce. Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele chráněných v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nepřípadným je též tvrzení o porušení čl. 9 odst. 1 Listiny - a to s ohledem na traktované postavení exekutora (viz též závěry citovaného stanoviska, bod 5.-9, na které se pro stručnost odkazuje) - stejně jako tvrzení o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, k němuž stěžovatel žádné podrobnosti neformuluje. Ústavní soud konečně připomíná, že ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jehož se stěžovatel rovněž dovolává, žádné konkrétní subjektivní základní právo nezakotvuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení celého rozhodnutí krajského soudu. K výroku o nákladech odvolacího řízení však žádné konkrétní námitky neuvádí, ač jej formálně napadá také. Proto je zřejmé, že také v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2007
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu