ECLI:CZ:US:2019:1.US.1615.19.1
sp. zn. I. ÚS 1615/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ch. Ch., Věznice P. O. BOX 7, Praha 614 - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Davidem Kroftem, advokátem se sídlem Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tvo 5/2019, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 14 To 161/2018, a návrhu na uložení povinnosti Nejvyššímu soudu zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 5. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel se rovněž domáhal toho, aby Ústavní soud uložil Nejvyššímu soudu zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost splňuje veškeré procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2018, sp. zn. Nt 407/2018, byl stěžovatel vzat do předběžné vazby podle §94 odst. 1 zákona číslo 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMJS"). V této vazbě se stěžovatel stále nachází. Usnesením sp. zn. 14 To 161/2018 ze dne 24. 1. 2019 rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že podle §92 odst. 2 shora citovaného zákona se zamítá žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby. Současně v souladu s §73 odst. 1 písm. b) - d) trestního řádu nepřijal písemný slib stěžovatele, že povede řádný život a nedopustí se trestné činnosti, stejně jako rozhodl, že se předběžná vazba nenahrazuje dohledem probačního úředníka, ani zákazem vycestování do zahraničí. V souladu s §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu vrchní soud nepřijal nabídku peněžité záruky. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že ji zamítl.
Stěžovatel namítl, že se v předběžné vazbě nachází již téměř jeden a půl roku, a to na základě formálního konstatování vazebních důvodů, které však nebyly naplněny. Není možné, aby český ústavní pořádek upřednostnil práva cizího státu nad právy jedince, který nemá jakoukoliv možnost ochrany proti liknavému a svévolnému postupu Čínské lidové republiky. Ta podala vadnou žádost o vydání vyžádané osoby, načež byla Českou republikou vyzvána, aby tyto vady zhojila, což se dosud nestalo. Tato pochybení nelze přičítat k tíži stěžovatele.
Stěžovatel dále namítl, že v souvislosti s možností nahrazení vazby se obecné soudy zabývaly jen otázkou, jak je možné, že si stěžovatel z nízkopříjmové rodiny může dovolit poskytnout peněžní záruku. Z předložených důkazů nevyplývají konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možné s vysokou mírou podezření dovodit účast stěžovatele na vytýkané trestné činnosti. Ani případná hrozba vysokého trestu nedosahuje takové intenzity, aby sama o sobě byla způsobilá suplovat konkrétní skutečnosti naplňující útěkový důvod předběžné vazby. Obecné soudy při rozhodování o předběžné vazbě nereflektovaly doktrínu zesílených důvodů. Rozhodnutí obecných soudů nebylo řádně odůvodněno. Prodlužování délky řízení je způsobeno nedostatečnou součinností Čínské lidové republiky. Předběžná vazba není opatřením, které by bylo vždy nezbytné k provedení extradičního řízení a tím ke splnění mezinárodních závazků České republiky. Důvodem k pokračujícímu omezení osobní svobody předběžnou vazbou může být obava z útěku osoby, o niž se jedná, důvodnost této obavy musí být založena jejím jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi. Obecné soudy musí při posuzování celkové doby vazby postupovat restriktivně, aby celková doba vazby nebyla z hlediska zachování práva na osobní svobodu zcela nepřiměřená. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkázal na související vazební judikaturu Ústavního soudu.
Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 8, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
III.
Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K argumentaci stěžovatele, týkající se trvání předběžné vazby, je nutno v prvé řadě upozornit, že podle ustanovení §94 odst. 2 ZMJS je úprava tzv. předběžné vazby, v níž se stěžovatel nachází, do značné míry pojata autonomně s tím, že limity pro trvání vazby stanovené podle trestního řádu se u předběžné vazby podle §94 ZMJS nepoužijí.
Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že obecné soudy musí při posuzování, zda jsou v konkrétním případě dány důvody předběžné vazby, postupovat restriktivně tak, aby celková délka vazby nebyla z hlediska zachování práva na osobní svobodu zcela nepřiměřená a nebyla tak porušována základní práva a svobody osoby, o jejíž vydání jde (srov. nález ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1301/17). V citovaném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru o porušení základních práv stěžovatele, když při zohlednění okolností případu shledal, že stěžovatel, jenž měl být vydán do Turecké republiky pro spáchání zločinu (u něhož při použití analogie s trestním řádem celková doba trvání vazby nesmí přesáhnout dva roky), byl v předběžné vazbě držen více než tři roky. Vzhledem k okolnosti, že v nyní projednávaném případě byl stěžovatel vzat do předběžné vazby v lednu 2018, přičemž má být vydán do Čínské lidové republiky, kde mu hrozí dlouholetý trest, případně až doživotní trest odnětí svobody, Ústavní soud neshledává, že by délka trvání předběžné vazby byla v době posuzování předkládané ústavní stížnosti apriorně nepřiměřená tak, jak bylo konstatováno v citované věci.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečným způsobem odůvodnily, proč v nyní projednávaném případě nepřichází v úvahu, aby byla předběžná vazba stěžovatele nahrazena jiným zajišťovacím opatřením; na závěrech a postupu těchto soudů Ústavní soud neshledává cokoliv, co by vyžadovalo jeho kasační zásah. V souladu s ustanovením §73a trestního řádu, které je použitelné i v případě předběžné vazby, navíc obecné soudy napadená rozhodnutí o nepřijetí nabízené peněžité záruky odůvodnily okolnostmi případu, resp. skutečnostmi odůvodňujícími obavu z útěku.
Co se týče návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, z ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že tak může Ústavní soud učinit toliko v odůvodněných případech podle výsledku řízení. Stěžovatel v řízení jednak nebyl úspěšný a jednak své náklady ani neprokázal, proto mu Ústavní soud náhradu nákladů nepřiznal.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu