ECLI:CZ:US:2015:1.US.1604.15.1
sp. zn. I. ÚS 1604/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky R. Š., zastoupené Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Zlatnická 1127/4, proti exekucím vedeným u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 16 E 38/2012, sp. zn. 16 E 39/2012 a sp. zn. 16 E 121/2012, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2013 sp. zn. 1 T 48/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 28. 5. 2015 doručena ústavní stížnost (podaná bez právního zastoupení) proti exekucím vedeným u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 16 E 38/2012, sp. zn. 16 E 39/2012 a sp. zn. 16 E 121/2012, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2013 sp. zn. 1 T 48/2013, kterým byla stěžovatelka odsouzena pro trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění.
2. Před věcným posouzením ústavní stížností napadených rozhodnutí je Ústavní soud vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro meritorní rozhodnutí o ústavní stížnosti.
3. Ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Uvedenými prostředky se podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí, vyjma návrhu na obnovu řízení, i mimořádné opravné prostředky (a to včetně takového, který orgán, jenž o opravném prostředku rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení; viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění od 1. 1. 2013).
5. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky).
6. Pro posouzení nepřípustnosti předmětné ústavní stížnosti je proto rozhodující skutečnost, že - jak Ústavní soud zjistil od Okresního soudu v Kolíně - stěžovatelka brojí toliko proti exekučním rozhodnutím obecných soudů prvního a druhého stupně, vydaným v řízeních vedených u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 16 E 38/2012, sp. zn. 16 E 39/2012 a sp. zn. 16 E 121/2012. Stěžovatelka tak nenapadá rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, jak ukládá zákonná úprava. Za procesního stavu, kdy proti rozhodnutím o exekuci nebylo podáno dovolání (které v tomto případě bez dalšího ex lege nepřípustné nebylo; viz §237 a §238 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), nejsou vyčerpány procesní prostředky k nápravě.
7. Ústavní soud současně zvažoval, zda nepřijmout ústavní stížnost na základě §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ("stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele"). Toto ustanovení míří zejména na situace, kdy je přítomný silný a významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl.). Ústavní soud však uvádí, že v případě podané ústavní stížnosti se o "přesah" v tomto smyslu nejedná. Naplnění podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak nebylo shledáno.
8. Pokud jde o napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 6. 2013 sp. zn. 1 T 48/2013, kterým byla stěžovatelka odsouzena pro trestný čin zpronevěry, Ústavní soud konstatuje, že ani v tomto rozsahu není ústavní stížnost přípustná. Ač v daném případě stěžovatelka podala proti trestním rozhodnutím odvolání i dovolání, je nutno podotknout, že z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 8 Tdo 1470/2014-24 se podává, že odvolání i dovolání bylo podáno opožděně. Ústavní soud proto nepokládá podané opravné prostředky za řádnou obranu proti napadenému odsuzujícímu rozsudku, která by zakládala přípustnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2474/14, ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 2706/14, ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 943/14 nebo ze dne 15. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 140/15). Opožděnost odvolání a dovolání musí být z pohledu nepřípustnosti ústavní stížnosti posuzována shodně s případem, kdy odvolání a dovolání nebylo podáno. Ústavní soud mimoto z vyžádaného trestního spisu sp. zn. 1 T 48/2013 zjistil datum doručení rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelce (5. 1. 2015), a dodává, že i ústavní stížnost byla podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podána opožděně.
9. Z řečených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout, a to podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud stěžovatelku nevyzval k odstranění vad návrhu (k vypracování řádné ústavní stížnosti nebyl z uvedeného důvodu vyzván ani advokát, který byl stěžovatelce dne 1. 7. 2015 určen Českou advokátní komorou a kterému stěžovatelka udělila plnou moc dne 7. 7. 2015).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj